Každým rokem si 21. března připomínáme Mezinárodní den boje proti rasové diskriminaci. Dochází ale ve společnosti k reálné změně? Na to jsme se zeptali českých a slovenských osobností.
Ve vyspělé společnosti nemá diskriminace na základě rasy či etnického původu místo. Daří se nám však toto tvrzení převádět do praxe? To jsme se rozhodli zjistit. Oslovili jsme několik slavných osobností a přinášíme ti jejich odpovědi.
Mezinárodní den za odstranění rasové diskriminace poprvé vyhlásila OSN už v roce 1966 na památku 69 demonstrantů zastřelených policií v Sharpeville v Jihoafrické republice roku 1960 při pokojném protestu proti apartheidu. Letos si tak to, že je nezbytné eliminovat rasismus a podporovat rovnost, připomínáme už po šedesáté. Podařilo se nám tedy už někam posunout? Na to jsme se zeptali různých celebrit.
Myslíš si, že se Česko v otázce rasové diskriminace v posledních letech někam posunulo?
Immanuel Adenubi, influencer
„Osobně bych řekl, že se rasová diskriminace v Česku poměrně posunula, ale je strašně důležité vnímat to, že se spíš hlavně změnila. Už to třeba tolik nemusí být o osobních nebo verbálních útocích na ulici, ale o hatu v online prostředí za pláštěm anonymity nebo o nepříjemných pohledech a poznámkách v pozadí, za kterými by si ten člověk jinak třeba hrdě nestál.
Svět se globalizuje a mladší generace je díky bohu úplně jinde, než byla dřív, ale o to větší clash je pak mezi nimi a starší generací, která je v tomto stále dost konzervativní. Ano, furt na mě sem tam nějaká babička v obchodě kouká, jako bych ji měl asi okrást, ale je hezké vidět, že i v těchto starších skupinách se to posouvá.
Zároveň jsem neskutečně rád, že se toto téma neustále otevírá a nezametá se to pod koberec jako dřív. Děkuju moc a buďte na sebe milí.“
Bianca Cristovao, komička
„Myslím, že hodně Čechů se posunulo a snaží se to posouvat dál, ale bohužel se stále najdou i tací, co jim to kazí.“
Baďa Diaby, básnířka a modelka
„Rasová diskriminace v Česku prochází různými fázemi. Dřív mi přišla hodně přímá a nekompromisní. Lidi na mě plivali na ulici, řvali, ať se vrátím, odkud jsem přišla, pracovní trh se nám snažil spíš zavírat dveře.
Teď mi přijde spíš vyhýbavá. Je to i tím, že se lidem lépe nadává za klávesnicí z účtů bez profilovek. Ta první fáze se ale vrací v momentech, kdy mají lidé pocit, že si to můžou dovolit (například v období voleb, kdy se pár stran rozhodne společnost zastrašovat a začne myšlenku jakékoliv formy diskriminace podporovat).
Zároveň hraje obrovskou roli intersekcionalita. Společnost, kolikrát i instituce, se k nám chová jinak, pokud jsme černí, ale světlejší, pokud jde o černou ženu, nebo černého muže, pokud jde o černého hetero muže nebo černého gay muže. Je to různé.
Určitě jsme se ale posunuli. Mezi lidmi je více pochopení a taky jsme se naučili si aspoň trochu naslouchat. Cítím, že už lidé tolik nedávají na první dojem, který bývá zkreslený předsudky, ale jsou otevřeni komunikaci, což je rozhodně velký krok dopředu.“
Anki, rapper
„V běžném životě čelím rasovým urážkám několikrát do roka a v online prostředí je to pořád divoký. Ať už to byl asian hate během covidu, válka na Ukrajině nebo uprchlická krize na Blízkém východě, rasismus se točí jako bumerang a vždy to odnese momentálně nejvíce raněná skupina.
Nemám ale pocit, že by to tu bylo horší ve srovnání s jinými zeměmi. Stále považuji Česko za bezpečnou zemi.“
Lukáš Duy Anh Tran, herec
„Změnu, co se týče vnímání rasové odlišnosti v ČR za poslední dekádu/léta vnímám. Alespoň co se týče vietnamské komunity. Ubylo třeba předsudků ohledně zdrojů a povahy jídla, kupříkladu již moc neslýchám, že by Vietnamci ‚jedli psy nebo kočky‘.
Budu-li to brát z mého pracovního hlediska, tak vnímám i změnu v chování diváků, již nějakou dobu jim nevadí ‚koukat‘ na etnického herce v českém projektu, což předtím nebylo samozřejmostí. Změna zajisté přichází i s novou generací, která povětšinou nemá stereotypní a zastaralé názory na etnikum, respektive ho neřeší.“
Slávek Pham, zpěvák
„Jako Vietnamec se hodně dívám na to, jak je vietnamská komunita v Česku vnímána. Myslím si, že nějakým způsobem spíš dobře. Vietnamci se podle mě do společnosti relativně dobře asimilovali, a proto nás Češi asi docela tolerují... ještě aby ne, když už tu jsme skoro tři generace. Samozřejmě stereotypní komentáře a rasisti tu stále budou, ale podle mě se to zlepšuje. Něco, co mi ale osobně hodně vadí, je to, že jsme často vnímaní jako tzv. ‚model minority‘. Češi naši komunitu někdy vyzdvihují jen proto, aby mohli shazovat jiné minority.
