Lifestylový obsah, který inspiruje, vzdělává i baví, najdeš na webu Refresher.
Články o módě, hudbě, sportu či jiných zajímavostech najdeš na webu Refresher. Čti rozhovory se zajímavými osobnostmi, otestuj se v kvízech, načerpej inspiraci, co sledovat, poslouchat nebo jaké trendy právě letí. Sleduj lifestylový obsah na webu Refresher.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Sdílet článek:Sdílet:
Odkaz byl zkopírovaný.
Zdroj:
TASR/AP
Od střelby na filozofické fakultě uplynul měsíc. Škola zůstává zavřená. Profesionálové, kteří na místě zasahovali, se ale hned museli vrátit do běžného života. Jak se cítí dnes a jak na den vzpomínají?
Radomír Bohuslávek
koordinoval zásah
Shodou okolností s kolegy zrovna projížděl centrem Prahy. K filozofické fakultě se tak Radomír Bohuslávek dostal asi za tři minuty. „Přijeli jsme jako druhá uniformovaná hlídka a rovnou jsme přistoupili k zákroku,“ popisuje člen týmu velitele Pohotovostní motorizované jednotky – ta má za úkol vše řídit při mimořádných událostech.
Policisté z jednotky se rozdělili. Jeden z nich začal řídit akci venku. Bohuslávek s druhým kolegou pak šli do akce přímo do budovy. Už při vstupu dostali od jednoho z kriminalistů informaci, že útočník se nachází ve čtvrtém patře. Měl strach? „Bylo tam tolik emocí, že strach přehlušily. Strach ani nepřišel, spíš bezmoc. Když jsme otevřeli dveře a viděli jsme tak velké počty zraněných,“ vzpomíná.
Upozorňujeme, že text se věnuje událostem, které pro někoho mohou být traumatizující.
Museli jsme postupovat tak, že útočník by mohl mít v budově spolupachatele. Tuhle věc nemůžete nikdy podcenit. A lidi při evakuaci pak nahnat pachateli pod ránu.
Bohuslávek začal řídit akci v horních patrech budovy. Před policií v tu chvíli ležely dva hlavní úkoly: budovu co nejdřív vyčistit, tedy učinit ji bezpečnou. K tomu samozřejmě patří úloha eliminovat útočníka, kterou policista s hodností podporučíka koordinoval.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Útočníka se podařilo eliminovat asi během dvaceti minut. Jaké bylo zásah koordinovat.
Jak událost prožíval policista, který měl na starost ošetřování třídy plné raněných.
Zásah z perspektivy záchranáře, který řídil odvoz obětí do nemocnic.
Jestli měli strach a vrací se jim vzpomínky. Dozvíš se, jak se profesionálové cítí dnes.
Jak se záchrana lišila od jiných tragédií, kde došlo ke zranění desítek lidí.
Např.:
Jednodňová lyžovačka na Stuhlecku s dopravou ZDARMA
, Lístok ZDARMA na linke Bratislava – Viedeň/Schwechat
nebo 30 % zľava na ročné predplatné Rejoy
Druhým úkolem bylo začít co nejdříve pomáhat zraněným. „Museli jsme to správně vyhodnotit a vymyslet, abychom jim dokázali pomoci co nejdříve. Viděli jsme, že jich je hrozně moc. A že to bude velký problém,“ vysvětluje.
Přitom museli počítat s možností, že útočníků bude víc. „Přicházely k nám informace, že jsou střelci dva tři. Že se střílí v Rudolfinu nebo u Karlova mostu. Pořád vám chodily nějaké informace, které člověk musel zpracovat a prověřit. Museli jsme postupovat tak, že útočník by mohl mít v budově spolupachatele – tuhle věc nemůžete nikdy podcenit. A lidi při evakuaci nahnat pachateli pod ránu.“
Fáze dva: pomáhat zraněným
Bohuslávek je u policie 28 let. Zásah takových rozměrů však samozřejmě v Česku neměl obdoby. Srovnat se s ním daly pouze výcviky, které probíhají podle jeho slov velice podobně. Ani se mu nechtělo věřit, že nejde jenom o další výcvik. Jako by snad každý okamžik měl někdo zakřičet stop a cvičení ukončit. „Nejhorší bylo přesvědčit hlavu, že se to skutečně děje. Ten mozek si to prostě nechtěl připustit. V jednu chvíli jsem se musel zastavit a říct si – fakt se to děje,“ přiznává.
Fakulta je obrovská a rychle se celá zabezpečit nedala. A zranění neměli čas. Policisté tak museli začít s jejich ošetřováním sami, zatímco budovu stále zajišťovali.
