Ve středu v noci došlo v Pardubicích k vážné vlakové havárii, během které zemřeli čtyři lidé a další desítky byly zraněny. Honza měl v tu dobu službu na operačním středisku, odkud s kolegy ze záchranné služby celý zásah řídil.
Čau Honzo, můžeš čtenářům v rychlosti říct, co děláš?
Ahoj, jasně. Pracuji už osmým rokem jako zdravotnický záchranář. Polovinu času sloužím jako záchranář na výjezdové posádce, polovinu času jsem na dispečinku v operačním středisku.
Jaká byla tvoje role při včerejším zásahu?
Byl jsem vedoucí směny na dispečinku, takže moje role byla kompletně koordinovat a řídit zásah. Jednou z mých povinností například bylo rozhodnout, jestli vyhlásit traumaplán, což jsme i udělali. Dále jsme koordinovali odvoz pacientů do nemocnic, přičemž probíhala intenzivní komunikace se všemi zdravotnickými zařízeními, která pak pacienty přijímala. No a v neposlední řadě jsme byli v kontaktu se složkami ze sousedních krajů, které nám vypomáhaly.
Pak jsem samozřejmě byl v neustálém spojení jak s velitelem zdravotní složky, což je hlavní záchranář na místě, tak s velitelem odsunových jednotek. Ty právě řeší odvoz pacientů. S nimi jsem vlastně koordinoval celý zásah, aby organizačně vše jelo, jak má. To byl včera můj primární úkol.
V prvotní fázi jsme počítali s tím, že ve vlaku tou dobou cestovaly stovky cestujících a ten počet zraněných tak mohl být mimořádně vysoký.
Kdy jste se dozvěděli, že k nehodě došlo? Jaký je v takových případech postup?
Bezprostředně po srážce. Volal nám svědek havárie a popisoval nám, co se stalo. Kolegyně, která s ním byla na telefonu, musela jako první zjistit přesnou adresu. Problém byl, že dotyčný nebyl úplně schopný popsat, kde je. Věděli jsme jen to, že vlak se nachází někde v Pardubicích.
Chvíli nám tedy trvalo určit přesnou polohu nehody, což je vždycky to nejstěžejnější. Jakmile jsme věděli, co se stalo a kde, začali jsme událost zpracovávat. Vyslali jsme všechny pardubické posádky na místo – tedy s výjimkou jediné. Následně jsme zjišťovali povolání dalších posádek mimo Pardubice. Hned poté jsme řešili potenciální rozsah škod a počty zraněných, což bylo opět složité přesně určit.
V prvotní fázi jsme počítali s tím, že ve vlaku tou dobou cestovaly stovky cestujících a ten počet zraněných tak mohl být mimořádně vysoký. Posádky tak byly poučeny a věděly, že se nám mají po příjezdu na místo okamžitě ozvat. To abychom mohli zjistit konkrétní informace.
Jak ses postupně dozvídal o rozsahu škod?
Jakmile na místo přijela první záchranářská posádka, která se stala velitelem zdravotní složky, komunikovala se mnou. Nejprve potvrdili, že k události skutečně došlo. Museli potvrdit, že se opravdu jednalo o závažnou vlakovou nehodu. Hned nato se museli vydat zhodnotit rozsah celé události.
V následujících minutách pak měli za úkol vytvořit situační přehled a podat mi takzvanou situační zprávu. Potřeboval jsem přesně znát: co se stalo, v jakém rozsahu, jaký je zhruba počet zraněných a jaká tam jsou rizika pro záchranáře na místě. Hrozilo například riziko v podobě nestabilního vykolejeného vagonu, kam se tím pádem v danou chvíli nedalo dostat, protože se mohl zřítit.
Každopádně na základě situační zprávy jsem zhodnotil, že se jedná o mimořádnou událost, a vyhlásili jsme traumaplán.
Co se ti během toho všeho honilo hlavou?Nejdřív se mi asi honilo hlavou, že to je hodně špatný vtip. Že není možné, aby se tohle teď dělo. Adrenalin vás ale kopne velmi rychle. Jakmile jsme si uvědomili, že se to skutečně děje, což bylo v rámci vteřin, hned jsme se pustili do práce. V tu chvíli není na co čekat, rozhodnutí musí přicházet okamžitě. A na to jsme připraveni.
Byl bys včera raději na místě s ostatními než na dispečinku?
Zpětně se to těžko hodnotí. Tím, že tu práci dělám opravdu půl na půl, je vždycky padesátiprocentní šance, že skončím u zásahu nebo na dispečinku. Myslím, že jsem byl tam, kde jsem měl být. Díky tomu, jak jsme fungovali, se nakonec všechno dobře zvládlo.
Díky nejen za tvou práci, ale i všech tvých kolegů a kolegyň a vůbec lidí, kteří se včera na zásahu podíleli. A teď už se běž vyspat.
