Miroslav Zubaj je průvodcem v Muzeu romské kultury, které stojí uprostřed obávané a předsudky opředené čtvrti Cejl. V rozhovoru popisuje historii brněnské romské komunity, kořeny tamních problémů i současnou situaci místních, která má k ideálu daleko.
Cejl má mezi místními dlouhodobě nechvalnou pověst. Podle médií se stále jedná o jedno z nejnebezpečnějších míst moravské metropole. Rozdíly oproti zbytku města jsou vidět už na začátku Bratislavské ulice, na níž se Muzeum romské kultury nachází. Zdejší prostředí působí o něco méně upravenějším dojmem, je tu však také poměrně dost živo. Od mé poslední návštěvy tu vyrostlo hned několik luxusních domů, které se starou zástavbou vytváří neobvyklý kontrast. Etnické složení však zůstává už řadu let stejné.
Podívejme se trochu do místní historie. Kdy začali tvořit většinu obyvatel Cejlu právě Romové?
V meziválečném období tvořili většinu obyvatel Cejlu Němci, velká část z nich byla židovského původu. Mnoho těchto lidí během války zemřelo v nacistických koncentračních táborech. Jejich osudy dnes připomínají tzv. kameny zmizelých, které se nacházejí na chodnících před vchody do domů. Po konci války Cejl významně zasáhl odsun zbylého německého obyvatelstva, který byl stejně jako v mnoha jiných českých městech příčinou vyprázdnění centra města. Romové se po válce stěhovali z periferií do větších měst za prací. Vláda a samosprávy se rozhodly využít tyto prázdné prostory v městech a ve vysídleném pohraničí k jejich ubytování, což byl i případ Cejlu.
Setkalo se toto řešení s úspěchem?
Kroky tehdejšího režimu byly velmi kontraproduktivní. Noví obyvatelé se sice těšili vyššímu životnímu standardu, na druhou stranu však museli čelit nucené asimilaci. Příchozí Romové a Romky mnohdy pocházeli z velmi nuzných sociálních poměrů, byli velmi chudí. Najednou se ocitli v bytech vybavených např. moderním sociálním zařízením, na které nebyli zvyklí. Tehdejší režim také do jednotlivých bytů stěhoval dohromady osoby, které pocházely z různých ekonomických poměrů.
Je také nutné dodat, že romská populace není homogenní skupinou, ale dělí se na mnoho skupin. To byl v té době velký problém, neboť jednotlivé skupiny nebyly zvyklé společně žít. Přesto však docházelo k tomu, že tito lidé byli nuceni sdílet bytové jednotky a domy bez ohledu na svůj původ.
Scházíme se v Muzeu romské kultury, které stojí takříkajíc uprostřed Cejlu. Jak dlouho tu tato instituce působí?Muzeum jako občanské sdružení vzniklo v roce 1991, jako státní příspěvková organizace funguje od roku 2005. Stálá expozice pak přibyla v roce 2011.
Jaké aktivity kromě samotné expozice může veřejnost v muzeu navštívit?Máme tu edukační programy, o které je velký zájem. Tyto programy se netýkají pouze historie Romů, ale také období holocaustu, jeden program organizujeme ve spolupráci s židovským muzeem. Cílem je, aby si děti uvědomily, že kromě židovského existoval také romský holocaust, o kterém mnoho lidí příliš podrobností neví. Snažíme se dělat také různé workshopy, diskuze apod. Kromě toho pořádáme i pietní akty, na mnoha akcích také spolupracujeme s jinými institucemi. Z nejbližších akcí se jedná třeba o speciální program k Mezinárodnímu dni Romů, který připadá na 8. dubna.
Pociťujete s postupem let vzrůstající zájem návštěvníků?Ano, je vidět, že návštěvníků máme stále více. Za loňský rok se k nám přišlo podívat asi 30 tisíc lidí, což rozhodně není malé číslo vzhledem k tomu, že patříme k menším institucím. Hodně návštěvníků k nám přijíždí i ze zahraničí, hlavně z Německa a Rakouska, ale i z dalších zemí.
Jak velkou část zdejších obyvatel vlastně Romové tvoří?Pokud se podíváme na etnické složení, tak podle mých posledních informací tvoří Romové zhruba 65 procent místní populace. V současnosti tu bydlí také mnoho neromských obyvatel, většinou se jedná o osoby na okraji společnosti.
Cejl má v současnosti pověst jednoho z nejnebezpečnějších míst Brna. Server iDnes.cz ho před lety dokonce zařadil mezi nejnebezpečnější místa Česka a označil ho za no-go zónu, kde se „krade, fetuje a přepadává“. Jak moc toto tvrzení odpovídá realitě? To je klasický předsudek, který často mají především lidé pocházející z jiných částí Brna. Lidé si o Cejlu často myslí, že tu je vysoká kriminalita, že tu jsou problémy se soužitím, drogy, prostituce apod. Pokud jde o můj pohled, já tu pracuji již čtvrtým rokem a nikdo mě zatím nepřepadl, nikdo mě neokradl ani mi nenabízel drogy. Pokud vím, tak se tu nic podobného nestalo ani mým kolegyním či kolegům.