Nejnáročnější bylo dostat se k těm zraněným a začít je třídit. Když jich je dvacet a vy se rozhodujete, komu máte pomoci dříve.
Nejtěžší okamžiky přišly s otevřením učebny, kde se nacházelo nejvíce postřelených i mrtví. „Ležela tam dívka… Když jsem viděl, že má rozstřílenou nohu, automaticky jsem zaklekl, nasadil škrtidlo. Člověk ji také uklidňuje. Zároveň jsem věděl, že jako velitel tohle dělat nemůžu. Když budu zachraňovat, nebude tam nikdo, kdo by zásah řídil. Takže jsem se musel zase sebrat a odejít. Máte potřebu zachránit člověka, ale zase víte, že aby se situace urychlila, máte dělat něco jiného,“ odpovídá Bohuslávek na otázku, co bylo v průběhu akce nejtěžší. „Nejnáročnější bylo dostat se k těm zraněným a začít je třídit. Když jich je dvacet a vy se rozhodujete, komu máte pomoci dříve,“ dodává. „Samozřejmě vám ulpí obličeje těch holek.“
Jak se cítí po zásahu?
Po eliminaci pachatele a odnesení raněných do rukou záchranářů pokračovalo otevírání učeben, evakuace a prohlížení budovy. Kdy byli na fakultě hotovi, Bohuslávek přesně neví. Asi kolem desáté. Následoval návrat na stanici a nelehké zpracovávání administrativy. Domů se tak dostal až druhý den kolem poledne. Ani po návratu ale nepřišel odpočinek. „Spát úplně nešlo, i když jsem byl přetaženej. Pořád vám to v hlavě šrotuje,“ vysvětlil.
Není dne, kdy byste o tom nepřemýšleli.
Událost je bezesporu tím nejtěžším, k čemu se kdy v kariéře dostal. Do té doby zažil něco podobného také při střelbě v Praze před mnoha lety. „Měl jsem s sebou kolegyni, která byla čerstvě po škole, a kolegu, který měl před školou. Úplně náhodou jsme se dostali do akce, kdy po nás jeden člověk střílel. Rozdělili jsme se a ti dva mladí kolegové, za které jsem měl nějakou zodpovědnost, mi zmizeli. Byla to ještě doba, kdy vysílačky ještě úplně nefungovaly, a já jsem nevěděl, jestli nebyli zasaženi, jestli tam někde neleží… Byla to podobná bezmoc.“
A jak se cítí nyní, měsíc po zásahu? „Není dne, kdy byste o tom nepřemýšleli. I z profesního hlediska o tom člověk přemýšlí. Nedá se tomu vyhnout.“ Vyrovnání se se situací a její přijetí mu trvá do dnes. Terapeutická sezení ale nevyužil. Na jiné myšlenky přišel díky rodině. „Jednou se mi zdálo, že běhám někde po budově, ale to asi ani nebyla tahleta,“ zamýšlí se při otázce, zda se mu tragický 21. prosinec nevrací ve snech.
Pavel Pavlovič
koordinoval záchranu zraněných v učebně
Jsme v budově pražského krajského policejního ředitelství. Naproti mně se na gauč posadí další policista ve výstroji. Usměje se jen letmo, jinak se spíš mračí. Ale nepůsobí přísně, spíš zamyšleně. Vzbuzuje respekt. Věnuje mi další posmutnělý úsměv. Pavel Pavlovič je ze speciální zásahové jednotky a na místě využil hlavně své zdravotnické znalosti. Při vyprávění o zásahu zopakuje, že akce se v mnoha ohledech podobala výcvikům. Jeden podstatný rozdíl tam ale byl.
Ti, kteří žili, na tom byli rámcově velice podobně. Bylo potřeba pomoct úplně všem.
Naprosté ticho. „My jsme doteď vždycky cvičili tak, že ti, co simulují zranění, při tom křičí a volají o pomoc. Jsou prostě aktivní. A tady to bylo úplně jiný. Do třídy, kde zraněných bylo nejvíc, jsem přišel ve chvíli, kdy už na nich kolegové pracovali. Ale i tak tam bylo ticho. Ani ti policisté nekřičeli… úplně jiný než cvičení,“ začíná.
„Mým úkolem bylo zjistit, kde všichni zranění jsou, a vydávat pokyny, jak a kam je přesouvat. Mou největší zásluhou pak nejspíš bylo, že jsem přinesl obrovský zdravotnický batoh, ze kterého se vydával materiál pro první pomoc.“ Právě Pavloviče můžeme vidět na videu, které přímo ze zákroku zveřejnila policie. Oběti střelce jsou rozmazané, u batohu ale stojí muž a vydává ostatním kolegům materiál. „Krytí hrudníku!“ křičí a podává kolegovi nějaký předmět.
