Každý rok v Česku dojde ke zhruba 12 tisícům znásilnění – nahlášených přitom bývá jen okolo 600. Jedním z hlavních důvodů je chybná definice znásilnění, která nezohledňuje absenci souhlasu. Právě na to chtěl upozornit středeční pochod.
„Zažila jsem sexuální zneužívání v dětství i v dospělosti, takže toto téma je pro mě důležité,“ vypráví sedmadvacetiletá Fibi, jak se redakci Refresheru představuje, proč ve středu 3. května dorazila před pražské Rudolfinum.
Fibi a dalších sto až dvě stě lidí (počet se okem odhaduje obtížně) sem přišlo vyjádřit solidaritu se 12 000 lidmi, již se v České republice každý rok stanou oběťmi znásilnění. Akci svolaly organizace Konsent a Amnesty International, které od roku 2021 bojují za redefinici znásilnění.
„Vím, že má smysl na tyto akce chodit, člověk má pocit, že má hlas. Že může něco změnit,“ dodává Fibi.
Trestní zákoník České republiky totiž nedefinuje znásilnění absencí souhlasu, ale donucením či zneužitím bezbrannosti. Proč je taková definice chybná, popisují organizace v popisu akce na Facebooku: „Taková definice nereflektuje skutečnost, že přestože se většina obětí pokusí o verbální obranu, až 70 % obětí zažije zamrznutí. To člověku nedovolí klást větší fyzický odpor. Přitom jde o normální obrannou reakci organismu na krizovou situaci, ne o individuální selhání.“
Jak připomínají, to, zda právní řád považuje konkrétní sexuální jednání za znásilnění, hraje zásadní roli v potrestání pachatele či pachatelky a v poskytnutí ochrany obětem. „Zákon musí jasně stanovit, že sex bez souhlasu je znásilnění,“ dožadují se organizace.
Krátce po půl šesté odpoledne akce oficiálně začíná, na řadu přichází série proslovů. K publiku promlouvá zakladatelka organizace Konsent Johanna Nejedlová, Irena Hůlová z organizace Amnesty International a Jasmína Houdek, zakladatelka Moderní sebeobrany. Po představení akce Nejedlová zakončuje svůj proslov slovy: „Chce to souhlas, protože souhlas je základ.“ Publikum reaguje bouřlivým potleskem.
Česká republika je momentálně k redefinici tohoto trestného činu o něco blíže. Česká vláda nedávno oznámila, že redefinici chystá. Ministerstvo spravedlnosti tak v červnu předloží dva návrhy nové právní úpravy trestných činů týkajících se sexualizovaného násilí.
„Dobrá zpráva je, že se to hýbe, špatná zpráva je, že se to hýbe pomalu,“ komentuje ve svém proslovu aktuální stav věcí Hůlová a pokračuje: „Legislativní kolečko bude ještě minimálně rok trvat a může to ještě stokrát vybouchnout a nic se nemusí stát.“ Publikum proto vyzývá k tomu, aby v následujících měsících nebylo pasivní – aby i nadále sledovalo vývoj, aby téma pomáhalo dostat k více lidem na sítích, aby se, jako nyní, scházelo „znovu a znovu“. Organizace tedy akcí chtěly společně „symbolicky dohlédnout na to, že změna nastane“.
Od Rudolfina se po skončení proslovů průvod lidí vydává směrem na Malostranské náměstí. Po cestě zní hesla jako „věřme obětem“, „patriarchát do koše“ či „chce to souhlas“.
Pochod se ovšem, jak by se dalo očekávat, nenese v příliš pochmurném duchu. Po chvíli z přenosného reproduktoru začíná hrát skladba od Harryho Stylese Watermelon Sugar. Lidé zpívají, skandují, usmívají se na sebe, vtipkují, smějí se – vyjadřují solidaritu všemi možnými způsoby.
Mezi účastníky a účastnicemi je také dvaačtyřicetiletá Míša. Podle ní se o tomto tématu ve společnosti nemluví dostatečně. „Vadí mi, že se ženy nebo muži, kteří se setkají se znásilněním, zneužíváním, pocitem nějaké manipulace, sami za sebe bojí nebo nemohou postavit, protože nemají zastání,“ vysvětluje, proč dorazila.
Jak se cítí ve společnosti, kde je současná – i podle odbornic a odborníků – nedostatečná definice znásilnění? „Žijeme v patriarchální společnosti. Česká společnost je tím protknutá všemi vrstvami. Je pro mě nepříjemné, že se za sebe stále musím stavět a bojovat v každé sféře. Za sebe v práci nebo ve škole za svoje děti. A v kontextu tohoto fyzického a psychického ohrožení je to ještě horší,“ říká.
Redefinice je podle ní důležitá z následujícího důvodu: „Pokud citlivé věci nebudou řešeny transparentně a tak, aby všichni lidé byli správně ošetřeni, abychom všichni měli možnost se na někoho obrátit a cítit se v bezpečí, tak nikdy nezboříme patriarchát a nebudeme se cítit bezpečně – ani děti, ani ženy, ani muži.“
Po šesté hodině pochod končí na Malostranském náměstí. Před budovou Poslanecké sněmovny tam na něj čekají zástupkyně Podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí: poslankyně Taťána Malá (ANO) a Klára Kocmanová (Piráti). Obě se v redefinici dlouhodobě angažují a na náměstí od Nejedlové a Hůlové přebírají petici – nápravu definice znásilnění skrze ni požaduje 16 633 lidí.
Po skončení akce se Fibi ptáme, co by vzkázala političkám a politikům. Co by jim řekla, kdyby ji museli poslouchat? Bez zaváhání odpovídá: „Představte si, že by znásilnili vaši dceru či matku. Jak byste jednali pak?“