Ano, jsou tu místa, kde se dají drogy koupit, ale to není případ pouze této lokality. Kriminalita tu samozřejmě je, ale nemyslím si, že se svojí mírou nějak výrazně odlišuje od jiných částí města, ani policejní záznamy to nedokládají. Lidské předsudky vůči Cejlu tedy nejsou založeny na konkrétních číslech.
Setkáváte se ve svém životě s nějakými konkrétními předsudky vůči Cejlu?Mám řadu známých, kteří by se k nám do muzea rádi přijeli podívat, ale kvůli jeho pověsti se toho bojí. Často slýchám také řadu negativních slov, která nemají v korektní společnosti co dělat. Jedná se třeba o označení Cigánov, Bronx apod. Když k nám přicházejí cizinci, tak se často ptají, jak je možné, že se tomu tady říká ghetto. To se pak těžko vysvětluje a není snadné tyto stereotypy vyvracet.
V oblasti působí hned několik sociálních středisek, která slouží jako pomocná ruka lidem, kteří se nacházejí ve složité životní situaci. Daří se i díky tomu místní problémy řešit? Ano, působí, jedním z nich je například proromská organizace IQ Roma Servis, která zároveň funguje jako nízkoprahové centrum. Pak tu máme třeba romské středisko Drom. Tyto organizace nabízí klientům doučování či kroužky pro děti, poradnu pro drogově závislé, právní služby nebo služby terénních pracovníků. Další institucí je společnost Romodrom, která mimo jiné pomáhá propuštěným vězňům s jejich opětovnou integrací. Do jaké míry se díky těmto organizacím daří různé problémy řešit, nedokážu přesně říct, ale jejich existence určitě místním pomáhá.
Po cestě jsem viděl hned několik nových domů, které tu od mé poslední návštěvy vyrostly. Zdá se mi však, že se jedná hlavně o luxusní rezidence pro majetnější obyvatele. Není za tím snaha změnit místní etnické složení?Určitě. Nejedná se pouze o novostavby, ale i bývalé činžovní domy, které skupují noví majitelé. Ti pak ze svých domů Romy, kteří mají obvykle sjednanou nájemní smlouvu na dobu určitou, vystěhovávají.
Lze se tomu nějakým způsobem bránit?Romové, kteří v těch domech bydlí, nemají moc šancí na obranu, mnozí z nich se také bojí. Většina těchto lidí navíc pracuje tzv. „načerno“, tedy bez smlouvy. Jsou k tomu sami tlačeni, neboť zaměstnavatelé, kteří se rozhodnou Roma zaměstnat, na tom chtějí vydělat co největší zisk. Samotní Romové s tím kvůli své situaci souhlasí a kvůli absenci pracovní smlouvy nemají šanci získat jiný pronájem. Tito lidé pak často končí na ubytovnách či ve velmi nedůstojných podmínkách.
Může být při hledání pronájmu problémem už samotný fakt, že je člověk Rom?Uvedu konkrétní příklad své kolegyně, které sháněla bydlení mimo Cejl pro svoji rodinu s vidinou toho, že její děti budou moci chodit do klasické základní školy namísto některé ze zdejších segregovaných škol. Kolegyně mluví výborně česky, díky čemuž se jí podařilo dostat na prohlídku. Ve chvíli, kdy ji majitelka bytu viděla naživo, ji samozřejmě odmítla s tím, že byt je zamluvený. Pro samotné Romy je proto těžší najít si nějaké kvalitní bydlení, neboť ta diskriminace je všudypřítomná. Je to velmi těžká situace.
Jaké vztahy v současnosti panují mezi místní romskou a neromskou komunitou?Asi klasické, jsou tu určitě i mnohé přátelské vztahy, stejně jako konflikty. Nemám pocit, že by se zdejší situace od té celorepublikové nějakým způsobem odlišovala.
V loňském roce jsme v médiích mohli slyšet zprávy o vyhrocené situaci mezi místními Romy a přistěhovalci z Ukrajiny, kterou vyvolala smrt Roma u brněnské přehrady. Podařilo se tento konflikt od té doby nějakým způsobem uklidnit?Tento incident se mnoha Romů osobně dotýká a já se tomu ani nedivím. Nyní už je situace lepší, ale v blízké době můžeme opět předpokládat nějaké protesty, vzhledem k nedávnému rozsudku krajského soudu, který zabití označil za nutnou sebeobranu. Dlouhodobě jsou Romové také přehlíženi ze strany vlády, parlamentu a různých dalších institucí. V tomto momentu se Romové cítí ještě více diskriminovaní a připadá jim, že příchozí cizinci mají ze strany společnosti větší podporu než lidé, kteří se tady narodili a žijí tu po několik generací.
V naší společnosti je velmi zakořeněný anticikanismus. V mnoha statistikách, jejichž autoři se lidí ptají, jakou skupinu obyvatelstva by nechtěli mít za sousedy, vycházejí Romové na prvním místě. Ta frustrace z té beznaděje způsobuje, že Romové chtějí být slyšet.
