Nad případy workoholiků si povzdechneme, ale už nemyslíme na to, že vznik závislosti sami podporujeme. Tragickou smrt zaměstnance Krajského úřadu Libereckého kraje komentuje Radim Šlechta.
Zemřel člověk. Než si Jakub Šeps, dvaatřicetiletý úředník Krajského úřadu Libereckého kraje, 185 centimetrů vysoký s vahou 112 kilogramů, vzal život, zanechal svým blízkým i nám, kteří jsme neměli štěstí se s ním setkat, zdrcující dopis o své závislosti na práci a těžkých podmínkách úřednického prostředí.
„Workoholismus není nikdy správnou možností. Vždy je lepší věnovat se zdraví, rodině, přátelům a koníčkům,“ uzavřel svoje poselství i životní cestu a mně jde jen těžko číst jeho slova, aniž by mě „něco“ nepříjemně nesvíralo nebo mi nezvlhly oči.
Na podobné případy jsme, jak napsal již Jan Stránský pro Seznam Zprávy, zvyklí spíš z vyprávění o japonských přepracovaných mužích. V českém kontextu se s nimi příliš nesetkáváme, a když už, jejich komplexnost často shrnujeme do šesti slov: Bylo toho na něj nějak moc.
Jakub ve svém dopise zhmotnil workoholismus a my jsme v uplynulém týdnu víc než dřív začali apelovat sami na sebe, abychom si víc vážili života v jeho pestrosti, věnovali čas koníčkům a přátelům a neredukovali ho (a sami sebe) pouze na práci. „Hlavně to s tou prací nepřeháněj, podívej se, kam až to může vést,“ zaznívá. Je ale doopravdy na nás, jestli „to“ přeženeme?
Kdo je vlastně workoholik?
Na začátek jen několik čísel a poznámek. Ve společnosti existuje napříč zeměmi 6–20 % workoholiků. To je s přihlédnutím k horní hranici každý pátý člověk. Každý pátý Čech si také podle VZP prošel syndromem vyhoření. Okolo 33 % lidí si v Polsku během small-talků povídá o práci, a to i mimo pracovní konverzace u kávovarů v kancelářských kuchyňkách.
Jednoznačně určit počet workoholiků a workoholiček je ale podle psychiatra Tomáše Rektora, který se závislostí na práci a vyhořením zabývá, obtížné. Málokdo totiž bude mít potřebu řešit, že moc pracuje. Práce je přece ctnost, šlechtí, a tak s chutí do toho, půl je hotovo. Workoholismus je navíc dle jeho slov široká škála. Nachází se na ní dříči, pracující od nevidím do nevidím, hyperaktivní workoholici s potřebou startovat stále nové projekty, pečliví perfekcionisté i spasitelé, pro něž je důležité svou prací zachránit celý svět.
„WORKOHOLISMUS JE NEMOC, ale nemocná osoba je ve stadiu, kdy se léčit nechce, vlastně si to vůbec nepřipouští. Pracuje vždy s nějakým konkrétním cílem, vizí. Často jsou to peníze (což u mě s platem podle státních tabulek fakt ne), pro dobro společnosti a tak dále. Proto se nebojte nabídnout pomocnou ruku, či spíš učiňte konkrétní kroky,“ dodává v dopise na rozloučenou i samotný Jakub Šeps.
Pokud mají zrovna obsazeno, poskytují pomoc někomu jinému, určitě tedy zkus zavolat po chvíli znovu a opakovaně.
Jsi už dospělý*á, trápí tě myšlenky na sebevraždu a neumíš si žádné jiné východisko představit? Zavolej na Linku první psychické pomoci 116 123.
Buď produktivní, budeš mít víc času na práci
Závislost na práci často přisuzujeme jedincům a nabádáme je k lepší duševní hygieně, současně to ale vypadá, jako by nám její přítomnost vyhovovala. A co víc, zdá se, že ji v sobě navzájem podporujeme.
Právnička Šárka Homfray v rozhovoru pro Deník N upozorňovala na kult práce v minulém režimu – pracující se oslavovali, zbytek (nadneseně řečeno) seděl za příživnictví. Z kultu dělnické práce jsme se postupně dostali k uctívání a fetišizaci produktivity.
„Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“ se přece také říká, a tak se snažíme skončit s prokrastinací, číst seberozvojové knihy a zjistit, jak mít v životě více volného času. Publicista Oliver Burkeman ale trefně poukazuje na tendenci nově nabytý volný čas brzy zaplavit jen větším množstvím úkolů. Buď těch, které si zadáme sami, nebo těch od zaměstnavatele, nabývajícího podezření, že není výhodou zaměstnance, že zvládá práci rychleji. Je chybou zaměstnavatele, že mu málo nakládá!
