Nešli do malého bytu proto, aby ušetřili. Nechtěli se kvůli dětem odstěhovat na okraj Prahy a vědomě se rozhodli vyzkoušet, jestli se dá plnohodnotně žít i na ploše, kterou by většina lidí považovala za absurdně malou.
Jola a Maty žijí se svými třemi syny v bytě o velikosti 37,5 metru čtverečního. Před několika lety přitom bydleli v přibližně devadesátimetrovém bytě. Když se kvůli rekonstrukci domu museli vystěhovat, stáli před otázkou, jak dál.
Chtěli zůstat v Praze, ideálně v lokalitě, kde jejich děti měly školy, kamarády a kroužky. Velký byt na místě, které jim vyhovovalo, pro ně ale nebyl reálnou možností.
Neznamenalo to přitom, že by se rozhodli pro malý byt proto, aby ušetřili peníze nebo se vyhnuli hypotéce. Naopak. Sami říkají, že jsou výrazně zadlužení. K většímu vlastnímu bydlení jim chyběl základní kapitál, který by jejich cestu výrazně usnadnil.
Od začátku proto věděli, že pokud chtějí zůstat v Praze a zároveň zachovat dětem jejich dosavadní život, budou muset hledat jiné řešení.
Místo stěhování na okraj města, odkud by děti každý den vozili do školy a na kroužky, se rozhodli vyzkoušet něco, o čem sami do té doby pochybovali. Jestli může pětičlenná rodina skutečně plnohodnotně žít na necelých 38 metrech.
Malý byt pro ně nebyl jen nouzové řešení. Byl to vědomý experiment
„My jsme vyrůstali v podobném prostředí jako všichni ostatní. Pro nás bylo taky přirozené si myslet, že pod nějakou hranicí už to nedává smysl. Že člověk k normálnímu plnohodnotnému životu se třemi dětmi potřebuje určité metry čtvereční. A tohle byl vysloveně i pro nás experiment, jestli to jde udělat jinak,“ říká Jola.
Do nového bytu se proto nestěhovali s jistotou, že jim bude vyhovovat. Sami nevěděli, jestli se na tak malou plochu vejdou nejen jejich věci, ale hlavně jejich každodenní život.
Důležitá pro ně byla především lokalita. Nechtěli, aby se život rodiny začal točit kolem dojíždění. „Pro nás bylo strašně důležitý, aby kluci mohli zůstat ve svých školách, aby mohli chodit na svoje kroužky, ze kterých se postupně etabluje něco, čemu se možná v životě budou věnovat.“
Představa, že by každý den strávili hodiny v autě, je nelákala. Podle Joly viděli kolem sebe děti, které kvůli komplikovanému dojíždění postupně některé své aktivity vzdaly. „Byli bysme taxikářema těch dětí,“ říká. Právě čas se nakonec stal jednou z největších hodnot jejich rozhodnutí.
Nejdřív musel dávat smysl samotný byt
Než začali řešit nábytek a úložné prostory, museli najít byt, který by takový způsob života vůbec umožnil. Chtěli vysoké stropy, venkovní prostor a především dispozici, která by umožnila oddělit jednotlivé části domácnosti.
Děti měly mít vlastní pokoj a rodiče potřebovali způsob, jak v jednom prostoru propojit kuchyň, obývací část a spaní.
Na několika prohlídkách se ukázalo, že právě dispozice bude rozhodující. Jeden byt ve Strašnicích byl podle nich téměř jako přístěnek Harryho Pottera, jiný by znamenal příliš dlouhé dojíždění dětí do školy. Zajímavý byt na Břevnově zase nakonec vypadl ze hry kvůli problémům kolem realitního makléře.
Pak Jola našla tento byt. Několik dní si ho nechávala uložený v telefonu a přemýšlela, jestli má vůbec smysl ho Matymu ukazovat. Byl totiž výrazně menší než byty, na které se do té doby dívali.
„Vlastně jsem se neodvážila to Matymu ukázat, protože to bylo ještě metráží úplně někde jinde. Tam to byly byty třeba do 50 metrů čtverečních. A tohle najednou bylo 37.“
Nakonec mu ho ukázala. Byt měl ale něco, co ostatním možnostem chybělo: vysoké stropy, dobře fungující dispozici a dvorek.
Dvorek je součástí jejich prostoru
První prohlídku navíc provázela obrovská bouřka. Rodina dorazila promočená, na ulicích tekla voda a na dvorku vznikl téměř bazén. Přesto bylo podle Joly rychle jasné, že právě venkovní prostor může být pro život pěti lidí zásadní.
Dvorek pro ně není jen příjemný bonus. Částečně nahrazuje metry čtvereční, které jim chybějí uvnitř. Když je doma večer rušno, někdo je unavený nebo děti potřebují vybít energii, mohou jednoduše vyjít ven.
I proto Jola říká, že při tak malém bydlení je důležité přemýšlet nejen o ploše bytu, ale o celém prostředí, ve kterém člověk žije.
