Každý rok se rodí děti. A může se pak zhruba za patnáct let stát, že se ty děti budou hlásit na střední školy. Když se jich zrovna ten rok narodí hodně, bude pak asi na školách potřeba víc míst.
Tento myšlenkový pochod zní velmi jednoduše, že? Zdá se ale, že české politiky nenapadl – tedy že silná generace Husákových dětí se kolektivně nerozhodla mít víc sexu, jen je jich prostě hodně, a tak mají hodně dětí. Téma se ale začalo řešit až v momentě, kdy letošní deváťáci, kterých je rekordních 120 tisíc, nemají kam jít.
Zkusme si celou situaci představit na fiktivní žačce deváté třídy základní školy. Jmenuje se Karolína, je jí 15 let a chodí na klasickou základku ve Středočeském kraji, který je společně s Prahou a dalšími velkými městy celou situací nejvíc zasažen.
Karolína měla dosud výborný prospěch, toužila jít na gymnázium, sní o tom, že půjde na medicínu. Na přijímačky se učila, ve škole je pilná a dávala pozor, byla připravená se na gymnázium dostat. Skončila ale asi dvacet míst pod čarou, protože se hlásil obrovský počet. Karolína nakonec končí na učňáku oboru kuchař-číšník, protože nechce jít rovnou na pracovní úřad. Na učilišti se ale může rovnou rozloučit s vysokou školou – k biologii a předmětům, které by pro budoucí přijímačky na medicínu potřebovala, se nedostane ani z vlaku.
Na sítích Karolína čte sáhodlouhé příspěvky rodičů, kteří píšou o tom, že stojí dlouhé fronty na školách, posílají desítky přihlášek a odvolání, obvolávají školy po celé republice a tráví dlouhé hodiny rešerší. Někteří z nich si dokonce kvůli tomu, aby jejich dítě mělo vůbec šanci začít studovat střední školu, berou volno v práci.
Karolínini rodiče ale oba pracují na plný úvazek na směnný provoz a v práci tráví většinu svého času. V práci si volno vybrat nemohou, a i když Karolínu ve studiu rádi podpoří, o situaci kolem nedostatku míst na středních školách se příliš nezajímají. Její neúspěch tedy v tomto kontextu nezohledňují a mají pocit, že se Karolína na vysněný gympl nedostala, protože se zkrátka dost nesnažila.
Ona sama s tím teď navíc nic moc nezmůže, protože není plnoletá a na mnoho administrativních rozhodnutí potřebuje právě souhlas rodičů, kterým její snahy a prosby o hlášení se na desítky dalších škol přijdou zbytečné.
„Začínám se smiřovat se školným 50 tisíc na rok,“ píše matka deváťáka ve vlákně na Twitteru, které se dostane i ke Karolíně. „Těším se za dva roky. Pokud se holka trochu osamostatní, možná zkusíme školu v zahraničí,“ píše zase jiný uživatel.
Možnost poslat dítě na soukromou školu či na studium do zahraničí ale zdaleka nemá každý. Karolínini rodiče, kteří spadají do nižší střední třídy a kromě ní mají ještě další dvě děti, jsou jedni z nich.
Karolína tak skončí na oboru, který neodpovídá její studijní kapacitě a předpokladům. Navíc problém, který momentálně zažívá ona i tisíce dalších, se bude systematicky prohlubovat až k té úplně nejspodnější vrstvě vzdělávacího systému. Na opravdu výběrová gymnázia se totiž dostane jen velmi malá část dětí.
Jak tedy zajistit, aby Karolína i přes neúspěch u přijímaček měla možnost se na vysněnou medicínu jednou dostat?
No jasně, může požádat rodiče o zaplacení soukromého doučování! Tahle situace je ale pro ni vzhledem k rodinné finanční situaci nereálná.
Jestli ji to ale fakt baví, může se ve volném čase věnovat samostudiu, má na to přece čtyři roky! Karolína ale nemá jen školu. Aby měla aspoň nějaké vlastní peníze, o víkendech chodí na brigádu do místní kavárny. Dvakrát týdně má také trénink volejbalu, který ji baví a nechce s ním přestat. Navíc učiliště, na které po prázdninách zamíří, je mnohem dál od místa, kde bydlí, takže stráví denně dvě hodiny dojížděním.
Karolína se prvním velkým neúspěchem cítí frustrovaná, demotivovaná a smutná. Má pocit, že selhala, a trápí ji, že si to myslí i její rodiče.
Jediné, co ji aspoň trochu těší, je fakt, že jde aspoň na nějakou školu, protože někteří její další spolužáci takové štěstí nemají. Po prázdninách nastoupí do práce a trajektorie jejich života se možná velmi zásadně změní, protože zatím nemají žádnou jinou alternativu, například v podobě nultých ročníků.
To je život
Naděje na přijetí pro Karolínu navíc příliš neexistuje ani v příštím roce. Silný ročník 2008 se totiž propíše i do příštího školního roku. Mnoho žáků totiž mělo odklad nebo se narodilo až v období od září do prosince, tím pádem se budou hlásit až příští rok. A dětí jako ona, které by se příští rok opakovaně hlásily na své vysněné školy, bude hodně.
Karolína je ale taky naštvaná a říká si, kdo za tohle může. Zlobit se může na kraj, který má správu škol na starost. Je to ale komplexnější. Školství obecně pro politiky, zvlášť ty populistické, není příliš populární segment. Zatímco v jiných resortech se dá za čtyři roky volebního období poměrně okázale ukázat změna, u školství to tak nefunguje, systémové změny se tam prokážou až za dekády. A to se na billboard nehodí.
Karolína sbírá motivace k samostudiu těžko. I po projevech politiků, které vnímá z internetu i médií. „Dnes je to samý bakalář, co neumí vzít krumpáč,“ netají se názorem například lidovec Jiří Čunek.
„Vysoké školy dnes produkují takové množství studentů obskurních oborů, které neučí ničemu jinému, než jak nepřemýšlet o světě a nijak se jím nezabývat, jako je sociologie, politologie, gender studies a tyhlety nesmysly. Produkuje to strašný množství osob, který, podle mě, jsou v životě úplně k ničemu,“ vyjádřil se nedávno poslanec za ODS Marek Benda.
„Je nespravedlivé, že se narodíte v silném ročníku, ale to je život,“ zakončuje pak motivační čtení pro Karolínu poslanec Pavel Bělobrádek.
Že život není vždycky spravedlivý, už tak ví nejen Karolína, ale další deváťáci, které by někteří politici nejradši poslali rovnou za pás do fabriky nebo na učňovské obory. Přezdívka Česka „montovna Evropy“ tak možná získá i nadnárodní rozměr, a to úsměvně v době, kdy se oháníme Západem a snahou se mu vyrovnat.
Stát namísto podpory bere chuť, možnost a motivaci ke studiu dětem, které jsou jeho budoucností. A to už taková řachanda není.
