Právě na příkladu Sýpky se podle nich jasně ukázalo, že historická autenticita a současný komfort nemusí stát v opozici.
Na první pohled neviděli hotové a nablýskané bydlení z katalogu. Před nimi stála spíš syrová ruina, která měla za sebou dlouhý, komplikovaný a mimořádně dramatický život. Přesto majitele stará sýpka v Arnoštově oslovila téměř okamžitě. Ne tím, čím v danou chvíli byla, ale tím, čím se pod správným vedením ještě mohla stát.
„Byla to spíš láska k potenciálu toho místa,“ vzpomínají dnes majitelé Sýpky Arnoštov. Ta v současnosti slouží jako jedinečné útočiště, ale i místo pro rekreační bydlení rodin, přátel nebo menších skupin, které majitelé pronajímají přes portál Amazing Places.
Na začátky byly jen cihly a střecha
Když ale objekt poprvé objevili, realita byla neúprosná. Zbylo z něj v podstatě jen obvodové torzo, masivní cihlová obálka a střecha. Interiér byl v minulosti zásadně, a ne zrovna citlivě, přestavěný. Původní obytná funkce domu z prostoru téměř stoprocentně zmizela.
Právě v této zdánlivé nedokonalosti, hrubosti a prázdnotě ale budoucí majitelé viděli tu největší hodnotu. Dům byl totiž očištěný, ohlodaný až na svou základní podstatu. Od samého začátku proto věděli, že nechtějí vytvořit klasickou a předvídatelnou rekonstrukci.
Stavbu nechtěli uměle vracet do nějaké údajné, fiktivní historické podoby, ale odmítali z ní udělat i moderní novostavbu, která se pouze lacině tváří jako starý dům. Cílem bylo najít dokonalou rovnováhu: zachovat to, co na ní působilo absolutně autenticky, a zároveň do ní citlivě dostat nekompromisní komfort současného moderního bydlení.
Sýpka, která původně sýpkou vůbec nebyla
Historie tohoto magického místa sahá hluboko do minulosti, konkrétně až do 17. století. Sýpkou se však stavba stala až mnohem později, konkrétně za minulého režimu. Tehdy byla původní budova radikálně a nekompromisně přestavěna pro hospodářské účely.
Vnitřní interiéry kompletně zmizely, genius loci byl potlačen a dům dostal úplně jinou, ryze utilitární funkci. Jeho skutečná minulost ale pod nánosy novějších úprav nezmizela úplně.
Když ho majitelé začali společně s přizvanými architekty podrobněji a systematicky zkoumat, zjistili, že jednotlivé vrstvy času je možné číst přímo ze samotných stěn. Zůstaly po nich odhalené spáry, niky, dávno zazděné otvory i stopy po starších, dávno zaniklých konstrukcích.
A právě tyto stopy, jizvy a paměť materiálu nechtěli za žádnou cenu vymazat nebo schovat pod vrstvu sádrokartonu. „Není to dokonale zachovaný historický dům z jedné konkrétní epochy. Je to stavba, na které jsou vidět jednotlivé vrstvy času,“ vysvětlují majitelé.
Při náročné rekonstrukci se proto záměrně nesnažili vybrat jednu konkrétní historickou podobu a předstírat, že tak dům vypadal odjakživa. Naopak, rozhodli se jít složitější cestou a nechat jednotlivá historická období otevřeně koexistovat vedle sebe.
Staré usedlosti se obvykle financují kombinací více zdrojů. Klíčové je nejdřív ověřit, zda je objekt vůbec dobře zastavitelný (je možné ho použít jako zajištění hypotéky) a zda zamýšlené využití dovolují úřady. Banka může financovat kupní cenu i stavební úpravy; u složitého objektu bude zásadní individuální znalecký odhad, rozpočet a budoucí hodnota po rekonstrukci.
Co je vhodná nemovitost do zástavy?
K nemovitosti musí být zajištěný přístup (tzn. nemůže se jednat o usedlost uprostřed ničeho, ke které nevede žádná cesta). Zároveň majitel musí vlastnit i pozemek, na kterém usedlost stojí. Nemovitost by se neměla nacházet ani v záplavových zónách apod. U podobných staveb je vždycky důležitý znalecký posudek, který určí, jestli je možné jí dát do zástavy, a jaká je její hodnota.
Do staré stavby vložili nový dům
Největší výzvou celého projektu bylo vyřešit zdánlivý technický rozpor, jak na jedné straně stoprocentně zachovat vizuálně autentickou ruinu a na straně druhé z ní vytvořit perfektně funkční, komfortní dům, který bez problémů splňuje dnešní přísné technické, tepelné a energetické požadavky na moderní žití.
Výsledným řešením se stal radikální a v Česku stále unikátní princip takzvaného „domu v domě“.
Architekti do původní masivní cihlové obálky jednoduše vložili zcela novou, samostatnou a tepelně dokonale izolovanou stavbu. Mezi starou a novou konstrukcí záměrně zůstala průběžná větraná mezera. Obě tyto vrstvy jsou díky tomu dodnes přiznané a pro obyvatele domu jasně viditelné.
Staré zdivo tak architekti nemuseli zvenčí ani zevnitř zakrývat klasickým zateplením, složitě ho omítat nebo ho vizuálně dokonale opravovat. Uvnitř přitom současně vzniklo maximální zázemí moderního domu. Mimořádně zajímavé je, že nový dům se se starým obvodem ne vždy přesně geometricky překrývá.
Historická surová zeď tak místy vystupuje přímo do čistého interiéru. Majitelé k tomu dodávají: „Člověk neustále vnímá, že se nachází uvnitř mnohem starší stavby.“ Právě tento silný moment patří k nejvýraznějším prvkům celé rekonstrukce.