Každý musí mít svoje místo
Do experimentu od začátku zapojili také své tři syny. Nechtěli, aby se děti pouze dozvěděly, že se budou stěhovat do mnohem menšího bytu. Potřebovali vědět, jestli takový způsob života přijmou.
Od prvního momentu jsme to měli jako takovou rodinnou hru. Byli ve všem s náma a všechno vlastně vymýšleli s náma dohromady.
Součástí stěhování bylo i pravidlo dvou krabic. Každý člen rodiny si měl vybrat jednu krabici osobních věcí a jednu krabici oblečení.
Děti podle Joly zvládly výběr rychleji než rodiče. „Oni to vzali jako docela dobrou zábavu a ty krabice měli naplněný rychleji než my. Úplně bez problémů.“
Nejdůležitější pro rodinu ale nebylo dostat do bytu co nejvíc věcí. Potřebovali především vymyslet, jak dát každému člověku vlastní prostor.
„Úplně nejdůležitější, na čem jsme si fakt dávali záležet a o čem jsme přemýšleli úplně od prvního okamžiku, bylo, aby kluci měli svůj vlastní dětskej pokoj.“
Tři synové tak mají společný pokoj, ale každý zároveň vlastní „kajutu“. Důležité pro ně bylo, aby se děti mohly někdy oddělit od zbytku rodiny. Stejnou funkci mají v bytě různé kouty a sítě. „Aby to byl fakt jejich soukromý útvar.“
V malém bytě podle nich nestačí jen vyřešit, kam se vejde postel nebo skříň. Člověk potřebuje mít možnost někde být sám, i když je fyzicky stále jen několik metrů od ostatních.
Architekti jejich představu převedli do reality
Rodina měla od začátku poměrně přesnou představu o tom, jak chce v bytě žít. Věděli, že děti potřebují vlastní pokoj, že každý ze tří synů bude mít svůj prostor na spaní a že rodiče budou spát nad kuchyňskou linkou.
Chtěli také sítě, na kterých se dá ležet nebo do nich zalézt, a kuchyňský ostrůvek, u kterého se dá vařit s výhledem ven. Problém byl v tom, že si to sami nedokázali převést do výkresu.
„My jsme si to zkoušeli kreslit. A přestože si opravdu myslíme, že máme poměrně výjimečnou představivost oba, narazili jsme na to, že s některými věcmi prostě neumíme hnout.“
S návrhem jim pomohlo hurá studio, které je samo oslovilo přes Instagram. Architekti se podle Joly nejprve zajímali hlavně o to, jak rodina skutečně žije. „Ptali se nás na to, jak žijeme, jak tady chceme žít, co je pro nás důležité a co není.“
Právě to bylo podle ní důležité. Nechtěli, aby někdo jejich byt navrhl podle nějaké obecné představy o minimalistickém nebo trendy bydlení. Potřebovali prostor, který bude fungovat právě pro ně. Na realizaci se následně podílel také truhlář Karel Čefelín.
Malý byt je nutí věci opravdu vybírat
Označení minimalistická rodina jim ale úplně nesedí. Jola sama říká, že rozhodně není člověk, který by měl přirozenou potřebu vlastnit co nejméně věcí.
Menší byt je spíš donutil změnit způsob, jakým o věcech přemýšlejí. V předsíni mají tašku na věci, které už nepotřebují. Když se doma objeví něco nového a není to kam dát, je otázka, jestli je to skutečně potřeba.
Úložné prostory jim samozřejmě pomáhají, podle Joly ale nejsou hlavním tajemstvím jejich fungování. „Já bych ten úložný prostor nepřeceňovala. Myslím si, že je to spíš tím, že jsme se fakt rozhodli, že těch věcí budeme mít málo.“
Rozdíl oproti jejich předchozímu devadesátimetrovému bytu je podle ní právě v tom, že dříve bylo mnohem snazší něco někam odložit a dál to neřešit. V malém prostoru se každá zbytečnost projeví okamžitě.
Nakonec nejde o metry čtvereční
Po dvou letech Jola a Maty říkají, že jejich experiment jim dal odpověď, kterou na začátku sami neznali. Pětičlenná rodina může žít i na 37,5 metrech čtverečního. Ne bez kompromisů, ale bez pocitu, že kvůli malému prostoru přišla o plnohodnotný život.
„Mysleli jsme si, že k plnohodnotnému životu potřebujeme mnohem víc prostoru. Zkusili jsme to jinak a zjistili jsme, že možná ne.“
Zároveň ale jejich příběh není návodem, že menší byt automaticky znamená levnější nebo jednodušší bydlení. Rodina neměla základní kapitál, který by jí cestu k většímu bytu usnadnil. Menší prostor pro ně proto nebyl finanční strategií, ale především způsobem, jak zůstat v místě, kde chtěli žít.
„Šetříme především čas a energii,“ říká Jola. Právě to dnes považuje za jednu z největších hodnot jejich rozhodnutí. Děti mohou zůstat ve svých školách, chodit na kroužky a rodina nemusí každý den trávit hodiny dojížděním.
