Během 133. Velké pardubické zemřel jeden kůň. „Je to odsouzeníhodné týrání,“ zní z veřejnosti. Jenže zakaž koni dělat to, co má na světě nejraději.
V neděli 8. října se na Dostihovém závodišti v Pardubicích jela již 133. Velká pardubická, kterou vyhrál největší favorit dostihu – desetiletý valach Sacamiro v sedle s žokejem Janem Faltejskem. Jak tomu již tradičně bývá, do závodu výrazně promluvila obávaná překážka Taxisův příkop, na které skončila téměř polovina koní. A pro jednoho z nich to byla také poslední překážka v jeho životě.
Téma Velké pardubické a její náročnosti se tak okamžitě začalo probírat také ve veřejném prostoru a na sociálních sítích. Internet se během pár hodin proměnil v semeniště samozvaných odborníků a odbornic, kteří závod s dlouholetou tradicí odsoudili. „Posílají tam koně na smrt,“ zní od nich.
Chápu, že pro běžného diváka či divačku může být taková podívaná vznešená, ale také traumatická. Jenže zkus pochopit i druhou stranu. Dostihy jsou sport jako každý jiný, koně i jezdci na ně tvrdě trénují a pochybení může o život připravit každého. Příkladem je mladý cyklista Gino Mäder, který jen před pár měsíci zahynul během závodu Tour de Suisse. Neodhadl rychlost a své možnosti. A sportovních úmrtí jsou stovky.
Taxisův příkop se změnil k nepoznání
Nejobávanější překážkou Velké pardubické je Taxisův příkop, na kterém od založení dostihu zemřelo již téměř 30 koní. A poslední oběť přibyla právě v neděli – devítiletý ryzák Stuke těsně před překážkou odbočil doleva a po pádu mu už nebylo pomoci.
K tak tragickým nehodám na taxisu v posledních letech dochází naštěstí už jen zřídka. Překážka totiž v roce 1993 prošla úpravami, které snížily její náročnost.
Až do roku 1992 byla hloubka Taxisova příkopu dva metry a sám příkop byl dlouhý pět metrů. Navíc byl skrytý za metr a půl vysokým živým plotem, který byl v pozdějších letech nahrazen proutěnou překážkou. Kůň tak musel překonat osm metrů dlouhou vzdálenost, než se dostal zpět na rovinu. Často se stávalo, že se koni nepodařilo doskočit na všechny čtyři nohy, což vedlo k četným kolizím, které mnohdy končily smrtí.
Živý plot na odskoku je dnes vysoký metr a půl, dlouhý metr osmdesát, propast je o metr kratší a její délka je čtyři metry. Taxisův příkop je aktuálně zhruba 580 centimetrů dlouhý. Pořád je ale zrádný, koním i jezdcům dává zabrat a jako čtvrtá překážka Velké pardubické ze závodu okamžitě vyřadí mnoho startujících.
„Primitivní zábava“
„Dnešní Velká Pardubická. Ti chlapi vědí, do čeho jdou, ať si zpřelámou, co chtějí. Kde ale, k čertu, bere někdo tu zvrácenou odvahu vystavovat takovému riziku nevinná zvířata? Asi dostanu vynadáno, ale podle mě je to odsouzeníhodné týrání,“ napsal na sociální síti X bývalý politik Miroslav Kalousek.
„Podle mě tato primitivní zábava měla být dávno zakázaná“ nebo „tohle je zvrhlý ‚sport‘ pro zábavu bezohledných zmr*ů“, přidávají se další kritici, kteří si na závod pravděpodobně vzpomenou, jen pokud během něj dojde k tragédii.
Najednou je každý ochráncem*ochránkyní zvířat. Pro každého je život koně středobodem vesmíru, ale před teplokrevníky čekajícími ve 30stupňových vedrech na Staroměstském náměstí, aby mohli povozit po Praze pár turistů a turistek, budeme zavírat oči. Že ano.
