V dalším díle pořadu Hlubiny představujeme Natálii.
Ta se už od dětství potýká s rozsáhlými psychickými problémy, kvůli kterým byla několikrát hospitalizovaná a také se víckrát pokusila o sebevraždu. Během posledního pokusu vyskočila z šestého patra.
Na Natálii přicházím díky rozhovoru, který s ní vedl jeden regionální deník. Tam jsem se dočetla o tom, jak se několikrát pokusila vzít si život. Přišlo mi velmi obdivuhodné, s jakou otevřeností o všem vyprávěla.
Jelikož mám pocit, že téma duševního zdraví mladistvých je něco, co by se mělo ve veřejném prostoru opakovat, po nalezení jejího profilu na Facebooku jí píšu zprávu. Odpověděla mi do několika minut. Napsala, že chce svůj příběh sdílet i v Hlubinách. O několik měsíců později se pak setkáme na natáčení, kam ji doprovází i její maminka.
„Chci hlavně lidem říct a ukázat, že sebevražda není řešení. Já jsem dostala novou šanci na život a jsem za ni ráda. Ne každý ji ale dostane. O tomhle chci mluvit,“ vysvětluje mi nad hrnečkem horké čokolády v kavárně.
„Už jako dítě jsem byla jiná“
Natálii je osmnáct. Už od dětství ji ale sužovaly psychické potíže. „Už jako dítě jsem byla jiná, v kolektivu mě moc nebrali a hned od základky jsem byla šikanovaná,“ vypráví s tím, že šikana neprobíhala pouze ze strany spolužaček a spolužáků, ale i od učitelů.
„Měla jsem jednu učitelku, zasedla si na mě, pořád mě ponižovala. Bolelo mě to, brečela jsem. Přišla jsem si, že mě nikdo nemá rád,“ vysvětluje. Už v devíti letech tedy přišel první pokus o sebevraždu. Natálie spolykala prášky, naštěstí se jí ale dostalo pomoci a nedošlo k žádným vážnějším následkům na zdraví.
Problémy ale pokračovaly, především proto, že si začala uvědomovat, že slyší hlasy. „Řekla jsem to mámě, ta byla vyděšená, odvedla mě ale k lékařům a začalo se to řešit,“ říká.
Skok
Následujících několik let se neslo v duchu hospitalizací, opakovaného trápení a pokusů o sebevraždu. „Paradoxní je, že o sebevraždě a tom, co a jak mám udělat, jsem se nejvíc dozvěděla na psychiatrické léčebně. Ostatní tam se mnou sdíleli své „rady a tipy“ jak na to,“ říká.
Pak ale přišel osudový den. Ten si ale Natálie kvůli poranění hlavy, které tehdy utrpěla, vlastně nepamatuje. „Měla jsem v tu dobu těžké období, opustila mě nejlepší kamarádka v době, kdy jsem ji potřebovala. Navíc jsem se vídala s jedním klukem, ale nedopadlo to úplně dobře. Nevím, co se mi honilo hlavou, nevzpomínám si na to. Ale vyskočila jsem z šestého patra,“ říká.
Probrala se až v nemocnici, kde se dozvěděla, co se stalo. „Byl to strašný šok, když jsem se vzbudila, myslela jsem, že jsem třeba někde upadla. Ale pak jsem zjistila, že jsem si to udělala sama, přijmout to bylo hodně náročné,“ říká.
Po bolestivé terapii a mnoha lékařských zákrocích má dodnes i fyzické následky a šance na to, že by někdy chodila bez pomoci berlí nejsou příliš vysoké. „Dostala jsem ale druhou šanci na život. To každý nedostane,“ říká.
Život rozděluje na „před“ a „po“. „Starou Naty zajímala jen ona sama. Měla jsem pocit, že dovedu vidět jen své problémy a bolest. Neviděla jsem třeba to, co by můj odchod znamenal pro mou rodinu. Teď jsem asi méně sebestředná,“ říká.
Od té doby se snaží se svými potížemi bojovat. „Chtěla bych hlavně do budoucna někomu pomoct, myslím, že můj příběh může hodně lidem ukázat, že vždycky je nějaká jiná cesta, než si vzít život,“ říká.
