Ministr kultury se na sociálních sítích pustil do financování queer kinematografie a mluví o změně zákona, která by mu dala větší vliv nad státními dotacemi.
Ministr kultury Oto Klempíř (za Motoristy sobě) se poslední dobou vyžívá v postování na Facebooku. Status, který vyvolal značnou reakci (oprávněně), byl ten, kde se Klempíř podivil nad financováním filmu o queer komunitě.
Napsal, že mu od rána chodí desítky zpráv, kde se ho lidé ptají „Proč jde téměř milion korun z veřejných peněz Fondu na film o queer komunitě? Proč stát financuje aktivismus? Proč se nepodporuje něco, co má širší přínos?“. Přidal, že takovým otázkám rozumí a taky ho celá situace štve.
Kultura nemá představovat pohled jednoho jediného člověka, ale jejím úkolem je propojovat nás skrze svoji diverzitu.
„Podle mě je totiž chyba, že ministr kultury nemá ze zákona možnost ovlivnit to, komu poskytne Fond audiovize dotace. Takový systém, kdy stát rozdává peníze a nemá vliv, jak se s nimi naloží, jde za Martinem Baxou z ODS a minulou vládou. Právě kvůli němu nemám právo zasáhnout tak, jak je tomu v případě dotací, které rozděluje Ministerstvo kultury České republiky. Takhle to dál nejde. Už brzy předložím novelu zákona, která to změní,‘‘ uvedl Klempíř.
Kultura spojuje a neslouží politikům
Kultura nemá představovat pohled jednoho jediného člověka, ale jejím úkolem je propojovat nás skrze svoji diverzitu. A je zajímavé, že se Klempířovi nelíbil zrovna film o queer komunitě. Chtěli bychom vědět, jestli by podobný status vznikl, kdyby onen necelý milion šel na film o výhodách spalovacích motorů nebo na dokument o tom, že je klimatická změna hoax.
V postu označil podobné filmy za aktivistické, což vlastně není překvapující. Pro podobně smýšlející politiky*političky se totiž slovo aktivismus stalo univerzálním pojmem, kterým jde označit cokoliv, co nezapadá do jejich černobílého vidění světa. Tím se dílo snažíme zbavit jeho umělecké hodnoty a udělat z něj politický nástroj.
Představ si, že ministr sedí nad seznamem projektů a vesele si odškrtává ty, které mu sedí do vkusu. Nepřipomíná to trochu režim, který už jsme tu měli?
Klempíř vytváří iluzi toho, že existuje nějaká neutrální kultura, která v lidech nevzbuzuje emoce a všem se líbí. Jenže neutrální kultura je zbytečná a mrtvá. Pravá podstata skutečného umění spočívá v tom, že je ze své podstaty provokativní a často i aktivistické, protože nás nutí přemýšlet a cítit věci, o kterých jsme netušili, že v nás jsou.
Označit milionovou dotaci pro film za „financování aktivismu“ je nebezpečná zkratka k tomu, aby tvůrci*tvůrkyně mlčeli o tématech, která se politikům*političkám nelíbí.
Nezávislost fondu není chyba, ale pojistka
Velký problém nastává v tom, že Klempíř mluví o změně zákona. Stěžuje si na to, že nemá možnost ovlivnit, komu Fond audiovize přidělí dotace. Jenomže co ministr označuje za chybu je největší přednost. Jde o systém, který je jedním ze základních pilířů demokracie. Je navržený kvůli lidem jako je právě Klempíř, protože brání tomu, aby jeden politik mohl určovat, co je „správné‘‘ umění, které si zaslouží peníze.
O dotacích rozhodují odborné rady složené z profesionálů z oboru. Jde o režiséry*režisérky, producenty*producentky a akademiky*akademičky. Ti hodnotí kvalitu scénáře, potenciál díla a jeho umělecký přínos.
Pokud víme, tak i queer lidé platí daně a mají právo na to, aby byly jejich příběhy součástí národní kultury naší země.
Představ si, že ministr sedí nad seznamem projektů a vesele si odškrtává ty, které mu sedí do vkusu. Nepřipomíná to trochu režim, který už jsme tu měli? Když Klempíř argumentuje tím, že jde o „veřejné peníze‘‘, asi trochu zapomíná na to, že ty peníze patří i queer komunitě, o které se film točí. Pokud víme, tak i queer lidé platí daně a mají právo na to, aby byly jejich příběhy součástí národní kultury naší země.
Státní podpora kinematografie tu není od toho, aby uspokojovala jenom většinový vkus. Podpora by měla existovat právě proto, aby vznikala díla, která by na volném trhu možná vznikala těžko, ale jsou naprosto nezbytná pro to, abychom žili ve zdravé a tolerantní společnosti.
Ekonomická cenzura a šedý průměr
Cenzura má v dnešní době ekonomickou formu. Když mají umělci*umělkyně strach z toho, že ministr ovládá proud financí, může to vést k tomu, že si podvědomě začnou vybírat témata, která jsou méně „konfliktní‘‘. Přestanou riskovat a dávat do děl svůj jedinečný podpis.
Výsledkem bude šedý průměr, který nikoho neobohatí. Ten „širší přínos‘‘ z Klempířova rantu na Facebooku v praxi neznamená, že by díla měla být kvalitní, ale neškodná.
Tento pokus o kontrolu kultury není ničím novým. Stačí se podívat k našim sousedům*sousedkám na Slovensko nebo do Maďarska. Výsledek? Tam, kde politici*političky ovládli kulturní fondy, následoval úpadek mezinárodní prestiže a odchod nejlepších tvůrců*tvůrkyň do zahraničí. Ve chvíli, kdy padne nezávislost jednoho fondu, je v ohrožení i svoboda tvorby v celé její šíři.
Úkolem ministra je chránit a kultivovat kulturu, a ne ji očišťovat podle vlastních představ.
Budou se příště zakazovat filmy o ekologii, náboženství nebo sociálních problémech jen proto, že v někom vzbuzují emoce? Chce pan ministr skutečně, aby český film skončil v izolaci jen proto, že se bojí příběhů, které mu nejsou blízké? A chceme my dovolit, aby kultura ukazovala jenom jednu perspektivu? My rozhodně ne.
Film o queer komunitě rozhodně není jenom pro queer lidi, ale pro celou společnost, která pak může lépe pochopit jejich životy, trápení i běžné radosti. Když tenhle základní princip nechápe sám ministr kultury, možná nesedí na správné židli. Úkolem ministra je chránit a kultivovat kulturu, a ne ji očišťovat podle vlastních představ.
Pokud pan Klempíř nepochopí, že jeho role končí tam, kde začíná umělecká svoboda, pak nebojuje za lepší kulturu, ale za její postupnou likvidaci. Skutečně zdravá země se totiž pozná i podle toho, že se nebojí (a chce) financovat příběhy, které jejím představitelům nejsou zrovna po chuti.
