V druhém díle pořadu Hlubiny, který se věnuje příběhům obyčejných lidí, představujeme Leonarda. Ten musel kvůli marxistickému režimu v patnácti letech z donucení opustit rodnou Angolu a úplně sám byl odvezen do Československa.
„Žiju tu od roku 1988. Dostal jsem se sem nedobrovolně, tak trochu z donucení,“ začíná své vyprávění Leonardo. Setkávám se s ním ještě před natáčením v kavárně poblíž Karlova náměstí v Praze.
Leonardo je na první pohled velmi sympatický. Čeho si ale všímám nejvíc, je, že z něj vyzařuje klid. Hned od momentu, kdy promluví, absolutně chápu, proč je knězem. Má uklidňující a rozvážný hlas. V kavárně si objednává sodovku a začíná vyprávět.
Vyrůstání v Angole
Leonardo se narodil ve středoafrické Angole. Rodnou zemi opustil v patnácti letech. „Byl jsem šťastné dítě. Moje dětství bylo pestré. Byl jsem s rodinou, s kamarády jsme hrávali fotbal a trávili čas v přírodě,“ vzpomíná Leonardo.
Jeho otec byl baptistický kazatel a měl ve společnosti trochu jiné postavení než většina ostatních lidí. Na jednu stranu byl vážený u obyvatel a církve, na stranu druhou byl nepohodlný tamnímu režimu. Otec se ale o politiku příliš nezajímal. Opakoval, že to, že v něm vládní představitele vidí nepřítele, je zcela zbytečné. Trápilo ho ale, že kvůli nesnášenlivosti politiků a autoritářskému režimu nemá klid pro svou duchovní práci v komunitě.
Problémy spočívaly hlavně v tom, že v severní Angole začali marxističtí představitelé zakazovat církve, v jejich rodné oblasti dokonce zapalovali kostely. Došlo také k incidentu, kdy se během snah zapálit jejich kostel, kde probíhala bohoslužba, Leonardův otec v kostele zamkl a sice tím zachránil kostel, ale dostal se na černou listinu. To začalo působit další problémy a naschvály, které byly závažného charakteru a šlo v nich i o život.
Rodinná tragédie
Leonardovu rodinu později postihla tragédie. Koncem sedmdesátých let jeho mladší bratr těžce onemocněl. Kvůli politickým problémům rodiny ale úřady zakázaly jeho léčbu a Leonardův bratr André zemřel. „V nemocnici dostali zákaz ho přijmout a my jsme ho zase nemohli dát na léčbu, takže zemřel. S otcem to otřáslo, byl to jeho benjamínek,“ říká Leonardo.
Problémy se stupňovaly. Jeho otec byl často vyslýchán, nemohl se volně pohybovat po zemi, a pokud chtěl pracovně odcestovat, musel úřady žádat o povolení. Mnoho těchto peripetií se Leonardo dozvídal až zpětně, jelikož rodina nechtěla děti trápit podrobnostmi a zatěžovat je skutečnou závažností situace. Mnohokrát ale to, že něco není v pořádku, odhalilo chování jeho maminky, která bývala ve stresu a nervózní.
„Hodně jsem toho odpozoroval podle toho, jakým směrem otec šel. Když šel směrem do práce, věděl jsem, že je to v pohodě. Když ale šel opačně, věděl jsem, že jde na výslech, a to bylo špatně,“ říká.
Buď odjedeš, nebo bude otec ve vězení
V polovině osmdesátých let dostali Leonardovi rodiče ultimativní dopis. Leonardo jeho přesné znění nezná, ale podle toho, co se dozvěděl později od příbuzných, šlo ve zkratce o to, že musí opustit zemi a studovat v Evropě, jinak by mu nebylo už nadále umožněno studovat v Angole a jeho otec by za neuposlechnutí mohl skončit ve vězení.
Rodina se snažila Leonardovi vysvětlovat, že jeho odchod do zahraničí je pro rodinu tou nejlepší možnou cestou, jelikož ušetří otce a potažmo i celou rodinu od problémů a Leonardo se také vyhne válce a bude na bezpečnějším místě.
