Darování krvetvorných buněk je jedinou šancí na přežití pro pacienty, kteří je potřebují. Pro každého čtvrtého pacienta se však dárce nenajde, v registrech jich není dost. Zlepšit tuhle statistiku můžeš i ty – přečti si jak.
Darování kostní dřeně je mnohdy opředeno spoustou mýtů. Jde o vzácný zákrok, a proto si jej lidé spojují s ohromnou obětí. Obávají se, že budou mít při odběru velké bolesti nebo že zákrok negativně ovlivní zdraví jich samotných.
Darování kostní dřeně opravdu vzácný zákrok je, ale ne proto, že by šlo o život ohrožující nebo bolestivou operaci. Je to z důvodu, že vhodných dárců je velmi málo, a když už se pro pacienta mezi cizími lidmi dárce najde, dá se skoro hovořit o zázraku. Šance, že se po přihlášení do registru dárců staneš zrovna ty tím, kdo někomu zachrání život, je totiž necelé jedno procento. Podívej se, co všechno darování kostní dřeně obnáší.
Co je kostní dřeň?
Kostní dřeň je tkáň vyplňující kost. Tahle tkáň potom obsahuje krvetvorné buňky a každý dospělý člověk jí má zhruba dvě a půl kilogramu. Pro lidi, kteří mají například leukémii či některou z jiných poruch krvetvorby a jejich onemocnění je bezprostředně ohrožuje na životě, je transplantace buněk jedinou a mnohdy úplně poslední nadějí.
Pro pacienta trpícího poruchou krvetvorných buněk už zkrátka není jiná možnost záchrany než darování kostní dřeně. Krvetvorné buňky se často darují mezi příbuznými, jelikož podobnost genetických znaků na povrchu bílých krvinek, která je pro darování rozhodující, se často dědí. I přesto však 75 % dárců kostní dřeně není příbuzných s pacientem, a jedná se tak o dobrovolné dárce. Každému čtvrtému člověku v nouzi se navíc vhodný dárce nenajde, je proto důležité, aby se do registrů přihlásilo co nejvíce lidí.
Přihlásit se můžeš, pokud jsi zdravý*á, je ti mezi 18 až 40 lety a vážíš více než 50 kilo. To je všechno a stačí to k tomu, abys někomu zachránil*a život. Pokud se do registru zapíšeš, z 99 % se ti nikdo neozve. Jak už bylo zmíněno, šance, že se najde „match“, je velmi malá.
Získávání krvetvorných buněk
Krvetvorné buňky, které je nemocnému pacientovi potřeba transplantovat, se získávají dvojím způsobem. Buď právě z kostní dřeně, nebo, což se moc neví, ze separátoru z krve. Takový odběr pak vypadá podobně jako odběr plazmy a není se vůbec čeho bát. Jako dárce máš navíc právo si vybrat, jakým způsobem chceš, aby ti byly buňky odebrány. V současné době se ale už většinou provádí odběr právě na separátoru.
Průběh darování
Kostní dřeň či krvetvorné buňky odseparované z krve lze darovat na dvou místech v Česku – v Plzni a v Praze. Obě místa mají zároveň své registry – Český registr dárců krvetvorných buněk (IKEM) působí v Praze a Český národní registr dárců dřeně (ČNRDD) zase v Plzni. Pokud se dárce rozhodne pro darování samotné kostní dřeně, znamená to pro něj třídenní pobyt v nemocnici a narkózu. Samotný odběr dřeně se provádí na chirurgickém sále v celkové anestezii, a tak sám o sobě nebolí. Trvá průměrně asi 45 minut.
Dárce leží na břiše a lékaři mu přes kůži zavedou tenké odběrové jehly do dutin v pánevních kostech. Stříkačkami odtud postupně odsávají potřebné množství dřeně. Odebrané množství krvetvorných buněk nepřesáhne 5 % zásob, a zdravému člověku tak nechybí. Všechny ztráty si navíc zdravý organismus zanedlouho nahradí. Druhý den potom dárce odchází domů a nepotřebuje ani pracovní neschopnost. Několik dní po odběru ale může cítit neurčitou bolest zad, kterou dárci přirovnávají k namožení či naražení. Tři týdny poté navíc může přicházet zvýšená únava.
Darování krvetvorných buněk na separátoru
Odběr z krevního separátoru se potom dá přirovnat k darování plazmy. Nejprve je však potřeba, aby byl dárci čtyři dny před odběrem píchán lék, který buňky namnoží tak, aby jich měl v době odběru co nejvíce. Při samotném odběru je potom dárce napojený na přístroj. Z jedné hadičky se odebírá krev, která proudí do přístroje, jenž dokáže oddělit typ buněk, který je potřeba nemocnému transplantovat. Zbytek krve se potom dárci vrací další hadičkou do druhé žíly. Jeden odběr buněk trvá přibližně 4 hodiny. Někdy je však potřeba odběr druhý den opakovat, a tak dárce zůstává v nemocnici i přes noc.
Dárce se s pacientem může setkat jen ve výjimečných případech
Pokud jsou dárce a příjemce cizí lidé, je zcela nemožné, aby se před odběrem nebo krátce po něm poznali. Celý proces je tak psychicky náročný, že by seznámení nebo jakákoliv informace o jednom či druhém mohly pokazit mentální zdraví zúčastněných i celý proces léčby.
Oba si však mohou navzájem poslat anonymní dopisy a ve výjimečných případech se jednou můžou i setkat. Může se tak stát v případě, že si o to oba nezávisle na sobě písemně zažádají. Je to však nutné udělat až s odstupem několika let, tedy ve chvíli, kdy už pacient a jeho zdraví nemůžou být silným emocionálním zážitkem ohroženy. Žádost o uvolnění identity dárce i příjemce navíc musí schválit vedoucí lékař ČNRDD, který se se zdravotním i psychickým stavem obou lidí dostatečně seznámí. Druhý registr – IKEM – podle dostupných informací takovou možnost nenabízí. Anonymní dopis ale doručí oba registry.
První úspěšná transplantace v Česku
V Česku proběhla první úspěšná transplantace kostní dřeně v roce 1987. Pacientkou, která dostala dřeň od své sestry a přežila, byla tehdy teprve dvacetiletá Dagmar Dicková. Lékaři jí zjistili akutní leukémii s predikcí, že jí zbývají tři měsíce života.
Před Dagmar byl ještě jeden pacient, kterému lékaři transplantovali dřeň jako prvnímu, bohužel však neúspěšně. „Když jsem se zeptala na statistiku úspěšnosti, tak mi řekli, abych se víckrát neptala,“ řekla Dagmar v roce 2017 pro Českou televizi.
Po transplantaci musela žít měsíc v igelitovém stanu, aby se k ní nedostala žádná bakterie ani vir. Po transplantaci její imunita v podstatě neexistovala. Nic takového už se dnes dít nemusí. „Psal se rok 1987 a my jsme neměli pro pacienty ani dost léků, ani speciální stravu, takže jsme jim složitě kupovali hluboce zmražená jídla, abychom je nenakazili nějakou zvenčí přinesenou bakterií. Nebo jsme předělali staré zubařské křeslo na místo, kde se tito pacienti mohli ozařovat,“ vzpomínala pro iDnes lékařka Marcela Lukášová, která se jako jedna z prvních u nás začala zabývat transplantacemi dřeně.
