Devětadvacetiletá Zoraya ter Beek čekala na konečné schválení tři roky. Eutanazie je v Nizozemsku povolená v případě, že je pacient*ka považován*a za osobu, která prožívá „nesnesitelné utrpení bez vyhlídky na zlepšení“.
Ter Beek v jednadvaceti letech diagnostikovali autismus, později na krku nosila visačku s nápisem „Neresuscitovat“, jak uvedl deník The Free Press. V ukončení života údajně doufala už od dětství, kdy byla šikanována a potýkala se s pocitem, že nezapadá.
„Autismus je pro mě hlavní potíž. Trápí mě to v životě ze všeho nejvíc,“ řekla pro The Free Press. Byla fyzicky zdravá, potýkala se však s depresemi, úzkostmi a blíže nespecifikovanou poruchou osobnosti. Ve škole se oblékala jako gotička, aby působila děsivěji a odháněla šikanu. „Vyhovovalo mi chodit v černém, protože jsem se tak cítila uvnitř,“ uvedla.
Zoraya žila se svým přítelem Steinem, o deset let starším IT programátorem. Její rodiče vztah kvůli velkému věkovému rozdílu nepodporovali. S matkou a třemi staršími sestrami se tak odcizily již před šesti lety, její otec před rokem zemřel na rakovinu.
Stein svou přítelkyni nabádal, aby hledala léčbu, a ona tak vyzkoušela několik způsobů, včetně elektrokonvulzivní terapie, takzvaných elektrošoků. V srpnu 2020 jí však psychiatr sdělil, že se její stav nikdy nezlepší.
„Poté, co jsme to slyšeli, jsme všichni tak nějak věděli, co to znamená,“ řekla ter Beek a utvrdila se tak v rozhodnutí podat v prosinci 2020 žádost do nizozemského odborného centra pro eutanazii. „Vždycky jsem měla jasno: pokud se to nezlepší, takhle už dál nemůžu,“ uvedla.
„Zoraya zemřela dnes ve 13:25. Aneb jak to vnímala ona: šla spát,“ napsal 22. května na X jeden z jejích přátel.
