V dalším díle pořadu Hlubiny, který se věnuje příběhům obyčejných lidí, představujeme Elišku. Ta vyrůstala v rodině s otčímem alkoholikem, který ji týral, a matkou, jež se k němu přidávala a stála za ním.
Eliška se mi ozývá sama skrz sociální sítě. Po prvním telefonátu se dozvídám, že bojuje s mnoha psychickými potížemi, které si odnáší z traumatického dětství. I když nyní je situace už mnohem lepší, psychické problémy podle ní už nikdy nepřejdou a zůstanou jí navždycky.
O všem ale chce mluvit. „Prostě bojuju a bojuju sama. Mám momenty, kdy to se mnou začne cvičit, a já si prostě musím uvědomit, že tohle nejsem já a zkouší mě jen moje hlava. Ale vím, že mám možnost si uvědomit, že ji nebudu poslouchat,“ vysvětluje a dodává, že pravidelně dochází na terapeutickou i psychiatrickou léčbu, i když ví, že to vlastně nikdy nepřejde.
„Podstatné je, aby si společnost uvědomila, že psychickou nemoc si člověk nezpůsobí sám, že většinou má na tom největší podíl právě rodina. Nejdříve bychom člověka měli vyslechnout a teprve potom něco vyřknout. Ne že si přečteme nálepku a utečeme. To je zbabělost,“ vysvětluje.
Začalo to u otčíma
Elišce je 31 let a už od dětství se bohužel potýkala s neustálými problémy. I když diagnózy dostala až v dospělosti, už od útlého věku ji tížily sociální fobie, úzkosti a deprese.
Vyrůstala jen s matkou a dalšími třemi sourozenci. „Zhruba od mých pěti let do devíti jsem měla asi nejšťastnější období. Byli jsme spolu jako vcelku normální rodina a neměli jsme moc peněz, ale bylo to víceméně v pohodě,“ říká.
Ve školce ani ve škole neměla Eliška moc přátel. Byla uzavřená, bála se a svět i děti jí připadaly kruté. Měla ale jistý pocit sounáležitosti se sourozenci a alespoň tam si připadala přijímaná.
„Těsně před mými devátými narozeninami se mi ale nenávratně obrátil život vzhůru nohama. Máma totiž potkala nového partnera, který se později stal mým nevlastním otcem. Ani mně, ani sourozencům se nelíbil od začátku, šlo z něj vždycky něco hrozně nepříjemného,“ popisuje.
Matce ale na tom, že se jejím dětem partner nelíbí, nezáleželo. „Pamatuju si, jak na nás se ségrou křičela, že nemáme právo jí rozkazovat, s kým může být, a řídit jí život,“ říká Eliška.
Její starší sourozenci se nakonec odstěhovali, některé z nich otčím přímo vyhodil z domu, což Elišku velmi ranilo a zůstala v domácnosti s matkou a jejím partnerem sama. Ze strany otčíma navíc celou situaci zhoršoval jeho těžký alkoholismus. V opilosti navíc bohužel býval agresivní.
„Když se opil, dělal šílené věci. Jednou mě popadl a vyhrožoval mi, že mě vyhodí z našeho okna ze čtvrtého patra,“ říká s tím, že policie u nich byla každou chvíli a matka s otčímem se neustále hádali a rozcházeli.
Nikdo nepomohl
Eliška poté začala mít problémy ve škole na druhém stupni. Kvůli psychické nepohodě měla výbuchy vzteku, a i když o situaci doma věděli učitelé, nikdo nic nedělal. Poté, co přišel návrh, aby Eliška začala jako nezletilá navštěvovat školního psychologa, ji její matka obvinila z toho, že se na ně jen snaží házet špínu a chce se nechat zavřít do dětského domova.
„Věděla jsem o Lince bezpečí, věděla jsem o sociálce, ale měla jsem hrozný strach, že když to nahlásím, bude to nejdříve muset projít nějakým šetřením, neodeberou mě hned a já možná už dávno budu mrtvá, protože mě máma nebo otčím umlátí. Takže jsem nikdy nikomu nic neřekla,“ říká.
Celá situace začala být bezvýchodná. Eliška neměla moc přátel a ty, které měla, si s ní nevěděli rady, protože sice věděli o její situaci a litovali ji, ale nemohli jí nijak pomoct. Navíc matka a otčím jí většinu kontaktů zakazovali a ke všem kamarádům měli výhrady. Doma se setkávala jen s ponižováním, trápením a bitím, nevěděla, jak z toho ven, a začala se sebepoškozovat.
„Pak jsem se dostala do bodu, kdy už jsem nevěděla, co dál. Přišla jsem si hrozně bezvýznamná a taky že moje existence nemá moc smysl. Měla jsem pocit, že jsem úplně zbytečná a už mě stejně nic dobrého čekat nemůže. Vzala jsem si mámin nejostřejší nůž a pokusila jsem se o sebevraždu,“ říká.