O tom, jak v (nejen) české kultuře dřinu i produktivitu i nadále oslavujeme, svědčí nejen stále používaná přísloví – několik z nich jsem průběžně vypisoval výše. Novinové titulky pravidelně zmiňují hodiny, které Češi „proflákají“ ve srovnání s ostatními národy. A když někdo v internetové diskusi jen okrajově zmíní nepodmíněný příjem, odbory, work-life balance, smete se debata slovy: „Nechce se ti makat!“ Je jedno, jestli pracuješ osm, deset nebo patnáct hodin denně. Jsi netáhlo, parazit, komunista.
Svůj osud v rukou nemáme jen my
Vznik workoholismu, podle toho, co o něm v současnosti víme, podporuje kromě osobnostních rysů, genderu, věku, sociálního původu a nedostatku pravomocí (v nižším a středním managementu) především tlak na výkon.
Psychiatr Rektor poukazoval na fakt, že vliv na něj má často i chování nadřízených. Nejen častá věta „Mrkneš se na to, zabere to pět minut“, ale také přístup k práci jich samotných. Jak lze vzít vážně, když je školení o rovnováze mezi prací a ostatním životem naplánované po pracovní době, nebo když e-mail s předmětem typu „dbejte o své duševní zdraví“ přichází do schránky v jedenáct večer.
Není potřeba jej číst, ale vidíme, že náš šéf v noci pracuje, a kdybychom pak odcházeli z kanceláře na čas, možná bychom se cítili trochu provinile. A tak tam raději zůstaneme, jednou, dvakrát, desetkrát, až se naše dny postupně zredukují na pobyt za pracovním stolem.
Spokojení zaměstnanci, spokojená společnost
Mít spokojené zaměstnance se vyplatí. Člověk, který ve firmě dělá dvacet let, obvykle stojí méně peněz, než když se za stejný časový úsek najme deset lidí na stejnou pozici a postupně se na ní nechávají vyhořet. Z lidí, kteří jsou stabilní, pracují možná trochu méně, ale konstantně a spolehlivě, profitují všichni.
Global Research of Work Addiction uvádí, že řešení mají v rukou jak zaměstnavatelé, tak i stát. Na makroúrovni mohou státní intervence nejen pomoci zlepšit pracovní podmínky, ale předcházením syndromu vyhoření, rozvoje deprese a závislosti na práci i náklady na jejich léčbu.
Zaměstnavatelé se podle organizace zase mohou pokusit „ovlivňovat příkladem, používat inspirativní motivaci, projevovat individuální ohledy a intelektuálně stimulovat ostatní, nabízet kariérové poradenství, programy pro sladění pracovního a soukromého života zaměřené na školení zaměstnanců v dovednostech souvisejících s řízením času, snižování stresu a relaxační techniky“. Doporučuje se také kontrola vybírání dovolené nebo časová flexibilita a flexibilita pracovních rolí. Je toho hodně.
Lidé na vedoucích pozicích jsou přímo i nepřímo zodpovědní za to, jakou kulturu v práci vytváří, jak se jejich podřízení cítí a v jaké návaznosti na to odvádí výkony. Rizikové faktory, podporující rozvoj závislosti na práci, jsou v jejich rukou. Workoholismus totiž je nemoc, které by měli předcházet nejen jedinci. Firmy a stát mají výrazný podíl na tom, jestli se její epidemie zpomalí, zastaví, nebo se bude šířit a lidé budou trpět a umírat.
Přestože se WHO plánuje v následujících letech zabývat dalším studiem závislosti na práci i konkrétními kroky, které mohou pomoci zabránit jejímu rozvoji, těžko říct, kdo se do té doby pokusí chytnout za nos (zde patří velký dík všem zaměstnavatelům, kteří o své lidi pečují). Zatím se bohužel zdá, že do jisté míry žijeme v kultuře, která workoholiky pomáhá produkovat a která si zvyká nad každým, na koho to už bylo moc, prostě mávnout rukou.
„Možná někteří dělají více než osm hodin denně, to dělají. Ostatně lidé ze samosprávy tak koneckonců pracují úplně běžně. Myslím si, že každý musí regulovat sám, co je ochotný odpracovat a co ochotný odpracovat není, aspoň takhle to beru. Je úplně běžné, že se po lidech třeba v politických kruzích chce, aby pracovali jednu směnu dopoledne, druhou směnu o víkendech, večer a podobně. Souhlasím s tím, že to asi není úplně normální, ale je to běžné,“řekl na toto téma v rozhovoru pro Seznam Zprávy hejtman Libereckého kraje Martin Půta.
„Proto celé tohle píši, je to zpověď, varování a apel na všeobecné zvolnění a zmírnění tlaku společnosti na výkon a úspěch. Níže je příběh o opravdu extrémním pracovním zatížení, které jsem podstupoval s vidinou změny světa k lepšímu,“ loučí se v kontrastu s tím úředník krajského úřadu stejného kraje Jakub Šeps.
Než se tlak zmírní, snažme se žít život v celé jeho pestrosti, mít se rádi a neredukovat svou osobnost na novináře, právničky, lékařky nebo manažery. Není to snadné, ale je nutné to zvládnout. Držte se.
