Zkoumání kosmického záření může podle opavského vědce pomoci předvídat výskyt zemětřesení. Klíčem k objevu je mechanismus vzniku magnetického pole Země, informuje TASR.
Na souvislost upozornil Arman Tursunov z Fyzikálního ústavu Slezské univerzity v Opavě, přičemž se odvolal na vedoucího vědeckého výzkumu, Piotra Homolu z Polské akademie věd. „Na první pohled může působit zvláštně, že existuje souvislost mezi zemětřesením a kosmickým zářením, které se k nám ve své primární formě dostává zejména ze Slunce a vzdáleného vesmíru. Základy této myšlenky však mají naprosto jasnou fyzikální podstatu,“ uvedl Tursunov.
„Hlavní myšlenkou je skutečnost, že silná zemětřesení souvisí s pohyby tektonických desek na hmotě kapalného jádra pod zemským pláštěm. Vířivé proudy v kapalném jádru zase odpovídají za vytváření zemského magnetického pole, které vychyluje dráhy nabitých částic přicházejících z vesmíru. Velká zemětřesení jsou spojena i s poruchami v tocích hmoty pohánějících zemské dynamo, skokově se mění magnetické pole Země a tím i dráhy kosmického záření. Má-li tedy nastat na Zemi silné zemětřesení, předcházejí mu změny magnetického pole, následkem čehož by pozemské detektory měly zaznamenat určité změny v počtu zaznamenaných sekundárních částic kosmického záření,“ vysvětluje.
Tursunov je v Opavě součástí týmu pracujícího na projektu CREDO – virtuální observatoři kosmického záření otevřené pro všechny –, který shromažďuje a zpracovává údaje nejen ze sofistikovaných vědeckých detektorů, ale i z velkého množství menších detektorů. Například i ze snímačů v mobilních telefonech.
Jedním z hlavních úkolů projektu je sledování sekundárního kosmického záření dopadajícího na povrch naší planety. „Důležitým zjištěním je, že údaje ukazují výchylky kosmického záření až 15 dní před samotnými zemětřeseními. To je ta dobrá zpráva, protože nám to naznačuje možnost odhalit nadcházející zemětřesení s dostatečným předstihem. Špatnou zprávou je, že pouze z těchto údajů nelze předpovědět, kde přesně na Zemi zemětřesení nastane, pozorování by bylo proto třeba podpořit dalšími údaji od geologů nebo seismologů,“ dodává Tursunov.
Výzkum však přinesl i mnoho nových otázek. Analýzy totiž ukázaly, že korelační maximum nastává každých 10–11 let, tedy s podobnou periodou, jakou má cyklus sluneční aktivity. S aktivitou naší hvězdy se ovšem vůbec neshoduje. Údaje o kosmickém záření i seismické údaje svědčí i o existenci dalších period neznámé povahy, proto bude ještě zapotřebí další podrobný vědecký výzkum.