Matka zasahovala do vztahů
Ve 14 si Eliška našla prvního kluka, matka ale vztah moc nepodporovala, neustále kvůli němu Elišku urážela. Těsně před osmnáctinami pak začala chodit s novým přítelem, který byl prý od začátku problematický a všichni ji před ním varovali.
„Já byla ale úplně blbá a mimo. Otěhotněla jsem s ním. Pak se stal nějaký exces, kdy otčím matku znovu zbil a ona ho vyhodila a řekla mi, že už se nikdy nevrátí a nějak to uděláme. Že budeme žít spolu,“ říká.
Pak ale matka opět obrátila a začala Elišce říkat, že se o ni stejně nikdo nepostará, a Eliška šla nakonec na potrat. „Trvala jsem tenkrát na tom, že to dítě chci. To ale v matce vzbudilo psychotický záchvat, kdy na mě křičela, že ho chci jen proto, abych se zbavila otčíma, a neuvědomuji si, že bez něj se o dítě stejně nikdy nepostarám, protože to on nosil domů peníze,“ říká.
„Po tom potratu už to všechno šlo v jednom kolotoči. Cítila jsem se hrozně a cítila jsem se jako úplně nechutná a špinavá troska. Otčím se k nám znovu vrátil a začal tlačit na to, abych se odstěhovala. Byla jsem ve třeťáku a bylo mi čerstvě osmnáct,“ říká. Před Vánoci ji nakonec matka z domovu opravdu vyhodila a Eliška skončila úplně bez ničeho na ulici.
Noční klub
„Dodnes, když je podzim a zima, si vybavuji tu samotu, bezmoc a opuštěnost. Cítila jsem se, jako kdybych něco provedla. Jako kdybych já mohla za to, jaká máma je. Bloumala jsem ulicemi, brečela a nevěděla, kam jít. S mojí kamarádkou jsme na nic lepšího nepřišly než… Je strašně těžké to říct. I po těch letech. Stydím se za to. Prostě night club,“ říká.
V prostředí sexbyznysu zůstala poměrně dlouho. Eliška vystřídala mnoho dalších nočních klubů a zůstala v tomto odvětví poměrně dlouhou dobu. Opustila původní učiliště, kde studovala, našla si spolubydlení a bojovala s psychickými potížemi.
Dala se dohromady s jiným mužem, který se o ni sice staral po materiální stránce, ale byl k ní fyzicky i psychicky hrubý. „Nadával mi do kurev, vyhrožoval mi, ale jindy se ke mně zas choval hezky. Paradoxně on mi pomohl dostat se z kolotoče psychických problémů, protože mě hodně konfrontoval s tím, že moje chování není normální, a já pak konečně šla na psychiatrii,“ říká.
Tam konečně přišlo vysvětlení v podobě řady diagnóz. Nejvyšší stupeň hraniční poruchy osobnosti, posttraumatická stresová porucha, deprese a sociální fobie. „Půl roku nato, co jsem začala chodit na psychiatrii, jsem opustila zlatou klec ve vztahu s tyranem. Po excesu, kdy mě škrtil a kopal do mě, jsem se sebrala a navždy odešla,“ říká.
Odjela pak pracovat do zahraničí, kde si poprvé trochu vydechla a byla šťastnější. Soustředila se jen a pouze na práci a tím, že byla v cizí zemi odkázaná jen sama na sebe, si poprvé uvědomila, že chce dělat i něco jiného než prostituci a třeba by toho i byla schopná.
Jak se má dnes?
Od té doby se Eliška všelijak protlouká životem. Střídala práci za prací, neustále se stěhovala. V poslední době ale svůj život zkouší obrátit a poměrně se jí to daří. Dala se konečně po letech scházení, rozchodů a přátelství dohromady s mužem, se kterým se zná už mnoho let a vždy tu byl pro ni, několikrát pobývala na psychiatrii a smysl života nachází v práci se zvířaty, ke kterým má celoživotní hluboký vztah.
S matkou ukončila vztah. „Po letech jsem pochopila, že je matka psychopatický a paranoidní manipulátor. Tolikrát jsem kvůli mámě brečela, mluvila jsem o ní stovky hodin u psychiatričky… Nedokázala jsem pochopit, proč je taková. Chápu to až teď. Dokud se ale nezačne léčit, nechci s ní mít nic společného. Je plná zla a svoje děti nenávidí,“ říká Eliška.
„Musím se s tím prostě smířit. Že nikdy nebudu mít normální mámu, které jen tak zavolám a svěřím se jí. Že mě táta nikdy nedovede k oltáři. Ale je to prostě tak,“ uzavírá.