Nejsilnější moment? První pohled
Rozhodovat se, jak a komu pomoci dřív, nemusel. „Ti, kteří žili, na tom byli rámcově velice podobně. Bylo potřeba pomoct úplně všem. Moje výhoda byla, že když jsem přišel, už na nich kluci makali. Nějakým způsobem jsem distribuoval materiál a nějakým způsobem to řídil,“ vysvětlil.
Z dnešního pohledu se podle něj událost hodnotí obtížně. „Pamatuju si z toho jenom útržky. Jak jsem vstoupil do té třídy. Pak nějaké záblesky. Kdybych pak neviděl videozáznamy, možná bych ani nevěděl, co jsem vlastně dělal. A části nevím do dneška,“ vypráví. Kolik lidí mu reálně prošlo pod rukama, nedokáže říct.
Který moment se mu pak do paměti zapsal nejhlouběji? „Z toho, co si pamatuju, tak první vteřina vstupu do té třídy.“ Na otázku, co přesně viděl, jen zavrtí hlavou. „Prostě tragédie,“ dodá nakonec.
Práce pomohla nejvíc
Jeho první úkol skončil, když na nosítkách odnesli posledního raněného. Akce ovšem pokračovala. „Měl jsem štěstí, že když skončila práce ve třídě, kluci sháněli lidi do dalších týmů, které šly prohledávat budovu. Šel jsem dělat spoustu jiné práce. Pak mě vedoucí zaúkoloval ještě venku. Takže já jsem měl o zábavu postaráno a neměl jsem čas se s tím nějak vyrovnávat. To přišlo až druhý den.“
I následující den šel ale do služby a považuje to za výhodu. „Už jen proto, že jste v kolektivu lidí, kteří na místě taky byli. Samozřejmě jsme se o tom bavili. Řešili jsme to. Jen to, že jsme se bavili mezi sebou, polda s poldou, hodně pomohlo.“
Jak probíhalo mentální zpracování zážitků dál, komentuje s úsměvem: „Využil jsem psychologickou pomoc své dvouměsíční dcery, ta mi pomohla hodně.“
Na místo se pak musel pracovně ještě vracet. „Byla potřeba projít si to a znovu to celé vyhodnotit. Sesumírovat si to. Nebudu lhát, bylo tam pár momentů, kdy jsem musel odejít… a vyřvat se,“ svěří se. Na dotaz, zda šlo o nejnáročnější chvíle i v jeho sedmnáct let dlouhé kariéře, odpoví pouze dvěma slovy: „Zcela jednoznačně.“
Zdeněk Křivánek
řídil odvoz raněných do nemocnic
Pro záchranáře Zdeňka Křivánka všechno začalo už v sídle záchranky na Vinohradech. Jako náměstek pro nelékařské a zdravotnické pracovníky (patří pod něj všichni záchranáři a řidiči) k zásahům dnes už tolik nejezdí. Tentokrát to mělo být jinak.
„První emoce začaly už na dispečinku. Když se děje něco nestandardního, jdete si to ověřit na operační středisko, to je takové srdce záchranky. Sbíhají se tam všechny informace. Hned jsme poznali, že se děje něco mimořádného, protože všechny linky zvonily,“ popisuje začátky velice dlouhého dne.
Kolegyně nám říkaly, že v hovorech z místa se stále ozývají výstřely.
„Měli jsme informaci o aktivním střelci, ale ještě jsme neznali rozsah a počet zraněných. Až postupně jsme se dozvídali, že jich bude opravdu spousta. I kolegyně nám říkaly, že v hovorech z místa se stále ozývají výstřely. V tu chvíli jsme si uvědomili rozsah toho maléru,“ vysvětluje.
Za svou dvacet let dlouhou kariéru si v tomhle oboru vyzkoušel skoro všechny úlohy, od řidiče sanitky přes dispečink, záchranáře a leteckou záchrannou službu až po náměstka. Na náměstí Jana Palacha vyrazil s ředitelem v rámci dosahové pohotovosti, které nejvyšší vedení záchranky nonstop slouží. Celá služba se zároveň přepnula do speciálního režimu. „Aktivovali jsme traumaplán, což je takové překlopení záchranky do režimu mimořádné události. Celý zdravotnický systém se převrátí trochu vzhůru nohama a cílem je dát co nejvíce lidem šanci, aby přežili,“ říká.
