„V šest ráno mi volal kamarád, že bombardují naši čtvrť,“ líčí venezuelský novinář Felipe Torres Gianvittorio, který momentálně žije v Česku.
V rozhovoru pro Refresher vysvětluje všechno, co o dění ve Venezuele potřebuješ vědět. Co se událo? Proč Venezuelané a Venezuelanky slaví? A jak vypadal režim předtím, než Madura Spojené státy zajaly?
Felipe Torres Gianvittorio studuje v Evropě žurnalistiku a píše vlastní politický newsletter, pracoval pro venezuelské rádio a dokonce ze země psal pro zahraniční média, ti přehledně osvětlí, co se první lednové dny v Jižní Americe dělo.
Co se vlastně o minulém víkendu stalo?
Spojené státy v posledních měsících zvyšovaly svou vojenskou přítomnost ve venezuelském Karibiku. Mnoho lidí si nemyslelo, že by USA skutečně provedly invazi přímo na venezuelské půdě, očekávali jsme spíš tlak. V sobotu ráno se ale objevily zprávy o bombardování konkrétních míst v Caracasu a v La Guaiře, což je hlavní přístav, který je od města kousek.
Šlo o cílené útoky na vojenské objekty, jako je Fuerte Tiuna, hlavní vojenská základna, nebo vojenské letiště La Carlota přímo v centru města. Civilistů se to dotklo jen minimálně. O pár hodin později přišlo potvrzení přímo od Donalda Trumpa: Spojené státy extrahovaly Nicoláse Madura a jeho manželku Cilii Flores.
Jaká byla bezprostřední reakce lidí v Caracasu? Mluvil jsi s někým z tvých blízkých přímo na místě?
Můj blízký kamarád mi volal v 6:37 ráno, tak jsem se o celé věci dozvěděl. Probudil mě, byl jsem tou dobou ve Španělsku. Řekl mi, že bombardují La Carlotu, což je kousek od místa, kde jsem vyrůstal. Řekl mi, ať se ujistím, že je má rodina v pořádku a že možná zničí naši čtvrť. Lidé byli v šoku – nad městem létaly helikoptéry, Američané byli v Caracasu. Zároveň tam ale panovala obrovská euforie z toho, že byl Maduro zadržen.
I v Česku jsme mohli číst titulky, že Venezuelané mají konečně naději. Ty jsi sdílel meme: „Pokud jsi někdy chtěl oslovit venezuelskou holku, teď je ten čas, protože je pravděpodobně fakt šťastná.“ Proč ta euforie?
Musíš pochopit kontext. Je mi 28 let, Chávez nastoupil v roce 1999. To je 27 let chavismu, ve kterém Maduro pokračoval. Zkusili jsme úplně všechno, abychom je dostali od moci. Protesty v letech 2014, 2017, 2019. Zkusili jsme referendum o odvolání prezidenta, nasbírali jsme podpisy, ale volební systém to zablokoval.
V roce 2015 opozice vyhrála parlamentní volby, ale režim parlament obešel přes Nejvyšší soud. I letos v roce 2024 lidé ukázali neuvěřitelnou semknutost a volili Edmunda Gonzáleze. Ale v tuhle chvíli už jsme věděli, že bez použití síly se chavismu nezbavíme. Naše vlastní armáda by to neudělala, protože s režimem spolupracuje na korupci. Takže oslavování pramení z toho, že Maduro konečně čelí spravedlnosti a pravděpodobně skončí ve vězení na doživotí.
Je ta euforie opravdu univerzální? Po internetu kolují i fotky z demonstrací, kde lidé intervenci odsuzovali.
V sobotu to byla euforie, teď je to spíš nejistota. Ale co se týče těch protestů na obranu suverenity a Madura: existují důkazy, že to často nejsou skuteční Venezuelané, nebo jde o naprosto marginální skupiny. Drtivá většina lidí s odstraněním Madura souhlasí. I když si někteří, včetně mě, myslí, že invaze je porušením suverenity, realita je taková, že se to shoduje s tím, co si Venezuelané přáli: zbavit se brutálního diktátora.
Zmiňuješ strach z režimu. Představ si, že to popisuješ českému kamarádovi v hospodě, který o Venezuele nic neví. Jak vypadal běžný život za Madura?
Moje rodina se věnovala politice, ale museli s tím přestat. Máma si otevřela restauraci, do které investovala celoživotní úspory. V roce 2009 ji ale pod nátlakem chavistického aparátu vyvlastnili a de facto nás přivedli k bankrotu.
Krize ale není jen o penězích. Řešili jsme i nedostatek jídla, což začalo už v roce 2008. Za Madura zavedli systém, kdy sis mohl*a nakupovat jen určité dny v týdnu podle posledního čísla občanky. Moje číslo končí pětkou, takže jsem mohl do obchodu jen ve středu. Místo abych šel ze školy domů, stál jsem hodiny ve frontě na mouku a u pokladny jsem musel dát otisk prstu, aby si ověřili, že jsem ten týden ještě nenakupoval.
