V dalším díle pořadu Hlubiny představujeme Mariku.
Ta se narodila do rodiny, která byla součástí svědků Jehovových. Ve společenství žila většinu svého života, než se rozhodla před několika lety dobrovolně odejít. S odchodem ale přerušila nejen svou víru, ale i kontakty s lidmi, se kterými strávila celý život, včetně svých rodičů.
Na Mariku přicházím díky jednomu předchozímu respondentovi Hlubin. Doporučuje mi ji s tím, že se velmi otevřeně baví o tématu náboženského traumatu a chce v rámci svých projektů pomáhat lidem, kteří si prošli něčím podobným.
Po několika měsících domlouvání se s Marikou setkáváme.
Dětství u svědků Jehovových
„Vyrůstala jsem v závěru totalitního režimu v Československu v silně nábožensky založené rodině. Moje rodina patřila již k několikáté generaci svědků Jehovových, kteří byli v té době v zemích východního bloku zakázaní. Kam až moje paměť sahá, byl mou nejsilnější emocí, která mě provázela každý den, strach. Strach z režimu, který svědky pronásledoval, čas od času zatýkal, někteří skončili na řadu let ve vězení. Pak tu ale byl taky strach ze Satana, který číhá a ovládá všechny lidi kolem jen proto, aby svědky ovládal a pronásledoval. Pak strach z Boha nebo spíš z toho, aby člověk už jako malé dítě neudělal něco, čím se mu znelíbí,“ vzpomíná Marika na dětství.
Boha ani Satana si prý jako dítě nijak nevizualizovala, jejich moc nad ní pro ni ale byla všudypřítomná. Vyrůstání v této církvi s sebou neslo i spoustu dalších těžkostí. „Od mala jsem věděla, že nesmíme slavit narozeniny, neslavíme Vánoce, nemohla jsem chodit do pionýra. To mě stavělo dost na okraj kolektivu a ve škole jsem se proto necítila moc dobře,“ popisuje.
„Až teď s odstupem let a poté, co jsem se začala víc zabývat tím, jak naše dětství utváří náš život, si uvědomuji, jak naprosto destruktivní vliv to na psychiku dítěte má. Malé dítě je podvědomě nuceno přijmout vzorce, které ovlivní celý jeho i dospělý život,“ říká.
Dospívání a dospělost
Po základní škole pak Marika zamířila na střední ekonomickou. I když se učila dobře, vysokoškolské vzdělání nebyla možnost. „Svědci přímo nezakazují, ale silně nedoporučují vysokoškolské vzdělání. Dává to smysl, vysoká škola vás učí kriticky myslet a zpochybňovat věci. To se společenstvím, které pracují s určitou formou manipulace, příliš nehodí,“ vysvětluje s tím, že si vysokou školu dodělává v současnosti.
Rozhodující vliv na její studium, ale obecně na chod celé jejich domácnosti měl její otec. „U svědků se tohle hodně uplatňuje. Že otec je hlava rodiny a má si sjednat pořádek. Není tedy bohužel ani nic neobvyklého, že se v jehovistických rodinách děti fyzicky trestají. Na to se s odstupem času dívám velice kriticky,“ říká.
Společenství silně zasahuje i do vztahů. „Je nepřípustné začít chodit s někým, kdo do církve nepatří a nemá to v úmyslu. Já jsem si vzala muže, který se mezi svědky nenarodil, ale sám do nich vstoupil ve věku okolo patnácti let,“ říká Marika a upozorňuje na to, že právě v dospívajícím věku jsou lidé nejvíce náchylní k tomu, aby se stali členy a členkami nějakého společenství.
Marika s manželem vychovali vlastní děti, které také vedli k učení svědků Jehovových. Marika měla práci, dobrovolně ale pracovala na kratší úvazek, aby zvládala více práce pro církev. „Je tam tlak na to stále dělat víc. A vy vidíte plno lidí, kteří do toho dávají více než vy a pak se cítíte provinile. Nikdo mě nenutil, abych nepracovala na plný úvazek, ale cítila jsem to jako svou určitou povinnost,“ říká.
Odchod
Postupně ale Marika na základě různých zjištění začala přicházet na to, že církev asi není taková, jak si celý život myslela. Začala si zjišťovat informace a vzdělávat se. Její odchod i odchod jejího manžela a jejich dětí ale trval několik let a byl nesmírně komplikovaný.
„Bylo s tím spojené vědomí, že ve chvíli, kdy odejdu, ztratím kompletně tuhle svou komunitu, svou sociální bublinu. Svědkové jsou totiž známí tím, že pokud někdo z této organizace odejde, ostatní členové a členky, včetně vlastní rodiny, se mu musí vyhýbat, nezdraví ho, ihned s ním přeruší veškeré vazby,“ vysvětluje.
„Pokud člověk mezi svědky vyrůstá od dětství, má opravdu minimální vazby na vnější svět. Tohle opuštění komunity, sociální bubliny, je extrémně náročné. Je to jako vytrhnout dospělý strom z jeho prostředí a přesadit někam jinam. Lidé, kteří byli vašimi přáteli a rodinou vás najednou přestanou zdravit, dokonce se otočí na druhou stranu a jste pro ně neviditelní. Nenapíšou, nezavolají, nenavštíví vás, nepozvou vás. Je tam spousta fajn lidí, kteří prostě jsou obětí manipulace, a proto se vás nezeptají, proč jste odešli. Jsou tak naučení. Vlastní rodiče, sourozenci, další příbuzní s vámi přeruší kontakty s vysvětlením, že vás sice mají rádi, ale boha Jehovu mají radši a rádi se s vámi opět začnou stýkat, pokud se do náboženské organizace vrátíte,“ dodává.
S odchodem se u Mariky pojily psychické problémy. „U mě osobně se po tom intenzivním průzkumu a následném oficiálním odchodu dostavilo jakési vzduchoprázdno. Cítila jsem, že jsem na jednu stranu osvobodila svoji duši od neskutečného nánosu, ale zároveň následoval pocit úplného vyhoření, několik měsíců trvající deprese, kdy jsem se každé ráno třeba hodinu snažila přimět k tomu, abych vůbec vstala z postele. Dostavily se i fyzické bolesti v celém těle, někdy bylo obtížné i jen zvednout ruku. Pak následovaly panické ataky. S tou první, která byla velmi intenzivní a já jsem hlavně nevěděla o co se jedná, mě odvezla záchranka. Postupně se jich dostavilo ještě několik, až jsem se je naučila zvládat. V době, kdy se dostavily i velmi vtíravé myšlenky na sebevraždu, jsem absolvovala několik terapeutických sezení s psychoterapeutkou,“ popisuje Marika svůj odchod.
V současné době je s odchodem vyrovnaná, své rodiče či celoživotní přátele ale už nikdy neviděla.
„Bylo ale dojemné se například setkat s bývalými členy a členkami, kteří třeba odešli ještě v době, kdy jsem v církvi byla a byli zde označovaní, jako ti špatní,“ říká.
Zkušenost, kterou si prožila, se rozhodla zužitkovat. „Jelikož jsem si nastudovala opravdu hodně věcí a náboženské trauma ještě u nás není tak prozkoumané téma, rozhodla jsem se s několika přáteli založit spolek, který právě obětem s tímto problémem pomáhá,“ uvádí závěrem.
