O využití veřejného prostoru se v posledních letech začíná pomalu hovořit i v Česku, přesto se zanedbaným veřejným majetkem stále neumíme naložit. Podle odborného týmu nabízí řešení dočasné, a tedy levnější kulturní zásahy.
Místní samosprávy či správci majetku prý obecně neradi poukazují na chyby, chátrající budovy či zarostlé brownfieldy – takzvaná místa nikoho.
„Například před několika lety jsem se snažila domluvit si v Praze 6 veřejný objekt pro pop-up filmové promítání. A bylo mně řečeno, že to nejde, protože je to upozorňování na to, že se to nevyužívá,“ popisuje architektka Zuzana Stejskalová, šéfredaktorka nově vzniklé revue Situace, častou absurditu dočasného (ne)využívání městského majetku.
Společně s ní a s Janem Trejbalem, urbanistou a editorem tohoto nového mezioborového magazínu, jsme se bavili o tom, proč s „temporary use“ – tedy dočasným využitím opuštěných budov či veřejného prostoru – v Česku nakládáme tak trochu jako v nějaké Kafkově povídce.
V návaznosti na vyjádření architektky Stejskalové z úvodu článku jsme se proto rozhodli oslovit MČ Praha 6. Zajímalo nás, jak se k temporary use staví dnes. „V současnosti podporujeme dočasné využití prázdných nemovitostí v našem majetku, ať už pro kulturní, komunitní, nebo volnočasové aktivity. V minulosti tomu tak vždy nebylo,“ citoval pro Refresher tiskový mluvčí Marek Zeman místostarostu Petra Prokopa s tím, že závazek k dočasnému využívání budov, které například čekají na rekonstrukci, je obsažen i v programovém prohlášení současné rady.
Jako konkrétní příklad Zeman uvedl nebytové prostory v domě na Milady Horákové 99, kde je Dobrodějna. „Do budoucna pracujeme na podobném principu u Kalinova mlýna v Šárce pro skauty nebo u dlouhodobě prázdných prostor v podchodu na Prašném mostě pro kulturu,“ sdělil Refresheru.
„Prostory Dobrodějny na Milady Horákové v Praze slouží pro charitu dlouhodobě. Stejně jako u Kalinova mlýna se tak jedná o dlouhodobé akce v řádu několika let, které bohužel nepřinášejí místním obyvatelům žádné kulturní ani sociální změny charakteru temporary use,“ soudí Trejbal. Tyto aktivity vidí urbanista jako záslužné, ale příliš úzce zaměřené akce – slouží pro spolek skautů či jako sběrné a výdejní místo sbírky pro lidi z Ukrajiny.
„Prostory v podchodu Prašného mostu nejsou ještě realizované, celý prostor je ale v pronájmu od hlavního města. Tedy ať se týká parkování, nebo možné kultury, je to vlastně jen jedno z dalších nevyužitých míst pro občany Prahy 6, za které ale městská část platí nájem,“ vysvětlil Trejbal.
Nouzová řešení
Tuzemský „public space“ má k tomu západnímu zkrátka ještě daleko. „Podstatné je si uvědomit, že dočasné stavby, ale i návrhy prostranství nejsou nic experimentálního a nebezpečně nového. Eiffelova věž, světové výstavy nebo třeba olympijské vesnice. To vše bylo před 80 a více lety plánováno jako dočasná investice do rozvoje území, která se někdy proměnila v trvalou součást města,“ vtahuje nás do tématu Trejbal, zakladatel Public Space Lab.
Krátkodobá využití veřejného prostoru jsou často vnímána jako nouzová řešení. Redakce magazínu má ale jinou vizi. „Věříme na efektivitu dočasných intervencí ve veřejném prostoru. I proto jsme Situace založili,“ říká Trejbal. Těmito akcemi se kromě udržování dobré kondice prostorů, které by jinak chátraly, dají zlepšit i vztahy v komunitách. V tom je podle urbanisty rozhodující jejich „taktická vyspělost“. Jednoduše řečeno jde o to, aby během krátké doby došlo k dlouhodobějším změnám v chování obyvatel na základě změny prostředí.
Přestože v Česku neexistují přesné metody, jak měřit benefity zásahů do veřejného prostoru pro jednotlivé obyvatele, o přínosech kultury pro rozvoj města jako celku, jak říká Trejbal, už nepochybují ani zkušení ekonomové.
