V dalším díle pořadu Hlubiny představujeme Danu. Ta na vlastní žádost v patnácti letech odešla do dětského domova, jelikož nezvládala život v dysfunkční rodině s agresivním otčímem. „Říkala jsem si, že všude mi bude líp, než kdybych zůstala doma.“
Danu poznávám díky Nadačnímu fondu Veroniky Kašákové, který pomáhá lidem, kteří vyrůstali v dětských domovech. Hned na první pohled mi přijde jako velmi ambiciózní, ale zároveň empatická a citlivá osoba.
S vyrůstáním v dětském domově má zkušenost, která ale nepostihne mnoho dětí. V patnácti letech tam totiž odešla na vlastní žádost a vyrůstala zde až do dospělosti. Po odchodu zamířila na vyšší odbornou školu a momentálně se věnuje projektu, který se specializuje na uměleckou terapii, se kterým chce zamířit právě i do dětských domovů.
Máma samoživitelka a hlad
„Vyrůstala jsem se třemi sourozenci a mámou samoživitelkou. Neměli jsme peníze, žili jsme z dávek. Často si pamatuji, že jsme neměli co jíst a nemohli jsme do školy, protože jsme měli hlad,“ vypráví Dana.
I když od rodiny odešla do dětského domova, v současné době je s matkou i otcem, který byl velkou část jejího dětství nepřítomný, v kontaktu. „Oba moji rodiče měli velice složité vyrůstání. Nejsou to špatní lidé, měli jen hodně těžké životy,“ říká Dana s tím, že se na uzdravení rodinné linie poznamenané generačním traumatem snaží aktivně pracovat.
Problémem během dětství bylo kromě financí především to, že Danina matka neměla šťastnu ruku při výběru partnerů. Právě ten, se kterým žila v době, kdy bylo Daně patnáct let, byl důvodem, proč odešla do dětského domova.
Osudný incident
„Žili jsme v té době na ubytovně plné cizinců, bylo nás tam všech šest v jednom pokoji, na ubytovně se nonstop pil alkohol a kouřilo se tam,“ popisuje Dana. Poté, co otčím jednou napadl Danina bratra, se obrátila na policii. Ta jí však řekla, že pokud nemá průkazné známky napadení, nedá se nic dělat. Má prý počkat pokud se incident bude opakovat, a potom je přivolat na místo.
Další incident na sebe ale nenechal dlouho čekat. „Bylo asi okolo jedné ráno, když jsem dorazila z práce domu. Matčin partner byl opilý a začal na mě útočit. Brzy ráno jsem musela opět vstávat do práce a v pokoji byl hluk, zakouřeno a pilo se tam. Vzala jsem si tedy polštář s přikrývkou a šla jsem spát na chodbu ubytovny,“ popisuje.
„Přišel tam za mnou a opět na mě útočil. Celý večer se seběhl velmi rychle. Matčin partner uhodil mladší sestru, když mě chránila, tak že upadla na zem. Sestra má slabší srdce a dostávala se do šoku. Bratr ji chránil a matky přítel pak zaútočil na něj,“ líčí.
„To byla má šance. Hned jsem volala policii a zanedlouho přijela zásahová služba. I na ně agresor útočil, byl nepříčetný. Ten večer měli plnou záchytku, a tak ho jen vyhodili na ulici. Matka plakala a slibovala, že už to nikdy nedopustí, byla v roli oběti a já se mezitím starala o sourozence. Utěšovala jsem je a začala jim balit věci,“ vysvětluje.
„Ráno, když jsem otevřela oči, seděla matka se svým partnerem u kávy, jako kdyby večer nikdy neproběhl,“ uzavírá s tím, že toto zklamání pro ni bylo poslední kapkou. Na popud vychovatelky z internátu, kde žila během týdne se pak jela podívat do jednoho dětského domova, kde už zůstala.
„Říkala jsem si, že všude mi bude lépe, než doma.“