Moderní dům se nesnaží vymazat svou minulost. Naopak, na každém kroku ji lidem uvnitř citlivě připomíná. Staré zůstává starým.
Nové si na nic falešného nehraje
Majitelé od začátku věděli, čeho se vyvarovat. Nechtěli vytvořit umělý skanzen plný patinovaných materiálů, ale ani historii přebít chladným moderním designem. „Staré proto zůstává starým a nové je přiznaně současné,“ definují jasné pravidlo.
V interiéru proto vsadili na jednoduché, poctivé materiály jako smrková prkna, jasanová dýha, přiznaná cihla či skleněná mozaika, které nekonkurují mohutným původním stěnám. Projekt má navíc silný ekologický rozměr.
Zachované dřevěné konstrukce dostaly od řemeslníků druhý život jako funkční prvky nových stropů a krovu. Místo demolice se pracovalo s tím, co v domě staletí bylo. Výsledkem není generická novostavba s nalepeným dekorem, ale absolutní symbióza obou epoch
Z praktického hlediska je však nutností finanční i časová rezerva. U starých staveb se během prací téměř stoprocentně objeví věci, které nebylo možné naplánovat v projektu ani v rozpočtu. Klíčem je tak výběr správných parťáků. Majitelé v tomto ohledu vyzdvihují roli „dobrého architekta, který nebude starý dům vnímat jako překážku, již je potřeba zkrotit, ale jako partnera projektu.“
Čtyři roky těžké práce
Projekt jako takový vznikal v letech 2016 až 2018, samotná náročná realizace na místě pak probíhala od roku 2018 až do finálního dokončení v roce 2020.
Jenže u takto starého domu člověk rychle zjistí, že nikdy nejde všechno přesně podle narýsovaných výkresů. Některé skryté technické problémy se logicky ukážou až ve chvíli, kdy se konstrukce kompletně odkryje. Původní plán je pak nutné operativně a flexibilně přizpůsobit tomu, co stavba zrovna odhalí. I na této stavbě proto pochopitelně přišly těžké chvíle, kdy majitele přepadala velká únava a přirozené pochybnosti o tom, zda projekt dotáhnou.
O definitivním vzdání se celého snu ale podle svých slov nikdy vážně neuvažovali. „Pochybnosti nikdy nepřevážily nad přesvědčením, že ten dům stojí za záchranu,“ říkají majitelé. S postupem řemeslných prací navíc začalo být čím dál jasnější, že původní, zdánlivě bláznivá myšlenka architektů v reálu perfektně funguje. A to pro ně byla ta největší možná motivace pokračovat dál, nehledě na komplikace a časovou náročnost.
Monumentální obytný prostor jako srdce celého setkávání
Jedním z vizuálně i emočně nejsilnějších míst celého domu je hlavní obytný prostor, který prochází přes dvě celá podlaží. Je to prostor, který ovšem nemá fungovat pouze jako chladný architektonický zážitek na koukání.
Je navržen tak, aby byl maximálně živý. Lidé se tu přirozeně potkávají u velkého masivního stolu, společně vaří v otevřené kuchyni nebo jen tak sedí a odpočívají u tradičních kachlových kamen.
Majitelé mají na domě nejraději právě ty drobné, nenápadné momenty, kdy se moderní dům potkává se starou historickou obálkou. Skvělým příkladem je obyčejný pohled skrz nové okno, ve kterém se v průhledu zároveň objeví část masivní, stovky let staré původní zdi. Právě takové detaily podle nich nejlépe a nejčistěji vystihují princip celé této netradiční rekonstrukce.
Aby byl zážitek z pobytu kompletní, k domu navíc časem přibyla stylová sauna s odpočívárnou, která je vtipně umístěná v maringotce. Je situovaná trochu stranou hlavní stavby a vnáší do areálu zase úplně jinou, velmi uvolněnou atmosféru.
Dům, ve kterém člověk dostane prostor konečně zpomalit
Přestože historie tohoto stavení sahá několik staletí do minulosti, majitelé z něj v žádném případě nechtějí dělat nedotknutelné muzeum, kde se člověk bojí na cokoli sáhnout. Je to živý, dýchající dům, který dnes úspěšně slouží úplně novému účelu.
Nezaměnitelnou atmosféru zde vytvářejí staré masivní zdi, velkorysý volný prostor, krásné výhledy do okolní krajiny a všudypřítomné současné pohodlí. Okolní zahrada navíc záměrně nemá žádné klasické, pevné a nepropustné hranice v podobě plotů. Přirozeně a plynule přechází do volné přírody. Starý sad, rozlehlá louka nebo ručně skládané suché kamenné zídky působí, jako by na tomto místě byly odjakživa. „Dům díky tomu nekončí u svých zdí,“ popisují majitelé.
Hosté, kteří sem přijedou, mohou vyrazit na kolo, na dlouhou procházku nebo k nedalekému rybníku. Mohou venku grilovat, posedět u otevřeného ohně nebo strávit dlouhý večer u velkého stolu. A pokud si chtějí večer pustit film na projektoru, podle majitelů tím nijak nekazí autenticitu místa. „Nechtěli jsme vytvořit místo, kde člověk dostane při příjezdu seznam toho, co nesmí dělat, aby správně ‚odpočíval‘,“ vysvětlují s úsměvem.
Sýpka tak záměrně není o žádném radikálním zákazu technologií, ani o dogmatické představě dokonalé digitální očisty. Je spíš o svobodném prostoru, který lidem jednoduše umožňuje být spolu. Jestli u toho hosté na dva dny úplně odloží své telefony, nebo si večer pustit oblíbený film, je už čistě na nich a na jejich náladě.
