Nacistická okupace Československa znamenala kompletní germanizaci země. Kromě jazykové a kulturní oblasti se tyto snahy projevovaly také v architektuře. S velkou proměnou se počítalo v případě Prahy, která se měla stát vzorovou německou metropolí.
Staroměstské náměstí, Obecní dům či Petřínská rozhledna jsou světoznámé dominanty, bez kterých si dnes Prahu neumíme představit. Ve čtyřicátých letech však existovaly reálné plány, které počítaly s velkolepou přestavbou našeho hlavního města na německou metropoli. Jejich součástí byla i demolice či přestavba některých výrazných památek.
Radikální plány byly součástí nacistické vize s názvem Lebensraum (česky životní prostor), která spočívala v osídlení střední a východní Evropy etnickými Němci, zatímco původní obyvatelstvo mělo být vysídleno nebo vyhlazeno.
Nacističtí plánovači chtěli Prahu proměnit v duchu významných německých měst, jako je Berlín či Mnichov.
Z dnešního pohledu poněkud utopistické projekty začaly vznikat v roce 1942, tedy ve stejném roce, kdy došlo k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Důležitou roli v tomto projektu hrál Albert Speer, dvorní architekt Adolfa Hitlera, jenž byl po válce v Norimberském procesu odsouzen jako válečný zločinec ke 20 letům vězení.
Vytvořením plánu proměny Prahy byla pověřena plánovací komise, jejímž úkolem bylo tyto plány připravit a realizovat. „Během několika let bude tvář Prahy čistě německá, přestože v milionovém městě bydlí jen 21 tisíc Němců,“ prohlásil v roce 1941 její předseda Reinhold Niemeyer.
Některé čtvrti jen pro Němce
Součástí projektu bylo oddělení některých lokalit od zbytku města. Tyto oblasti mělo obývat výhradně německé obyvatelstvo, které by se tak (v dobovém jazyce) nemísilo s Čechy a ostatními národy, které nacisté považovali za méněcenné.. „Šlo hlavně o dnešní části Holešovice či Bubny, kde v té době už žila početná německá menšina,“ uvedl ve své knize Protektorátní Praha jako německé město historik Miloš Hořejš.
Němci měli bydlet především tam, kde již v té době existovala silná německá komunita, tedy hlavně na západě a severu města. Jednalo se například o Holešovice, Petřín, Bubeneč či vilovou čtvrť Baba. Tato území se mimo jiné vyznačovala nejlepšími hygienickými podmínkami z celého města, které byly třeba oproti činžovním domům na Žižkově nesrovnatelně lepší. S proměnou se počítalo také na východním a jihovýchodním okraji Prahy, kde měla vyrůst rozsáhlá „německá“ sídliště.
Některé z těchto plánů se během války skutečně dočkaly realizace. Jedním z příkladů je dodnes dochovaná kolonie domů v Bubenči, která je tak jednou z mála připomínek megalomanských nacistických vizí.
Jedním z největších projektů v rámci germanizace Prahy byla rozsáhlá výstavba na území ohraničeném dnešní stanicí metra Vltavská a bohnickým sídlištěm, kde se dodnes nachází nezastavěná plocha, na které v příštích letech vyroste zbrusu nová čtvrť pro tisíce lidí.
„Německý“ Staromák a demolice Obecního domu
Nacisté chtěli výrazně zasáhnout do podoby některých pražských dominant, které dnes považujeme za symboly české státnosti. Novou tvář tak měla dostat například Staroměstská radnice, konkrétně její gotické křídlo, které shodou okolností na konci války vyhořelo, a na jehož místě dnes najdeme nezastavěnou plochu.
Návrhu na přestavbu dominanty Staroměstského náměstí se ujal architekt Erich Langhammer, který se ve svém projektu inspiroval odkazy na gotický sloh. Původní starobylé křídlo mělo být zbořeno, neboť ho okupanti vnímali jako příliš kýčovité.
Demoličním plánům neunikl ani nedaleký secesní Obecní dům na náměstí Republiky, na jehož místě se počítalo s výstavbou nového koncertního sálu. Secesní ikona měla jít k zemi, protože se podle nacistů jednalo o jeden z největších symbolů „slovanství“ a českého národa. Dominantou náměstí se pak měla stát mohutná budova německé opery.
Kromě těchto budov se v nacistických plánech objevuje také kompletní proměna Petřína. Zcela odstraněna měla být Petřínská rozhledna, o jejíž demolici snil sám Adolf Hitler. Vrchol ikonického pražského kopce se měl stát místem pro výstavbu zbrusu nového univerzitního kampusu. Jen o kus dál dnes najdeme strahovské koleje, které vznikly o několik desítek let později.
Obří dálnice i nacistické metro
Nacističtí plánovači mysleli i na dopravní obslužnost budoucí germánské Prahy, kterou měl v následujících letech čekat velký rozvoj automobilové i veřejné dopravy. Místo úzkých a spletitých uliček se tak v dobových plánech objevují široké bulváry, které by poskytly dostatek místa pro auta. Již v té době se počítalo se stavbou silničního mostu přes Nuselské údolí.
Hlavní pražskou dopravní tepnou se měla stát tzv. tranzverzála, teda obří široká silnice pro auta a chodce, který by protnula město ve směru od severu k jihu. Na tuto velkolepou třídu se měly v budoucnu napojovat nové dálnice. Ulice je v dobových plánech zakreslena v přibližně podobné poloze, v jaké dnes Prahu protíná kontroverzní Severojižní magistrála.
Zřejmě nejzajímavějším dopravním projektem z té doby je návrh výstavby podzemní dráhy. Již v roce 1942, více než 30 let před otevřením první trasy metra, se objevily plány, které obsahovaly tři linky podzemky. Perličkou je, že jejich vedení bylo velmi podobné dnešnímu pražskému metru, shodné byly dokonce i přestupní stanice na Můstku, u Národního muzea a na Florenci.
Právě na Florenc bylo v plánech umístěno také nové pražské nádraží, jehož návrh se vyznačoval především svojí velkolepostí. Součástí budovy měl být obří oblouk odkazující na slavnou berlínskou Braniborskou bránu. Skutečnou dominantou tohoto plánu pak byl obří mrakodrap v přímém sousedství nové stanice, jehož podoba vycházela ze starověkých majáků.
Megalomanská Germánie
Nacističtí plánovači se ani zdaleka nesoustředili pouze na českou metropoli, s rozsáhlou přestavbou se počítalo i v případě Berlína. Německá metropole měla jít prakticky celá k zemi, na jejím místě by v případě realizace v případě realizace vzniklo nové velkolepé hlavní město Třetí říše s názvem Germánie.
Centrem nové metropole se měl stát pětikilometrový obří bulvár lemovaný budovami ministerstev, divadel a dalších významných institucí. Na obou koncích této ulice měly stát velkolepé budovy, které by se pravděpodobně vymykaly všemu, co z evropských měst známe. Jednou z nich měl být obří Vítězný oblouk, na druhém konci pak architekti navrhli obří budovu s názvem Velká dvorana, jejíž kopule by dosahovala výšky 320 metrů, a do jejíchž útrob by se vešlo až 180 tisíc osob.