Existuje vůbec bezpečná zóna?
Když dorazili na místo, policie už aktivně zasahovala. Za stanoviště si po domluvě s veliteli neodkladné péče vybrali ulici Na Rejdišti za Rudolfinem. Záchranka totiž musí operovat v zóně mimo veškeré nebezpečí. A to nebylo jednoduché určit. V tu chvíli se střelec pohyboval na střeše a měl zbraň s velkým dosahem.
„Okamžitě jsme naskočili do zásahu. Začali jsme se připravovat na přísun zraněných, kteří tam v té chvíli ještě nebyli. Postupně nám je pak policie začala evakuovat. Zatím jsme připravovali moduly pro mimořádné události,“ vypráví.
Řízení zásahu mají na starost tři funkce – vedoucí zdravotnické služby, vedoucí lékař a vedoucí odsunu. „Můj kolega krizový manažer a já jsme se domluvili, že budeme řídit odsun zraněných do nemocnic,“ popisuje Křivánek. Stal se tak člověkem, kterému prošli pod rukama všichni zranění.
Tuto událost jsme přímo v Praze cvičili. Každý věděl, co má dělat.
Život zachraňující úkony provedli velmi dobře už policisté. „Mým úkolem bylo všechny zraněné zaevidovat a podle priorit zranění je co nejdříve dostat do správných nemocnic. Klíčová je spolupráce s dispečinkem. Snažíme se zraněné distribuovat tak, abychom jednu nemocnici nezahltili,“ říká. Po úspěšném odsunu, jak se profesně odvozu raněných říká, jeho práce ještě pokračovala. Na místě shromažďoval a třídil informace. V režimu traumaplánu není čas ani na identifikaci raněných, zdravotnická dokumentace se nevyplňuje a vše probíhá trochu jiným způsobem. Domů se dostal až kolem druhé ráno.
Potom přišlo prázdno
Jak se při tragédii cítil? „Jedeme na takového autopilota a snažíme se, abychom všem zraněným dali šanci na záchranu a udělali pro ně všechno, co je možné. Vaše emoce jsou přitom někde vzadu v hlavě. Je to obrovský vypětí, necítíte, že je vám zima, nevnímáte, že máte jakékoliv potřeby, jenom pracujete. Prostě jedete a snažíte se dělat to, na co jste vycvičeni,“ upřesňuje.
Je pravda, že působí velmi vyrovnaně, když tak naproti sobě sedíme u dlouhého stolu. „Rozsah toho neštěstí si uvědomíte až potom. Já to vlastně ani neumím specifikovat. Je to mix pocitů, od naštvanosti a bezmoci a na druhou stranu paradoxně i hrdosti na to, že jsme ten zákrok zvládli,“ pokračuje. „Před Vánoci bylo všechno ještě náročnější – vaše děti se těší celý rok na Ježíška a vy nosíte v hlavě tuhle hrůzu a na Vánoce nemáte ani pomyšlení.“
Tady… to bylo prostě čisté zlo. Taková koncentrace utrpení.
Ptám se, co prožíval během uplynulého měsíce. „Den potom jsem si říkal, hele, nezdálo se mi to? Nebyla to nějaká noční můra? Dnes si myslím, že zásah dopadl dobře, protože ten systém skutečně zafungoval jako dobře namazaný stroj. Tuto událost jsme přímo v Praze cvičili. Každý věděl, co má dělat. Myslím, že každý udělal maximum a fakt tam nechal i kus sebe,“ uzavírá.
Ještě mě zajímá, jak se 21. prosinec promítne do jeho kariéry a jestli už něco aspoň vzdáleně srovnatelného zažil. Zmiňuje nehodu autobusu v Horoměřicích z roku 2018, kde bylo 70 zraněných, a požár hotelu v Náplavní ulici. „Když to děláte dvacet let, dostanete se k velmi tragickým událostem. Těžké jsou samozřejmě zásahy u dětí nebo u mladých lidí, kterých na filozofické fakultě bylo strašně moc,“ zamýšlí se.
„Ale říkal jsem si, že tyhle tragické události z minulosti vždycky měly nějaký logický důvod. Autobus prostě občas nabourá, stane se nehoda. Ale tady… to bylo prostě čisté zlo. Taková koncentrace utrpení. Tady to ten smysl vlastně nedává. Na to se úplně připravit nejde.“
Na místo špatných vzpomínek se ale vrátil. „Šel jsem se tam podívat, cítil jsem tu potřebu. Šli jsme tam s rodinou a zapálili svíčku.“