V prvním díle nového pořadu Hlubiny, který se věnuje příběhům obyčejných lidí, představujeme Patricii. Ta po vážné nehodě na indonéském Bali musela podstoupit amputaci nohy.
S Patricií se potkávám v restauraci poblíž Národní třídy. Hned od první chvíle z ní srší pozitivní energie, a to i přesto, že z příběhu, který mi přišla vyprávět, mrazí.
Patricii je dvacet šest let a vystudovala arts management na VŠE. „Chtěla jsem zažít dobrodružství, rozhodla jsem se odjet do Indonésie. Bali mělo být první destinací, pak jsem chtěla cestovat i dál,“ začíná Patricie.
Po zhruba dvou měsících ji přijel navštívit její přítel. Společně měli strávit tři týdny dovolené. Po pěti dnech na ostrově, tedy třetího listopadu minulého roku, ale cestou z výletu sjížděli na motorce poslední kopec k jejich ubytování. Právě při posledním sjezdu jim ale jejich prostředek vypověděl brzdy a dva mladí lidé zažili nehodu, která kompletně překopala jejich život.
Stroj se nedal zastavit, a než stihli jakkoliv zareagovat, vymrštil je mimo vozovku do zalesněné rokle. Patriciin přítel upadl do bezvědomí a Patricie se ho snažila najít. Podařilo se jí zavolat pomoc, ale záchranná služba přijela z mnoha důvodů až po dlouhé době.
„Byl to hrozný chaos, měla jsem štěstí, že jsem měla v té době už na ostrově nějaké kontakty,“ říká Patricie. Díky ženě, se kterou se seznámila skrz ubytování, totiž nakonec přivolala záchranku a zajistila sobě i příteli pomoc.
V nemocnici se zjistilo, že má její přítel vnitřní krvácení a těžká zranění. Odsáli mu 1,5 litru krve z plic, měl zlomenou klíční kost, pravou ruku, šest žeber a také natržené obě ledviny. Lékaři si také v tu chvíli nebyli jistí, zda nebude mít trvale narušenou nervovou soustavu.
„Doktor mi řekl, že umře. Byla jsem z toho úplně zoufalá, ale pak mi kamarádka po telefonu poradila, ať jim ukážu, že máme peníze. V ten moment mi najednou řekli, že teda asi neumře,“ popisuje Patricie.
Myslela jsem, že mi říkají, že umřu
Sama Patricie si při nehodě vyhodila koleno a nalomila pánevní kost. I přes velkou bolest si v krizové situaci zvládla udělat dlahu z notebooku a ručníku a díky tomu mohla zachránit svého přítele. Po příjezdu do nemocnice také vyřídila veškerou byrokracii a nutné záležitosti, vlivem toho se jí ale pomoci dostalo až po více než 12 hodinách. V následujících dnech podstoupila tři operace, a přestože došlo i na bypass žíly na zraněné noze, museli jí končetinu amputovat.
Na otázku, jak se cítila, když se o amputaci dozvěděla, říká, že se jí vlastně ulevilo. „Už jsem to vlastně i chtěla. Nějakou dobu kolem mě lékaři chodili po špičkách a nechtěli mi sdělit nějakou zprávu. Myslela jsem si, že ta zpráva je to, že to nepřežiju. Když jsem se tedy dozvěděla, že mi nechtějí říct to, že mi budou muset uříznout nohu, měla jsem vlastně radost, že budu žít,“ říká.
Po dlouhých peripetiích se nakonec dostala zpátky do Česka. Radost z toho ale neměla. „Cítila jsem, že je to pro mě prohra, nechtěla jsem opustit Bali. Bolelo mě, že musím domů, protože jsem chtěla ten čas trávit v cizině,“ říká.
Dneska, tedy několik měsíců po amputaci, má protézu a začíná se zařazovat zpátky do běžného života. „Můj život je teď hrozně pomalej,“ říká. Nic moc pozitivního na své situaci ale nevnímá. „Hrozne ráda žiju život. Byla jsem neřízená střela a možná jsem potřebovala trochu zpomalit. Pozitivní věc jsem si na tom ale asi nenašla. Nejsem závistivý člověk, ale občas lidem závidím to, že mají dvě nohy,“ říká.
