O čem mluví ministr zahraničí, než jde do gymu?
„Tak co, co si o tom myslíte?“ přichomýtne se ke mně v chumlu delegace mířící z náměstí na obecní úřad. Právě se potkal s německou ministryní zahraničí v pohraničním městě Vejprty. Za ohlušujícího křiku německých odpůrců současné vlády se prošli po mostě spojujícím českou a německou stranu. Nic zásadního se nedělo, neřešilo, jen utužovalo. Trochu PR akce.
„No co já, ale co vy si o tom myslíte?“ vracím dotaz Janu Lipavskému, pirátskému politikovi, který se před dvěma lety stal nejmladším členem vlády. Jen se pousměje a spěchá k dalšímu bodu programu.
Vláda a její ministři se pomalu blíží do poločasu. A ať už fotbalové analogie milujete, nebo nesnášíte stejně jako já, tady jsou docela namístě. Hodnotí se hra a vymýšlí strategie do zbylých dvou let. Takže já pískám pauzu a ptám se, jak si vede ministr zahraničí jakožto nejmladší člen Fialovy vlády. Ale také jako politik. A Pirát.
Potkali jsme se na jaře v belgickém Bruselu a v létě ve Vejprtech na Chomutovsku. A povídali si. Nejen o politice.
1:0
„Měli jsme mít ještě recepci u velvyslance, ale to už bych nedal,“ říká mi oblečený do sportovního v hotelové hale nedaleko bruselského letiště. Jeho den začal brzy, nejprve vyřízením pochůzek, poradami a telefonátem na Madagaskar a do Austrálie. Potom vítal svůj izraelský protějšek, hned nato spěchal do Kbel na letiště, odkud vyrazil do Bruselu na jednání NATO. Na jednáních byl až do večera. „A teď jsem tady,“ ukazuje na lobby, připraven ihned, co domluvíme, vystartovat do gymu.
„Ještě jste nevyhořel?“ ptám se.
„Nemyslím si, že mi to hrozí. Jasně, někdy si říkám, že už toho mám plné zuby. Ve vrcholové politice ty tlaky a situace nejsou jednoduché. Na druhou stranu mě nabíjí to poslání, které ministr zahraničí má. Učím se toho spoustu nového. Ale neříkám, že všechno umím. Nejvíc práce má člověk vždycky sám na sobě.“
„Co vám nejde?“
„Snažím se zlepšovat management priorit, co už nechat být. Mám tendenci řešit věci hodně do detailu.“
„Teď jste odpověděl naučeně jako na pohovoru, když se vás zeptají, v čem máte slabiny, a vy řeknete, že jste perfekcionista.“
„Přesně. To jsem vždycky říkal na pohovorech,“ směje se se zadostiučiněním v hlase.
„Je to nanomanažer,“ popisuje mi později u kafe členka Lipavského nejužšího týmu na ministerstvu.
A všímám si toho i v průběhu dní, které v blízkosti jeho týmu trávím. Podklady musí být přesné, práce musí být odvedena perfektně. Svět se dynamicky mění a všichni musí být neustále připraveni. A když to neklape, je trochu malér.
Na druhou stranu u něj lidé pracují roky. A asi mají důvod. Když se v průběhu týdnů ptám náhodného výběru jeho spolupracovníků a spolupracovnic, všichni se shodují – šéf je dobrý, hlavně proto, že prý opravdu poslouchá, co říkají.
1:1
Takto neformálně, ve sportovních kraťasech a tričku, ho člověk ale jen tak nevidí. Jako ministr působí vlastně váženě, až vážně. Ne nepřístupně, je z těch politiků, kteří jdou cíleně a jednotlivě pozdravit novináře a novinářky nebo kteří se dají do řeči s lidmi. Je na něm ale poznat, že si vydobyl úctu, o kterou nechce přijít.
Ze začátku se musel vypořádávat s nedůvěrou, kterou vyvolal tehdejší prezident Miloš Zeman. Ten měl problém s tím, aby se pirátský politik stal ministrem jednoho z nejsilovějších resortů. A to kvůli jeho vzdělání, které považoval za nedostatečné. Lipavský má bakalářský titul, vystudoval mezinárodní vztahy.
„Že se to propíralo, mě překvapilo. Celá řada mých předchůdců neměla formální vzdělání,“ naráží Lipavský například na Jana Hamáčka (ČSSD) nebo zesnulého Karla Schwarzenberga (TOP 09). „Přišlo mi zvláštní, že se to u mě najednou tolik řeší,“ hodnotí zpětně.
