„Čas od času se neubráníme nějaké míře profesního cynismu,“ řekl v pořadu Spotlight policejní prezident Martin Vondrášek v reakci na otázku o nepříjemných zkušenostech žen, které přišly nahlásit sexuální násilí. Jeho výroky komentuje Tereza Patočková.
Znáte ten vtip, jak kdykoliv, kdy přijde policajt do televize, řekne nesmysl? Ne? To totiž není vtip. „Velmi často, ale velmi často je oznámení ženy o nějakém sexuálním násilí smyšlené, velmi často. (...) Mně se to stalo osobně v mé praxi minimálně dvakrát,“ uvedl Vondrášek – pravděpodobně ve svém profesním cynismu. Už když jsem si četla původní titulek rozhovoru, nebyla jsem vůbec překvapená. Šéf policie: Ženy si sexuální násilí velmi často vymýšlejí. Nenadzvedlo mě to ze židle ani jsem necítila žádnou ostřejší emoci. Bylo to potvrzení mojí rezignovanosti.
„Ročně se nahlašuje jen okolo pěti procent znásilnění a to vůbec nejsou všechna, která se dostanou k soudu. Uvádí se, že křivých obvinění z těch nahlášených je zhruba šest až deset procent. To znamená, že v poměru k celkovému počtu znásilnění jsme v řádech promile,“ uvedla v roce 2021 pro iRozhlas právnička Lucie Hrdá. Nebyla ani první, ani poslední odbornicí, která něco takového řekla. Právníci i znalci z oboru to dokola opakují a potvrzují už několik let.
Falešné obvinění a jeho zanedbatelnost v celkovém počtu činů, které se opravdu staly, se řeší už úmorně dlouho. Diskuze o něm jsou unavujícím házením hrachu o stěnu, že kdo to doteď nepochopil, nepochopí to už asi nikdy. Vysiluje to úplně všechny a nejvíc oběti. Ty skutečné. Proč by chodily na policii otevírat nejtraumatičtější zážitky, které mnohdy od základu transformovaly jejich život? Když jim instituce, která jim má pomáhat, dává najevo, že k nim apriori přistupuje jako ke lhářkám.
Ne poprvé a ne naposled
Znovu – tohle je věc, která už byla v nejrůznějších větách a podobách formulovaná milionkrát, a přesto ji dneska popisuju znova.
Není neobvyklé, že oběti musí projít úmorným procesem, jenž kvůli systémovému nastavení mnohdy nevede nikam jinam než k odložení případu. Je pravda, že kvůli zákonům a zkostnatělým postupům, které se musí dodržovat, a otázkám, na které se vyšetřovatelé musí ptát, má v těchto procesech policie mnohdy svázané ruce. Nebagatelizovat však zkušenosti žen, jež možná už nikdy nebudou žít tak jako před tím, než je někdo zneužil, je ale to nejlehčí, co můžou udělat.
„Soustředit se na něco, co je v takovém nepoměru jako křivá obvinění, je forma bagatelizace. Nejde argumentovat výjimkami. Je to asi na stejné úrovni jako v otázce rovného zastoupení mužů a žen. Také můžeme říct, že máme ministryně nebo dvě ústavní soudkyně,“ vysvětlovala loni (také už poněkolikáté) advokátka Adéla Hořejší.
Policie se podobně bizarně vyjadřuje na adresu obětí opakovaně. Před rokem to ukázal například Pavel Trčka z mravnostního oddělení policie v Praze 4. „Tahle komunita je hodně promiskuitní, tak si myslím, že to zas tak neřeší,“ odpověděl Trčka v rozhovoru pro Deník N na otázku, zda si myslí, že když k nim queer muži nechodí, tak se na nich sexuální násilí neděje.
Všechna tato a podobná vyjádření mě dlouho rozčilovala a měla jsem potřebu je neustále uvádět na pravou míru. V jednu chvíli se to ale zastavilo. Najednou už necítím údiv ani mi v hlavě nenaskakuje otázka „Jak tohle mohl vůbec říct?!“ Už to totiž trvá příliš dlouho. Od doby, kdy odstartovalo #Metoo a společnost pochopila, že opravdu jsme znásilňované a zneužívané, se v Česku nestala jediná věc, která by obětem v systému jakkoliv ulehčila. Nebo alespoň dala signál, že nahlásit svou zkušenost na policii má smysl.
Stále jsme nuceni sledovat, jak policie ve vytváření bezpečného prostoru selhává, jak soudy rozdávají podmínky za brutální věci, které si nedokážeme ani představit, a jak absence souhlasu nestačí k tomu, aby se případ dostal před soud. Když už se možná na stanicích policisté snaží přistupovat citlivě k ženám, které se rozhodnou přijít, není to dostatečně komunikováno ven. Komunikace je přitom zásadní pro to, aby se ženy nebály přijít a nerezignovaly.
Opakování mýtů ohledně znásilnění
„Děláme všechno pro to, abychom opravdu přistupovali citlivě, aby nedocházelo k sekundární viktimizaci. Jeden případ za všechny: Praha má dlouhodobě uzavřenou dohodu s Ústavem péče o dítě a matku v Podolí. A my vlastně veškeré zdravotní vyšetření žen po nějakém sexuálním násilí děláme jenom tam. Protože ten zdravotnický personál je řádně vyškolený, ví, co napsat do té dokumentace, kterou potřebujeme pro trestní řízení,“ pronáší v rozhovoru Vondrášek větu, kterou se snaží obraz policejního přístupu v otázkách sexuálního násilí vylepšit.
Mnoho žen, které na policii přijdou, ale nemá žádné známky násilí ani důkazní stopy, které by mohli lékaři zajistit. Že se jednalo o znásilnění, jim třeba dojde až za několik týdnů, měsíců i let a právě v tom jsou před policií nejvíce znevýhodněné a zranitelné. Nenaplňují představu ideální oběti a o to víc se na policii bojí jít.
Pokud navíc sledují policisty mluvit v médiích, bojí se oprávněně. Jestliže chce policie docílit toho, aby více žen, na kterých se někdo znásilnění dopustí, přišlo čin ohlásit, měla by svým lidem dávat před vystupováním v médiích školení. Sám Vondrášek v rozhovoru uvedl: „Vždycky jsem rád, když se vychází z tvrdých dat.“ Škoda že je nedostal k tématu falešných obvinění.
