Historie není černobílá. Ano, Rudá armáda vynaložila obrovské úsilí a v bojích v Československu padlo zhruba 140 tisíc sovětských vojáků. Pro generaci našich prarodičů, kteří přežili peklo protektorátu, přišla nepopsatelná úleva. Ale má to háček.
Legendární příběh o nezištném osvobození Československa Rudou armádou patří k nejúspěšnějším produktům sovětské dezinformační školy. Koncepce Ruska jako zachránce je užitečným překroucením reality, které dodnes slouží jako nástroj hybridního vlivu Kremlu. Abychom pochopili, proč Rusko i dnes operuje termíny jako „denacifikace“, musíme se vrátit k momentu, kdy jedna totalita nahradila druhou.
Ve chvíli, kdy nás Rudá armáda obsadila, jsme přestali být suverénním státem. Chování Sovětů na našem území rozhodně neodpovídalo tomu, co by měl dělat stát, který vás přišel jen osvobodit – vojenský historik Tomáš Řepa
Přesvědčení o svobodě národů? Kdepak, spíš nutnost přežít po zradě
Klíč k pochopení sovětské role leží už v srpnu 1939. Než se Josif Stalin stal pro západní spojence „strýčkem Joem“, byl klíčovým partnerem Adolfa Hitlera. Pakt Ribbentrop-Molotov byl ofenzivní smlouvou o rozdělení sfér vlivu, která Hitlerovi umožnila rozpoutat válku s vědomím, že má na východě krytá záda. Rudá armáda tedy nejednala z ideového přesvědčení o svobodě národů, ale z nutnosti přežít po zradě svého dosavadního spojence.
Vojenský historik Tomáš Řepa pro Refresher upozorňuje, že nahlížet na rok 1945 čistě jako na akt nezištné pomoci je historicky neudržitelné. „Nebylo to jenom čisté osvobození, ale především mocenský tah, který nás okamžitě přesunul do sovětské sféry vlivu,“ vysvětluje Řepa. Podle něj nešlo o akci, po které by následovalo skutečné předání moci do rukou demokratů.
„Ve chvíli, kdy nás Rudá armáda obsadila, jsme přestali být suverénním státem. Chování Sovětů na našem území rozhodně neodpovídalo tomu, co by měl dělat stát, který vás přišel jen osvobodit,“ dodává historik. Tehdejší nadšení z konce nacistického protektorátu bylo sice autentické, ale lidé byli v té euforii často slepí k hrozbě, která přicházela z východu.
Únosy a nelidské zacházení v gulagu
Skutečná povaha sovětského „přátelství“ se projevila v momentě, kdy jedna tyranie plynule přešla v druhou. Západní spojenci po splnění mise svou přítomnost omezovali, Sovětský svaz si osvobozené území začal de facto přivlastňovat.
Jako symbol této brutální reality můžeme uvést osud armádního generála Sergeje Vojcechovského. Přestože šlo o vysokého představitele československé armády, jednotky NKVD ho na konci války unesly přímo z Prahy. „Umírá za dost nedůstojných okolností, za nelidského zacházení v Gulagu,“ připomíná Řepa jeden z osudů mnoha nešťastníků.
Tato imperiální expanze se neštítila ani násilného překreslování hranic. Přestože mělo být Československo po válce obnoveno v původní předmnichovské podobě, Stalin si vynutil připojení Podkarpatské Rusi k SSSR. Celý proces byl podle Tomáše Řepy jen divadlem pro svět. „Byl tam zinscenován pseudoplebiscit, který se tvářil jako vůle místních. Ve skutečnosti se na tom velká část obyvatel vůbec nepodílela,“ vysvětluje historik.
Lidé na Podkarpatské Rusi přitom ke společnému státu s Čechy a Slováky inklinovali. „Věděli, že v prvorepublikovém Československu měli šanci na důstojný život,“ dodává Řepa s tím, že sovětští komisaři v regionu porušovali dohody a odváděli místní do armády ještě před koncem bojů. Prezident Edvard Beneš se však Stalina natolik bál, že raději obětoval kus území, než aby šel do otevřené konfrontace s tehdejším „vítězem“ války.
Pseudoplebiscit: (Falešné lidové hlasování). Jde o hlasování o osudu území, které probíhá pod kontrolou cizí armády nebo tajné policie. Výsledek je předem určen. V roce 1945 takto Sověti „připojili“ Podkarpatskou Rus, v roce 2014 a 2022 stejným způsobem Rusko anektovalo Krym a části východní Ukrajiny.
