V dalším díle pořadu Hlubiny představujeme Antonína. Ten se identifikuje jako trans*nebinární genderqueer osoba a čeká ho tranzice. Vypráví o hledání vlastní identity, coming outu, ale i o pocitech zmatení, které prožíval během dospívání.
S Antonínem se scházíme v kavárně. Je hned od začátku přátelský a vypráví o svém studiu hispanistiky a umění. Zároveň taky říká, že ho teď čeká náročný týden, protože v rámci své práce v Amnesty International bude mít hodně povinností na Prague Pride. „Tohle byl vždycky můj velký strach, že si kvůli své identitě nenajdu práci. Jsem ale rád, že v neziskovce, jako je Amnesty, s tím nikdo nemá problém,“ říká.
„Když jsem se narodil, do rodného listu mi napsali jiný gender než ten, se kterým se reálně identifikuji,“ začíná své vyprávění Antonín, který se identifikuje jako trans*nebinární genderqueer osoba.
„Ten termín genderqueer používám jako takový zastřešující pojem. Osobně totiž beru gender jako hodně pólovou věc, a proto to trans*nebinární. Neřekl bych totiž o sobě, že jsem muž, to mi přijde jako moc silné slovo. Kdyby byl gender škála, jsem ale rozhodně blíž té mužské straně,“ popisuje.
Všudypřítomný pocit zmatení
Procesem hledání své vlastní identity si prochází už od raného dospívání. „Měl jsem hezké dětství, bylo plné harmonických vztahů jak v rodině, tak i s ostatními dětmi. Stejně jsem ale občas cítil, že nezapadám, i když to možná bylo spíš odlišnými koníčky než mým ‚kvířením‘,“ říká.
O své identitě začal poprvé přemýšlet okolo třinácti let. „Necítil jsem se v tu dobu moc příjemně v ženském kolektivu, třeba ve společných šatnách,“ říká. Nejprve pocity zmatenosti přisuzoval své sexuální orientaci, jelikož v té době přemýšlel o tom, že se mu spíše líbí ženy.
„Pak mě ale zklamalo, že když jsem si vyřešil orientaci, ten pocit nedořešení identity vlastně nezmizel,“ říká. Začal se tedy vyptávat v okolí, protože si myslel, že svůj gender občas zpochybňují všichni a je to jen obyčejná lidská nejistota během puberty. „Hodně mě pak překvapilo, že to takhle ostatní vlastně nemají,“ říká.
Dlouho ale o svých pocitech s nikým nemluvil. „Když mi bylo šestnáct, měl jsem přítelkyni a tenkrát mi v tom lesbickém vztahu bylo vlastně dobře, protože od leseb nejsou taková očekávání na to plnění klasické ženské role,“ říká. Ona byla prvním člověkem, které se o svých pocitech svěřil. „Pak jsem jí jednou řekl, jak se cítím, a dostal jsem reakci, která byla zčásti zmatená a zčásti opovržlivá. To mě hodně vyděsilo a na pár let jsem v sobě tyhle myšlenky odložil,“ říká.
Hodně jsem bojoval s tím, že vlastně nedovedu naplnit tu ženskou roli.
Později s dalším partnerem, který byl cis heterosexuální muž, se ale přemýšlení vrátilo. „Hodně jsem tam bojoval s tím, že vlastně nedovedu naplnit tu ženskou roli. Já jsem potřeboval možnost osobnostní exprese, můj partner zase očekával určitou typicky ženskou péči a jemnost, kterou jsem mu i přes veškeré snahy nedovedl dát,“ říká.
I když už během vztahu začal střídat zájmena a rody, což partner respektoval, stejně to nebylo to, co Antonín chtěl. „Měl jsem pocit, že mi říká v mužském rodě z respektu, ale nemyslí to vážně. Přál jsem si jen, aby mě viděl takového, jaký jsem,“ přiznává.
Momentálně Antonína čeká tranzice, kdy by se z něj měl stát muž. „Rozhodl jsme se, že do toho půjdu, i když je to komplikovaný proces. Úplně úředně mi ale pohlaví změnit nepůjde, jelikož nesouhlasím s tím, abych musel podstoupit sterilizaci, což je u nás bohužel povinné,“ říká.