Ale nelituje. „Nemám žádný pocit méněcennosti,“ dodává.
„Hudbu poslouchám rád,“ řekne, když tematicky odskočím do míst, kde ale dost často poznáte člověka úplně nejlépe. „Díky ní se dostanu do nějaké nálady i během dne. Abych se tak aktivizoval. Rád si zajdu na koncert vážné hudby.“
„Co filmy, seriály, knihy?“ doptávám se.
„Na knížky jsem teď neměl moc času, moc nečtu beletrii, baví mě literatura faktu, 19.–20. století. Rád zajdu na koncert vážné hudby. A večer si občas pustím nějaké guilty pleasure, to vám ale rozhodně neřeknu.“
„Víte ale, že koncept guilty pleasure neexistuje, že je prostě pleasure a tečka?“ zkouším.
„Nene, to se opravdu nikdo nesmí dozvědět. Ale dobrý pokus.“
Osmatřicetiletý politik před vstupem do Pirátské strany v roce 2015 pracoval v korporátech jako McKinsey nebo Euro RSCG jako analytik a manažer. Během studií byl na Erasmu ve Velké Británii. A má devítiletou dceru. Ta občas tráví čas i v Černínském paláci. Táta-ministr jí prý občas vymýšlí hry a úkoly, které musí splnit.
1:2
„Proč jste začal dělat politiku?“
„Vždycky jsem chtěl do politiky. Bylo to pro mě lákavé. A také mi spousta lidí říkala, že jsem politický typ.“
„Co to znamená politický typ?“
„To úplně nevím. Asi se rád poslouchám,“ směje se.
Předtím, než začal šéfovat Černínskému paláci, kde ministerstvo zahraničí sídlí, byl čtyři roky opozičním poslancem, kde se soustředil na zahraniční politiku. Zájem o politiku a zahraniční dění v něm ale údajně bujel už od studentských let.
Jak po letech vzpomíná analytik Vít Dostál z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), Lipavský se aktivně účastnil jejich studentských summitů. Jako účastník a později jako organizátor. „Už od mládí byl vidět autentický zájem o téma,“ popisuje, jak se s dnešním ministrem seznámili.
„Potkal jsem ho později už jako poslance, měl rozumnou tezi, že Piráti jako politická strana musí mít pokryté téma zahraniční politiky. A to si čtyři roky jako poslanec v opozici odpracoval. Slyšel jsem na něj už tehdy chválu od diplomatů,“ říká mi analytik, když se později ptám na to, jak hodnotí Lipavského a jaké s ním má zkušenosti.
Je třeba říct, že Dostál vede think-thank AMO, který je ale Lipavskému i kvůli jejich předchozí spolupráci relativně blízký.
Neříkám, že všichni ministři byli špatní, někteří tedy ano. Ale ti poslední tři nebyli zatíženi devadesátkami.
– Vít Dostál, AMO
„Jako první mě, když se mluví o Lipavském, napadne energie. Do baráku vkročil se snahou věci měnit. Není to jednoduchý resort a má svá specifika,“ zdůrazňuje Vít Dostál.
Není první, a rozhodně ani poslední, kdo o ministerstvu zahraničí mluví jako „o specifickém“ místě. A to nejen kvůli geniu loci a mysteriózním pádu Jana Masaryka z okna Černínského paláce (jeho byt, respektive jeho koupelna, tu je mimochodem ve vrchním patru budovy stále zachován).
Černínský palác je plný ambiciózních a chytrých lidí, kteří svoji práci dělají i proto, aby získali místo na zastupitelských úřadech všude po světě. A to tvoří soutěživou atmosféru, kterou lidé uvnitř i zvenčí (samozřejmě mimo záznam) často popisují až jako intrikánské a toxické prostředí.
I to se ale v průběhu času mění. „Poslední tři ministři byli mladí,“ připomíná mi Vít Dostál Jakuba Kulhánka a Tomáše Petříčka. „To je samo o sobě změnou, oproti těm strejdům, co tam byli předtím. Myslím, že to formuje DNA toho baráku, přicházejí tam lidé vystudovaní po revoluci, umí jazyky,“ popisuje dál.
„Neříkám, že všichni ministři byli špatní, někteří tedy ano. Ale ti poslední tři nebyli zatíženi devadesátkami,“ doplňuje.