Sám Leonardo ale odchod nesl velmi těžce. Byl fixovaný na své rodinné prostředí plné milující rodiny, především blízký vztah měl se svou matkou, ale i spolužáky a kamarády. Nechápal, že by kvůli občanské válce a režimu měl odejít sám do neznámé východoevropské země jako čtrnáctiletý chlapec.
Jeho odchod měl být především trestem pro jeho otce. Kvůli tomu nevyšly ani rodinné snahy o to, aby mohl začít studovat v Luandě. Jeho nedobrovolný odchod na jiný kontinent byl ale ultimátním trestem pro něj, jeho otce, matku a celou rodinu.
Do neznáma
Bez možnosti přesvědčit rodiče nebo oponovat vládnímu rozhodnutí koncem roku 1988 odletěl do neznáma. Otci se nakonec povedlo alespoň to, že Leonardo nebyl převezen na Kubu nebo přímo do Sovětského svazu, což podle jeho otce představovalo to úplně největší zlo. Leonardo tak skončil v Československu, konkrétně v Praze.
„Říkal jsem si, jestli tohle není účel, jen mě tam nechat ztratit.“
„Byl jsem tady úplně sám, nevěděl jsem, co se bude dít, jel jsem do neznáma. Nejprve jsem byl pár dní na koleji Kajetánka v Praze, pak mě převezli na internát do města Svit u Popradu,“ vzpomíná Leonardo.
Tam se měl údajně učit slovensky a poté, až se naučí jazyk, měl nastoupit do školy, kde bude studovat obor, který mu vybrala angolská vláda. Mnoho mladých Angolanů se totiž v té době posílalo do jiných socialistických zemí do škol, aby se posléze vrátili s nabytými vědomostmi a rozvíjeli rodnou zemi.
„Pravda ale byla taková, že jsem tam nedělal vůbec nic. Byli tam se mnou i další cizinci, z Kambodži, z Laosu. Našel jsem si tam kamaráda z Afghánistánu, s ním jsme tam v podstatě jen tak blbli, chodili jsme na pivo. Byli jsme tam úplně sami,“ říká.
Často ho prý napadalo, co tam vlastně dělá. „Říkal jsem si, jestli tohle není účel, jen mě tam nechat ztratit. Někdy mě napadlo, že bych se prostě jen sebral a odešel. Ale nikdy jsem to neudělal,“ říká.
Teologie jako vzpoura proti režimu
Po nějakém čase se mu povedlo spojit se skrz dopisy s rodinou a jeho bratr ho pobídl, aby se opravdu aktivně začal zajímat o to, co tam vlastně dělá a zda někdy začne se studiem. Celková komunikace s rodinou ale byla složitá. „Stěžoval jsem si jedné tetě v dopisech, že mi nikdo z domova nepíše. Ona mi pak ale dala vědět, že je to přesně naopak, že já se neozývám jim. Tak jsem zjistil, že se ty dopisy asi záměrně někde ztrácí,“ říká Leonardo.
Ze Svitu se nakonec dostal do Prahy a po pádu komunismu začal poté, co z donucení studoval na střední škole strojařinu, studovat teologii. Tu si vybral jako osobní protest proti marxistům a přiznání se ke svému otci, kterého po odjezdu do Československa už nikdy neviděl. Po studiích se dostal na Vysočinu, kde devět let působil jako evangelický farář v Horních Vilémovicích a učil na VOŠ sociální v Jihlavě.
Říká, že se mu v Česku žije dobře, na zdejší poměry si zvykl a má zde již mnoho přátel, kteří mu do jisté míry vynahrazují jeho rodinu. Stýská se mu ale po dětství. Cítí, že nikdy nemůže být tím, kým by byl, kdyby nebyl vytržen ze svého prostředí. Často prý zažívá bezesné noci a přemýšlí nad svou rodinou, přáteli a svou rodnou vesnicí, kde navzdory válce a všem důsledkům prožil šťastné dětství.
Leonardo v něm detailně popisuje pocity, které měl po příjezdu do Československa, své vypořádávání se s jazykem a mluví i o tom, jak angolský režim zasadil jeho rodině další těžké rány.
Dej nám vědět do komentářů, jak se ti nový pořad Hlubiny líbí. A pokud se s námi chceš podělit o vlastní životní příběh, kdy se s tebou třeba osud moc nemazal, napiš na [email protected].