A pak je tu hyperinflace. Vejdeš do supermarketu, vezmeš zboží z regálu, a než dojdeš k pokladně, cena se zvedne, takže peníze, co máš v kapse, už nestačí.
Politická ideologie založená na programu bývalého venezuelského premiéra Huga Cháveze (prezident Venezuely do své smrti v roce 2013), ve které pokračoval i jeho nástupce Nicolás Maduro.
Co bezpečnost?
Caracas byl dlouho jedním z nejnebezpečnějších měst na světě. Když jsem vycházel z domu, nevěděl jsem, jestli se vrátím. Mám kamarády, které zabili jen proto, aby jim vzali telefon. Jiné unesli a jejich rodiny zbankrotovaly, protože musely zaplatit výkupné.
Největší strach máš ale z politické represe. Mohou tě zastavit na vojenském checkpointu, projít ti telefon, a když najdou něco proti vládě, skončíš ve vězení. Proto máme tisíce politických vězňů: většinou to nejsou politici, ale obyčejní lidé.
Ty jsi novinář, máš politický newsletter. Jak jsi v takových podmínkách mohl pracovat v médiích?
V rádiu jsme měli doslova scénář toho, co se nesmí říkat. Když v roce 2019 probíhal spor o prezidentský úřad, měli jsme na stole papír s instrukcemi. Pokud by někdo ve vysílání označil za prezidenta Guaidóa, moderátor musel okamžitě přečíst prohlášení, že stanice uznává pouze Nicoláse Madura a cokoliv jiného je soukromý názor hosta.
Nemohl jsem psát o korupci vlády, tak jsem se zaměřil na opozici, protože to režimu nevadilo. Když jsem psal o chavismu, nikdy jsem to nedělal ve španělštině. Když si mě vygooglíš, najdeš jen články v angličtině, to proto, abych se nedostal do hledáčku policie.
V médiích teď vídáme kritiku Trumpa za porušení mezinárodního práva. Co na to říkají Venezuelané?
Byla to invaze, to je fakt. Ale mezinárodní právo nám nepomohlo, když chavisté zabíjeli demonstranty na ulicích, když mučili přes 30 tisíc lidí, nebo když zapálili kamion s humanitární pomocí. Kde bylo mezinárodní právo, když režim nechal na našem území operovat kolumbijské guerilly? Pro nás mezinárodní právo v praxi neexistovalo. Takže pokud nám nepomohlo předtím, nečekejte, že ho teď budeme hájit, když nám byl konečně odstraněn diktátor.
Často se zmiňuje, že Trumpovi jde hlavně o ropu – jeho heslo „drill, baby, drill“. Proč o venezuelskou ropu tak stojí?
Nemyslím si, že ji USA potřebují pro sebe, Venezuela tam ropu posílala historicky vždy, i za Madura. Jde spíše o geopolitiku. USA chtějí omezit množství ropy, které proudí k jejich soupeřům – do Číny, Ruska a Íránu. Pokud USA kontrolují, komu Venezuela ropu prodává, dává to větší smysl. Dalším důvodem může být snaha snížit ceny benzínu v USA před volbami, o čemž jsem mluvil s jedním z amerických expertů. Ale na to podle mě není dost času, aby se produkce ve Venezuele tak rychle obnovila.
Jak vidíš další vývoj? Proč se do čela nepostavila populární opoziční lídryně a bojovnice za lidská práva María Corina Machado?
Spojené státy vědí, že Machado ani zvolený prezident Edmundo González nemají armádu na své straně. Proto Trump říká, že nemá podporu Venezuely.
Myslím, že Trump a Marco Rubio ji svým způsobem chrání. Tím, že nechávají u moci technokraty z řad chavismu, je nutí dělat špinavou práci a nepopulární reformy, které po nich USA vyžadují. Pokud dojde k přechodu k demokracii, věřím, že by ve svobodných volbách vyhrála s velkou převahou.
Letošní laureátka Nobelovy ceny a držitelka Ceny Václava Havla za lidská práva, které získala jako hlavní tvář venezuelské opozice. V roce 2023 dostala 15letý zákaz zastávat veřejné funkce, kvůli čemuž nemohla kandidovat v prezidentských volbách.
Co si pro svou zemi teď přeješ ty osobně?
Můžeme se celé dny bavit o suverenitě, mezinárodním právu a všech takových konceptech, ale pravda je taková, že moji starší sourozenci nebo máma, které je 66 let a celý život tvrdě pracovala, má dnes důchod čtyři dolary měsíčně. Přitom celý život pracovala, nikdy nebyla na pořádné dovolené. Pokud tohle všechno ale přinese svobodu, fungující ekonomiku a demokracii, pak – jak řekl Machiavelli – účel světí prostředky. Jsem velmi opatrně optimistický.