Co se týče vietnamské reprezentace v umění, myslím, že ji teď hodně drží nad vodou třeba film Letní škola, 2001, nebo také úspěchy hudebníků jako Renne Dang nebo Anki.
Jeden z důvodů, proč jsem vždycky chtěl dělat hudbu, byl ten, že jsem tady v Česku neměl nikoho, ke komu bych mohl vzhlížet. Můj sen je ukázat mladším Vietnamcům, že dělat umění je krásná cesta.
U ostatních minorit mám ale pocit, že se situace moc nezlepšuje. V politice máme lidi, kteří ještě nedávno používali rasistické bannery a reklamy na veřejných místech. Každodenně taky vidím komentáře, které otevřeně haní Romy a nemám pocit, že by se česká společnost k těmto minoritám chovala o moc lépe než třeba před patnácti lety.
A když nad tím teď přemýšlím, je mi z toho vlastně smutno, protože vůbec nevím, co by téhle situaci mohlo pomoct. Možná čas. I tak je ale strašně nefér, že si na toleranci musíme počkat, místo toho, abychom ji měli odjakživa. Nebo možná to, aby lidi drželi hubu, když nemají co říct hezkýho.“
Omar Bessisso, moderátor
„Budu-li to brát čistě podle své zkušenosti, tak ano. Už je to velmi dlouho od doby, kdy by byl vůči mně někdo explicitně rasistický. Přikládám to i dost kruhům, ve kterých se pohybuji, a do kterých jsem nejspíš doputoval tím způsobem, že v nich nepociťuji diskomfort.
Samotného mě občas překvapuje, že mi lidé na internetu nadávají kvůli všemu možnému, ale nepamatuji si, že by byl někdo někdo vůči mě za dlouhou dobu xenofobní. Na druhou stranu lze na internetech pozorovat projevy rasové nesnášenlivosti poměrně běžně, ať už ze srandy, nebo míněné vážně. Asi lidem nevadí vypouštět něco takového volně do éteru, ale směřovat nadávky ke konkrétnímu jedinci jim dělá větší problém.
Můj hlavní problém s rasismem je asi takový, že nemusí jít vždy na první dobrou poznat. Prodavačky v drogériích a sekuritáci v obchodech mě můžou nenápadně následovat po prodejně a já nejsem schopnej jednoznačně určit, co je tomu příčinou. Při hledání bytu můžu mít i jako rodilý čech problém, kvůli cizímu jménu, ale neřeknou vám narovinu, že nechtějí cizince, kterým ve skutečnosti nejsem. To pak může v člověk zpustit vlnu nejistot ohledně toho, kde všude se může reálně setkat s rasismem, aniž by to šlo poznat.“
Vi Tranová (Viah), herečka a hudebnice
„Vyrostla jsem v Praze – tím bude moje osobní zkušenost značně definovaná – a vidím značný posun v rámci prostředí, které si stále ještě zvyká na multikulturalitu. V souvislosti se svou rasou – přičemž vietnamská diaspora má v tomto vnímání českou většinovou společností zřejmě výjimečnou pozici – už jen zřídkakdy pociťuju stavy ohrožení.
Ono to vyžaduje spoustu práce; je potřeba nalézt ochotu debatovat. Přeci jen už od miminka má prý člověk sklony ke xenofobii – je nám (bohužel) přirozená ostýchavost vůči cizím obličejům, cizím jazykům i přízvukům...
Po zpěvu české hymny na oslavách výročí 17. listopadu mi znovu došlo, že některé společenské změny se dějí opravdu pomalu, tudíž reakce veřejnosti typu „proč zpívá českou hymnu Vietnamka, to nemáme žádné české zpěvačky?“ mi přijde jako důležitý ukazatel bodu, ve kterém se česká společnost momentálně nachází. Tenhle bod ale rozhodně není fixní, hýbe se. A já jsem jen vděčná, že jsem mohla být snad maličkou součástí této změny.“
Hellwana, hudebnice
„Diskriminaci zažívám skoro každý den, celý svůj život, a budu ji zažívat určitě ještě spoustu let. Jestli je to horší nebo lepší, ve finále moc nezáleží, dokud to člověk zažívá. Ale víš co? Pokud má někdo se mnou problém, je to jen jeho problém.“
Tony Afročech, komik
„Myslím si, že Česko se každým rokem posouvá kupředu. Praha je sama o sobě velmi kosmopolitní, takže jsou tu lidé na rozmanitost zvyklí. Mimo Prahu to ale může být občas náročnější. Češi umí být někdy poměrně xenofobní, protože historicky mnoho cizích vlivů zemi ublížilo. Tohoto faktu bohužel využívají některé politické strany ve své agitaci a zbytečně šíří strach, aby si získaly podporu.
Myslím si, že kdybychom více dbali na ověřování informací, lépe kontrolovali šíření dezinformací a více sdíleli a poznávali různé kultury, mohli bychom na tom být výrazně lépe.“