Od června 2023 vydává revue Situace, která má ambici seznamovat s temporary use kromě odborné veřejnosti i běžné čtenářstvo či majitele a správce pozemků.
„České temporary use jsou ty ponožky v sandálech.“
Za zdaleka největší problém, kterému veřejný prostor v Česku čelí, lze podle Stejskalové a Trejbala považovat častý nezájem veřejnosti o opuštěné prostory. „Tady v Praze je ta diskuze daleko rozjetější než v regionech. Zkrátka nevíme, že veřejný prostor nám patří a že ho můžeme využívat,“ upozorňuje Stejskalová. Podle ní bychom měli být více citliví a být si vědomi práva na kvalitu ve veřejném prostoru. „Obecně bychom ho pak měli v Česku spíše čistit, například od reklam, a hledat nové inspirace,“ dodává.
Celkově zde podle Trejbala stále chybí kvalitní dočasné, ale i trvalé intervence. „Jeden z důvodů je nedostatek odborné literatury a především diskuze, která by k tomuto tématu měla být samozřejmá. Navíc se téma temporary use nevyučuje ani na vysokých školách. Chybí zde také instituty dočasného plánování, i proto jsme před lety založili Public Space Lab.“
Jako neméně podstatný důvod uvádí, že zde neprobíhá zpětné vyhodnocení těchto krátkodobých projektů, a chystá se to se svým týmem změnit. „Připravujeme několik projektů a výstav na toto téma – vyhodnocení temporary use hlavně z pohledu možného rozvoje sociální a kulturní ekonomiky,“ vysvětluje urbanista.
A jak tedy Trejbal hodnotí aktuální podoby dočasných řešení? „Máme tu takzvané české temporary use – to jsou takové naše ‚ponožky v sandálech‘. Čtyři palety na náplavce, na které si člověk může sednout? To je sice super, ale může to přece mít úplně jinou kvalitu,“ říká s nadsázkou. Jako vhodný směr, který se vyrovná zbytku Evropy, ale v Česku se vyskytuje ojediněle, hodnotí skate park pod pražským Hlávkovým mostem.
Zjednodušit péči
Dočasné využití budov také na svůj rozkvět v Česku ještě čeká. Slabá informovanost a nedostatek kreativních řešení ale nejsou jediné překážky, kvůli kterým zůstává množství prostor „na ocet“. Chybí nám totiž legislativní rámec, který by péči o veřejný prostor zjednodušoval a rozšiřoval kompetence obcí. Podle Trejbala a Stejskalové možné řešení nabízí například opatření, která se osvědčila v zahraničí.
„Jako stále funkční příklad lze uvést zákon už z roku 2007 z Velké Británie. Ten nařizuje dodatečné zdanění, pokud není objekt déle než 3 měsíce využíván. Pokud majitel poskytne nemovitost k dočasnému využití, má tak nejen menší daňovou zátěž, ale navíc nemusí prostory nákladně udržovat. Podobné daně platí například i u našich sousedů v rakouských spolkových zemích Salcburk a Štýrsko,“ vyjmenovává Trejbal.
Autoři Situace považují za výzvu i nedostatek poctivé rešerše nevyužitých prostorů a opuštěných budov. „Je potřeba zmapovat terén – to znamená zjistit, co patří městu, co patří soukromníkům – a na základě toho teprve přichází druhý krok: co s tím uděláme,“ popisuje Stejskalová. „Podobná databáze teď vzniká v Brně, vznikla v Ostravě a něco málo v Olomouci,“ dodává Trejbal. Institut plánování a rozvoje (IPR) hlavního města Prahy ale podle něj takovou databázi nemá.
„Měli jsme nedávno setkání se zaměstnancem IPR Praha, který žertoval, že ze svého běžného oddělení strategie a rozvoje chce vyčlenit oddělení městského experimentu. To přesně ale už od roku 2009 v západní Evropě existuje v podobě institutů dočasného plánování,“ popisuje urbanista další z řad „kafkovských“ momentů.
Zuzana Stejskalová si od magazínu slibuje potřebné změny zvyků a ztráty otupělosti. „Název Situace proto může odkazovat na progresivní situacionisty z poloviny 20. století, kteří využívali každodenních situací při přeměně každodenních prostorů spotřeby na místa hraní, touhy nebo průzkumů.“