Dostihový kůň chce běhat
Lidé kritizující Velkou pardubickou jako by naskakovali na nějakou pomyslnou vlnu trendu, která po závodě ovládne sociální sítě. Každý samozvaný odborník nebo odbornice má najednou neutuchající potřebu vyjádřit se. Na co ale zapomínají, je to, co chce sám kůň. Teď by někdo pravděpodobně argumentoval slovy: „Takže kůň chce umřít?“ Ne. Kůň chce běhat.
„Vždy říkám, že ta zvířata jsou k tomu vychovávána. Ve finále, kdyby nebyly dostihy, tak v Česku nebude ani plemeno anglického plnokrevníka. Samozřejmě je to sport a tam je vždy jistá míra rizika. Úrazy se stávají i vrcholovým sportovcům, ať už se bavíme o fotbalu, hokeji, lyžování… To je úplně jedno. Jeden velký rozdíl tam ale je, a tím je léčení, které je u zvířat mnohem složitější. Co se ale samotné Velké pardubické a Taxisova příkopu týče, není náhoda, proč tento dostih mohou chodit pouze starší koně, kteří mají šanci se dostih naučit,“ řekl pro Refresher výherce letošní Velké pardubické, žokej Jan Faltejsek.
„Jestli si někdo myslí, že koně posíláme na smrt, tak to ani náhodou. Sám to jezdím a jsem ten první, kdo se nechce zabít,“ dodal.
Podle žokeje Jana Faltejska sám trenér koně a jeho majitel musí odhadnout, zda zvíře na závod stačí, nebo ne. S koňmi je to stejně jako s lidmi, každý je jiné povahy, jiného ražení, někteří chtějí běhat a jiní zase ne… Od toho je tu majitel a trenér, kteří koně připravují a vědí, jestli je kůň pro dostih vhodný, nebo ne. Ale nikdo není neomylný…
Právě selhání trenéra a především jezdce jsme mohli vidět letos. Stuke vedený žokejem Benoitem Claudicem skákal taxis šikmo, což vedlo k hromadnému pádu, který Stuke nepřežil. „Stuke zřejmě začal bočit. Nezkušený kůň. Jezdec už je vymalovanej. Zažil jsem jeden rok hrůzu, kdy jeden nováček vymetl všechny koně a popadalo skoro celé pole. S tím se nedá už nic dělat. Když někdo způsobí takový zmatek, je to průšvih,“ řekl pro web Sport osminásobný vítěz dostihu Josef Váňa.
Dočká se Taxisův příkop další změny? Možná by stačil respekt
Nabízí se tedy otázka, jak předejít tomu, aby docházelo k podobným smrtelným kolizím. Veřejnost by pravděpodobně byla pro další zmírnění nebo odstranění Taxisova příkopu, ale možná by postačil jen respekt. Respekt ke koni, k jeho tréninku, respekt k náročnosti dostihu i respekt k jezdcům.
„Nejsem kompetentní k tomu, abych se vyjadřoval k úpravám Taxisova příkopu, ale samozřejmě mám nějakou představu a tu jsem také představoval na debatě. Důležité ale je o náročnosti Taxisova příkopu mluvit, aby se nestávaly chyby,“ řekl Jan Faltejsek. „Některé navrhované změny zamítla starší generace. Ta vám totiž ve finále řekne, že dnešní taxis už není, co býval. Kdybychom tu měli taxis jako před 30 lety, tak by ve včerejším dostihu pokračovali možná tři koně. Tak to prostě je. Je to o lidech, o přípravě, o nás jezdcích… roli tam hraje spousta faktorů.“
Odsuzování na sociálních sítích život koně nevrátí. Koně, který se narodil pro to, aby běhal, aby soutěžil, a který by se bez dostihů trápil.
Tím samozřejmě nechci říct, že je smrt koní v závodě v pořádku. Chci tím poukázat na to, že dostih je sport jako každý jiný a vážou se k němu určitá rizika. Nikdo koně nežene na smrt a věř mi, že každý majitel či trenér se modlí, aby jeho opečovávané zvíře závod přežilo bez újmy. Bohužel, někdy tomu je prostě jinak.
