V dalším díle pořadu Hlubiny představujeme Romanu a Danielu. Manželský pár se potýká s handicapy, jedna od narození nevidí, druhá bojuje s úzkostně depresivní poruchou.
S Romanou a Danielou se setkávám v centru Prahy, doprovází je i jejich pes, vodicí flat coated retrívr Uršula. Obě jsou skvěle naladěné, neustále vtipkují a jde z nich pozitivní energie.
I když za sebou mají složitá životní období, říkají, že teď je všechno fajn, a vypráví mi historky o tom, jak rekonstruovaly byt v Olomouci, kde společně žijí. Povídáme si i o jejich svatbě, kterou měly letos na apríla.
Romana
Romana od narození nevidí. „Narodila jsem se v sedmém měsíci a musela jsem být v inkubátoru. Tenkrát se ale dětem nepřikrývaly oči, takže mi spálili sítnici. Rodiče si mysleli, že budu vidět hůř a budu asi nosit brýle, ale pak, když mi byly asi čtyři měsíce, zjistili, že jsem úplně slepá,“ vysvětluje Romana.
Její rodiče byli mladí a handicapované dítě byl pro ně velký šok, ale snažili se Romanu co nejvíce zapojit do běžného kolektivu. „Pak jsem ale bohužel musela do internátní školky a školy pro handicapované děti. Byla jsem tam ubytovaná a ty podmínky byly hrozné. Byla jsem malá a stýskalo se mi,“ vypráví.
„V nějakém afektu mi máma řekla, že stejně neví, kdo by se o takového mrzáka, jako jsem já, měl starat a nejraději by mě dala do ústavu.“
Integrace do kolektivu vidících dětí proběhla až v páté třídě. Základní škola byla pro Romanu poměrně normální, ale pak přišel na střední šok. „Najednou už tam nebyly ty děti z vesnice, se kterými jsem vyrůstala, ale jiní spolužáci a spolužačky. Cítila jsem, že hodně vybočuju, a dost jsem utíkala do spánku, kdy jsem jen mohla snít a neřešit běžné starosti,“ říká.
V patnácti letech navíc od rodiny odešla její matka. „Našla si o dvanáct let mladšího partnera a nechala mě a bráchu tátovi. V nějakém afektu mi tenkrát řekla, že stejně neví, kdo by se o takového mrzáka, jako jsem já, měl starat a nejraději by mě dala do ústavu. To mě tenkrát hodně ranilo,“ říká.
Na střední škole ale Romana začala také řešit svou sexualitu. „Líbila se mi spolužačka, ale nevěděla jsem, co to znamená. Nepřišla jsem si normální, nebylo o tom všem dost informací a říkala jsem si, že jsem asi úplně vadná. Svěřila jsem se s tím tenkrát své profesorce a ta mi řekla, ať tomu dám čas,“ říká.
I když tušila, že je asi na ženy, chtěla být podle svých slov hlavně normální. „Věděla jsem, že by to táta asi nepřijal dobře. Takže jsem si pak po vysoké vzala svého kamaráda a měla jsem s ním syna Vaška,“ říká.
Daniela
I Daniela měla už od dětství těžkosti. Vyrůstala s rodiči a bratrem, měla ale už od raného věku úzkosti a deprese. „Myslím, že to bylo hodně tím, že byl táta tyran a máma neměla sílu se mu vzepřít. Hodně nás tyranizoval psychicky, vyrůstala jsem v neustálém strachu, co je zase špatně,“ říká.
„Řekla bych, že se ze mě stal takový vynucený introvert, utíkala jsem do knížek. Rodiče byli oba hodně přísní a moc mě nikam nepouštěli, takže jsem neměla kamarády. Když mi pak v 11 letech tragicky umřel bratr, zůstala jsem už uvázaná doma úplně, protože máma trnula hrůzou,“ popisuje.
Tragédie ale pak udeřila podruhé. Když bylo Daniele sedmnáct, zemřel jí i otec. „Na jednu stranu jsme se zbavily s mámou teroru, na druhou to ale mámu úplně složilo a já se o ni musela začít plně starat. Pamatuju si, jak mi říkala: Danuško, řekni mi, že se nezblázním.“
Daniela tak byla plně oporou své matce, která ji držela doma a izolovala od lidí. Neměla přátele a pravidelně se psychicky sesypávala, což se projevovalo i na jejím zdraví. Začala brát antidepresiva, která bere už dlouhých třicet let. Postupně vysazovat je začala až nedávno.
„Jsem teď asi na desetině toho, co jsem brala. Ty léky vám poskytují takový emoční deštník a otupí vás. Najednou, když jich neberu tolik, má svět zase barvy, emoce a odstíny. Je to, jako by měl člověk kolem sebe dlouho závoj, který najednou zmizel,“ říká Daniela.
