Když mu bylo sedm, otec ho prodal horskému pásakovi koz, pak ho adoptovali vlci. Španěl, kterému se později začalo přezdívat „vlčí chlapec“, strávil mimo lidskou společnost celkem 12 let a po návratu mezi lidi se už nikdy necítil úplně na svém místě.
Dětství poznamenané chudobou a násilím
Marcos Rodríguez Pantoja se narodil v roce 1946 v jižním Španělsku. Země se tehdy stále vzpamatovávala z občanské i druhé světové války a jeho rodina žila v chudých poměrech.
Po smrti matky odešli jeho sourozenci k příbuzným. Marcos zůstal s otcem, který se později znovu oženil a přestěhoval rodinu do pohoří Sierra Morena, kde pracoval při výrobě dřevěného uhlí.
Podle profesora Gabriela Janera Manily, který s Pantojou strávil pět měsíců rozhovory v rámci svého výzkumu, Marcos čelil násilí ze strany nevlastní matky. Když mu bylo sedm let, otec ho údajně prodal starému pastevci koz.
„Vzali mě do hor, do jeskyně. Vyšel z ní malý starý muž s vousy a korkovými botami,“ vzpomínal Pantoja. Pro dítě začal úplně nový život.
„Slyšel jsem výt vlky. Byly tam lišky, horské kozy, jeleni, štíři i hadi. V noci jsem je poslouchal a měl jsem strach.“ Starý pastevec se o něj podle jeho vyprávění staral. Učil ho dojit kozy, zahřál ho zvířecími kožešinami a ukázal mu, jak lovit králíky pomocí obyčejné hole. Pod jeho vedením se Marcos postupně naučil přežít v divočině.
„Věděl jsem, že jsem jiný. Hlavně proto, že jsem měl ruce“
Když starý pastevec jednoho dne zmizel, zůstal Marcos v horách sám. Využil všechno, co se naučil, a podle svého vyprávění si postupně získal důvěru smečky vlků. Tvrdil, že jim nosil potravu pro mláďata a výtím je upozorňoval na nebezpečí.
„Plakal jsem a oni na mě skákali. Pak mi ukázali cestu do své jeskyně, do vlčího doupěte,“ vzpomínal.
Profesor Manila ve své studii napsal, že Marcos chápal, že je od zvířat odlišný – „zejména proto, že měl ruce“. Přesto se podle všeho cítil být součástí jejich světa. Postupně se naučil napodobovat zvuky různých zvířat, od zpěvu ptáků po volání jelenů. Dokázal bez problémů komunikovat s liškami, vlky a dokonce i hady. Civilizaci se vyhýbal. Kdykoliv zaslechl lidské hlasy, schoval se.
Až do roku 1965, kdy ho ve věku 19 let našla španělská Civilní garda. Podle Manily byl tehdy „ztracený a sám mezi roklemi“. Marcos ale později tvrdil, že se v horách necítil ztracený vůbec.
„Měl jsem se dobře. Nevěděl jsem sice, co jsou peníze, ale nikdy jsem neměl nedostatek jídla,“ řekl v roce 2010 RTVE.
„Když jsem chtěl rybu, chytil jsem ji v řece. Když jsem chtěl králíka, ulovil jsem ho. A když jsem chtěl jelena, zavolal jsem na své rodiče, kterými byli vlci. Vydal jsem vytí, schoval jsem se v řece a vlci ho ke mně přivedli,“ řekl.
Návrat mezi lidi nebyl jednoduchý
Návrat do společnosti pro něj znamenal další zásadní změnu. Lidé, kteří se s Pantojou setkali v prvních měsících po jeho nalezení, si podle profesora Manily všímali jeho mimořádné znalosti přírody, ale také jeho „divoké povahy“.
Měl problémy s jazykem a sociálním životem. Neznal názvy mnoha běžných věcí, chodil nezvykle a působil velmi naivně. Po nalezení žil nejprve s knězem ve městě Jaén, později také s jeptiškami v Madridu. Po absolvování vojenské služby se nakonec dostal na Mallorku, kde pracoval v hotelích a restauracích.
Právě tam se náhodou setkal s antropologem Gabrielem Janerem Manilou. Ten se začal jeho příběhem zabývat a podle RTVE se stal prvním člověkem, který jeho vyprávění skutečně uvěřil. Manila později vydal knihu inspirovanou Pantojovým životem s názvem Hrál jsem si s vlky.
Poslední roky strávil v malé vesnici
V pozdějších letech se Marcos rozhodl svůj neuvěřitelný příběh vyprávět veřejně. Jeho cílem podle přítele Artura Arconese bylo především upozorňovat na význam ochrany přírody a pomáhat lidem lépe jí porozumět.
V roce 2001 se přestěhoval do malé vesnice Rante, kde začal nový život. Zpočátku bydlel s bývalým policistou, později mu jeden z místních poskytl vlastní dům. Sousedé ho podporovali zejména během posledních dvou let, kdy se potýkal s nemocí.
Místní samospráva po jeho smrti zveřejnila vzpomínku, která jeho neobvyklý život shrnula jednoduše:
„Marcos přišel do Rante s příběhem, který znal celý svět. Odchází a zanechává tu příběh, který už je také naším.“