NKVD: (Lidový komisariát vnitřních záležitostí). Sovětská tajná policie a předchůdce KGB. V osvobozených zemích nezatýkala zločince, ale elity, demokraty a odpůrce komunismu. Stála za únosy československých občanů do gulagů i za masakrem polských důstojníků v Katyni.
Sféra vlivu: Mocenský prostor, ve kterém velmoc (např. SSSR) diktuje menším státům jejich politiku, ekonomiku a vojenské směřování. Po roce 1945 jsme se stali součástí té sovětské, což v praxi znamenalo ztrátu suverenity.
Hybridní konflikt: Moderní způsob války, kde se místo otevřeného boje tanky útočí skrze dezinformace, kyberútoky, manipulaci s historií a ekonomický nátlak. Cílem je rozložit společnost zevnitř, aby se přestala bránit.
Sémantický posun: Strategické překrucování významu slov. Příkladem je slovo „nacista“ v ruském slovníku. Už neoznačuje přívržence Hitlerovy ideologie, ale jakéhokoli nepřítele Moskvy (včetně židovského prezidenta Ukrajiny Zelenského).
Brežněvova doktrína: Sovětské pravidlo z roku 1968, které říkalo, že jakmile se země stane socialistickou, SSSR má „právo“ do ní vojensky vtrhnout, pokud by chtěla zavádět demokracii. Byla to oficiální pojistka proti svobodě.
Uran, symbol našeho vděku
Mýtus o nezištné pomoci definitivně rozbíjí také ekonomická realita poválečných let. Symbolem našeho „vděku“ se stal povinný vývoz uranu z jáchymovských dolů, který se bez nároku na platbu stal palivem pro sovětský jaderný program. Naše ekonomika byla bezvýhradně podřízena zájmům Moskvy. To nás na dalších 40 let odřízlo od hospodářského rozmachu Západu a Marshallova plánu, který nám Stalin kategoricky zakázal přijít.
Když se pak satelitní státy pokusily o suverénní a demokratičtější politiku, „zachránci“ ukázali svou pravou tvář. Tanky v roce 1956 v Budapešti a v roce 1968 v Československu byly definitivním potvrzením Brežněvovy doktríny o omezené suverenitě. Střední Evropa nebyla pro Moskvu partnerem, ale koloniálním panstvím.
Nostalgie po „starých dobrých časech“ je dnes podle Řepy často zesilována sociálními sítěmi a politiky typu Josefa Skály, kteří záměrně mlží o událostech jako je Katyňský masakr a organizují oslavy konce druhé světové války pod sovětskou vlajkou. „U takových lidí vůbec nezáleží na tom, jak se co doopravdy odehrálo, ale co v tom zrovna chtějí nacházet,“ říká Řepa.
„Nacista“ jako nálepka pro každého, kdo chce svobodu
I pro současnou Ruskou federaci je práce s historickou pamětí klíčovým prvkem hybridní války. Strategickým nástrojem se stal sémantický posun pojmu „fašismus“. V ruském vidění světa totiž fašistou není ten, kdo vyznává totalitní ideologii, ale kdokoli, kdo stojí v cestě ruským imperiálním zájmům.
I tento narativ tvoří páteř ospravedlnění současné agrese na Ukrajině, kterou Moskva od začátku cynicky nálepkuje jako „denacifikaci“. Realita této zvrácené ideologie se na Ukrajině projevuje každý den – od terorizujících vzdušných útoků až po brutální okupaci měst jako Buča. Ruští vojáci tam prováděli čistky a pod záminkou „lovu na nacisty“ vraždili nevinné civilisty. Pro ruský režim je totiž „nacistou“ úplně každý, kdo chce žít v suverénním státě nezávislém na Kremlu.
Tato rétorika se ale neomezuje jen na Ukrajinu. Rusko ve své oficiální Národní bezpečnostní strategii z roku 2021 otevřeně prohlašuje, že celý Západ záměrně „rehabilituje fašismus“. Jakákoliv snaha o objektivní pohled na dějiny, připomenutí paktu Ribbentrop–Molotov nebo sovětské viny na poválečném útlaku dostává od Kremlu okamžitě nálepku pokusu o oživení nacismu.
Když tedy dnes sledujeme oslavy konce druhé světové války v duchu nekritického vděku Sovětům, jde o přímou ozvěnu kremelské válečné propagandy. Uctívat osvobození pod sovětskými symboly je nebezpečné. Znamená to totiž přehlížet fakt, že ti samí „zachránci“
v roce 1956 rozstříleli Budapešť, v roce 1968 obsadili tanky Československo a dnes pod identickými hesly vyvražďují civilisty na Ukrajině.
