Hostkou pořadu Hlubiny je tentokrát Jana Vítová, která ukazuje, že největší síla pramení z odvahy říct si o pomoc a naučit se k sobě být laskavý.
Jana Vítová byla podle svých slov velmi aktivní a extrovertní dítě. Vše se ale zlomilo ve třinácti letech po prvním rozchodu. To, co u někoho skončí pár dny smutku, se u ní rozvinulo v týden nekontrolovaného psychosomatického zvracení. „Nešlo to ovlivnit, nešlo to zastavit. Během toho jsem byla poprvé na psychiatrii, což nepomohlo a ke konci týdne jsem musela být hospitalizovaná,“ vzpomíná.
Byl to začátek dekády trvajícího boje s vlastní myslí, který ji dovedl až na hranu přežití a následně k založení projektu, který dnes pomáhá ostatním. O svůj příběh se podělila v našem pořadu Hlubiny.
Říkala jsem si, že se mám přece dobře a že bych objektivně neměla mít důvod si stěžovat. Což byl i názor mého okolí.
První střet se systémem a nepochopení
První zkušenost s psychiatrií Jana nepopisuje v dobrém. Vzpomíná na pocit, že ji nikdo skutečně neslyší. „Psychiatrička mě poslouchala na jedno ucho. Na několik let to ve mně zakořenilo pocit, že mě psychiatři neposlouchají,“ popisuje. Místo pochopení příčin dostala lehká antidepresiva a tlak na to, aby byla „v pohodě“.
Právě vnější tlak ji samotnou nutil vlastní stav bagatelizovat. „Říkala jsem si, že se mám přece dobře a že bych objektivně neměla mít důvod si stěžovat. Což byl i názor mého okolí,“ vysvětluje. Tento vnitřní konflikt, kdy se člověk cítí na dně, ale zároveň se trestá za to, že mu není dobře, je pro mnoho lidí s duševním onemocněním typický. I ve chvílích, kdy ji začaly trápit sebevražedné myšlenky, se Jana přesvědčovala, že jiní lidé jsou na tom hůř.
Zlom nastal až v jejích dvaceti letech, kdy napsala dopis na rozloučenou a začala mít sluchové halucinace. „Ten nejhorší strach jsem měla z toho, že mě něco nahradí, že už tam nebudu a nebudu moct kontrolovat ten narativ a mě samotnou,“ popisuje. K narozeninám si tak dala první hospitalizaci v krizovém centru.
Ačkoliv se hospitalizace bohužel často vnímá negativně, pravda je úplně jinde. Rozhodně to neznamená, že by člověk selhal. To, že si řekneš o pomoc a přijmeš ji, vypovídá o obrovské vnitřní síle.
Právě v té době se Jana dozvěděla svou diagnózu. Ta zněla emočně nestabilní porucha osobnosti. Zatímco byla její babička ze zprávy o poruše osobnosti zdrcená, pro Janu znamenala po letech tápání úlevu a nadšení. Jana konečně pochopila, proč se nedokáže regulovat, proč cítí existenční strach a proč je pro ni tak těžké fungovat bez neustálého potvrzení od okolí. „Najednou jsem byla součástí komunity,“ popisuje moment, kdy se její vnitřní chaos konečně dočkal pojmenování.
- Tato porucha se projevuje především neschopností ovládat impulzy a výraznou citovou proměnlivostí. Člověk s touto diagnózou často reaguje bezprostředně na své aktuální pocity bez ohledu na budoucí dopady.
Cesta k uzdravení nebyla jednoduchá. Šlo o intenzivní práci, sebepoznávání a laskavosti k sobě samé. „Musela jsem se k sobě naučit být laskavá. Když řeknu něco, co ke mně nezní laskavě, tak se opravím,“ říká.
Když se dívá zpět, za svůj velký úspěch považuje nasazení antipsychotik, které pomáhají se spaním. „Po asi deseti letech jsem měla zpět svůj spánek, což bylo naprosto skvělé,“ vysvětluje. Postupně se přidalo zvládání situací, které pro ni dříve byly náročné a poté následoval další velký milník.
V roce 2023 se Jana přestala sebepoškozovat. Dnes nejeví žádné známky poruchy osobnosti a byla schopná vysadit svoji medikaci. Kromě hraniční poruchy se však musela naučit žít i s další diagnózou, která jí cyklicky ovlivňovala život.
- Premenstruační dysforická porucha neboli PMDD je obzvláště závažná forma PMS, která se projevuje extrémními změnami nálad s přímým dopadem na každodenní život i mezilidské vztahy. Kromě tělesných potíží, jako jsou únava, nadýmání nebo poruchy spánku, u PMDD dominují výrazné duševní stavy, zejména pocity beznaděje, silná úzkost, extrémní náladovost nebo nekontrolovaný hněv a podrážděnost.
ataka.Space aneb od zkušenosti k profesi
Své zkušenosti dlouhodobě sdílí na sociálních sítích a také v rámci vlastního projektu. V roce 2023 totiž založila ataka.Space, platformu, která vrací lidem s duševním onemocněním důstojnost a naději na pracovní uplatnění. Projekt funguje jako most mezi světem „nemocných“ a světem práce.
Jana věří, že lidé se zkušeností s duševní nemocí mají unikátní vhled, který mohou nabídnout i firmám. Platforma proto nabízí například kreativní uplatnění skrze možnost pracovat v marketingu, e-commerce nebo prodávat vlastní autorskou tvorbu. Dále také peer konzultace, během kterých lidé jako Jana využívají své prožité trauma k tomu, aby pomohli ostatním v podobné situaci nebo vzdělávali firmy. A v neposlední řadě se zaměřuje na kultivaci prostředí.
Dnes buduje vztahy a přátelství, o kterých věří, že už s ní zůstanou. Její příběh připomíná, že diagnóza často znamená začátek, ne konec. A jaký vzkaz má pro lidi, jejichž blízcí trpí duševním onemocněním? „Přijde mi důležité zastat se i pečujících lidí. Není tu vždycky cesta, která by vedla k výhře. Promluvte si s tím člověkem o tom, jaké má hranice,“ uzavírá.