„Říkám vždycky, že ministerstvo zahraničí je nejchytřejší ministerstvo,“ dostáváme se k tématu i s Lipavským, když se po několika měsících od našeho setkání v Bruselu bavíme po cestě z Vejprt. „Pracují tam lidé s neuvěřitelným mezinárodním rozhledem, velkou část kariéry jsou v zahraničí. Je to pestré prostředí. Je pro mě radost s nimi pracovat a snažím se to zúročit v české zahraniční politice.“
Slova diplomata…
Vracíme se z česko-německého pohraničí, je na něm vidět únava. Na mě také, a to jsem jen pozorovala. Jak se potkal s německou ministryní, jak u toho velmi nahlas protestovaly desítky Němců kvůli tamní vládě, jak procházel přes hraniční řeku tam i zpátky, jak jednal se starostkou, která ho vzala na oběd, jak si povídal s novinářem Radkem Bartoníčkem i lidmi na náměstí.
„Jo, je dobrej. My máme problém s Fialou a Stanjurou,“ říkají mi vejprtské dámy, je jim kolem šedesáti let. Vyběhly z práce, aby se podívaly, co se u nich na náměstí děje. „Ale tenhle je v pohodě,“ shodují se.
2:2
Vládní angažmá Jana Lipavského jde interpretovat vlastně ze dvou úhlů. Na jednu stranu se jeho progresivní a mladistvé „pirátství“ rozplývá v mainstreamu. Z konzervativního pohledu je ale zase stabilní postavou české diplomacie.
Konkrétním případem je i Lipavského nedávná návštěva Izraele bezprostředně po teroristických útocích Hamásu 7. října. Jako vůbec první zahraniční státník přiletěl do Tel Avivu a dal tím jasnou podporu Židovskému státu.
Podpora Izraele je oficiální českou zahraniční politikou. Jako pirátský poslanec ale Lipavský v minulosti nebyl tak jednoznačný, ohrazoval se například proti tehdy plánované anexi palestinského území. Tehdejší americký prezident Donald Trump chtěl „vyřešit“ izraelsko-palestinský konflikt de facto anexí části Západního břehu Jordánu. Šel tím tehdy vlastně dost proti tradičnímu českému postoji.
„Není úplně jednoduché o tom mluvit. Je spousta pozitivních věcí, které se v česko-izraelských relacích odehrávají, a to je legitimní. Je důležité nezpochybňovat právo Izraele na bezpečí a obranu,“ popsal mi Lipavský už na jaře v Bruselu, když jsem se ptala, jestli přehodnotil svůj názor. „Je spousta otázek a problémů schovaných pod pojem izraelsko-palestinský konflikt. A tam potom můžeme vést nekonečné debaty, které nemají úplně řešení,“ dodává opatrně.
„Můj postoj je konzistentní a plně v souladu s mezinárodním právem a rezolucemi Rady bezpečnosti – anexe na Západním břehu Jordánu mezinárodní právo podkopává, jediným politickým východiskem je dvoustátní řešení,“ doplňuje mi pak ještě Lipavský v listopadu.
Elektronická tužka
Jak jsem několikrát připomínala, je nejmladším ministrem této vlády. Mileniál. Zajímá mě, co si myslí o mladší generaci Z.
„Mám radost, že je víc sebevědomá, že ví, co chce,“ uvažuje a dál rozvíjí myšlenky.
„Je důležité rozdělovat mezi mladou generací a mladými lidmi. Nastupující generace netrpí sentimentem k Moskvě, je solidární s uprchlíky, má větší toleranci k tématům, jako jsou transgender lidé nebo manželství pro všechny. A má vztah k zahraniční politice – je daleko víc ukotvená ke směřování na Západ,“ popisuje dnešní dvacátníky.
Pokračuje ale dál. A vlastně jako by sám popsal pointu své dosavadní politické dráhy. Jako pirátský poslanec byl dost aktivní, byl hodně vidět, a hlavně slyšet. Dneska jako ministr je samozřejmě slyšet a vidět také. Jen jinak. A mladému voličstvu trochu potvrzuje, co už dlouho tušilo, tedy že mladých politických stran, a politiků a političek v nich, tu mnoho nezbylo.
„Člověk prochází různými fázemi. Když ještě není tolik ukotvený, nemá rodinu, je daleko víc postavený na hodnotách. Málokomu to ale vydrží i nadále a začnou převládat jistoty,“ říká a dodává, že se lidé postupně věkem překlápí v mladé rodiny s dětmi a jejich razantnost u principiálních otázek ustupuje k otázkám, které se jich bezprostředně týkají.
„Změní se jim priority,“ dodává. Tak uvidíme, jestli nakonec nepřijde výměna dresů.
