Česká republika má své mladé zástupce v OSN už deset let. Jejich úkolem je vytvářet most mezi mladými lidmi z Česka a globální politikou a přenášet témata z regionů až na Valné shromáždění.
Aktuálními delegáty ČR při OSN jsou Petr Banda a Martina Doubková. V rozhovoru nám prozradili, jak se k mandátu dostali, čemu se věnují a jak se i ty můžeš smysluplně angažovat.
- Jak vypadalo výběrové řízení
- Čím je prostředí vysoké diplomacie v OSN překvapilo
- Jaké jsou nároky na delegáty
- Jak se lze angažovat v Česku i v zahraničí
- Co je čeká po skončení mandátu
Jak jste se k programu mladých delegátů do OSN dostali? Co byl ten první impuls?
Petr: Dozvěděl jsem se o tom před několika lety z Instagramu a od té doby jsem to sledoval. Jelikož je věková hranice do 25 let a mně je právě 25, říkal jsem si,
že je to poslední správná šance. Předtím jsem se hodně angažoval v Radě Evropy v tématech participace Romů a dalších skupin a přišel čas posunout to za hranice Evropy a řešit věci globálně.
Martina: Já jsem na to poprvé narazila taky na Instagramu ještě v době, kdy jsem žila
v Nizozemsku. Říkala jsem si, že by to bylo fajn, ale potřebovala jsem nejdřív dodělat bakaláře. Letos když jsem končila školu, všimla jsem si výzvy znova a řekla si: „Pokud někdy, tak teď.“ V Nizozemsku jsem se hodně věnovala právům a inkluzi v oborech dominovaných muži a chtěla jsem se pokusit tohle téma replikovat v Česku.
Každý, kdo se dlouhodobě angažuje, má své klíčové téma. Co byla ta konkrétní věc, která vás přivedla k aktivismu?
Petr: Angažuju se už od základky přes školní parlament, pak mě hodně posunul Erasmus Plus. Kolem patnácti jsem se začal hlouběji zajímat o romská témata. Sám jsem součástí romské komunity, i když to na mně na první pohled nejde poznat – zažívám to, čemu se říká white passing. Když jsem pak potkal další romské studenty, kteří zažívali diskriminaci na denní bázi, začalo mě to hrozně štvát. Založili jsme neformální iniciativu, dělali rozhovory s politiky i mladými Romy, workshopy a teď chystáme návštěvy ve Sněmovně a Senátu. Pak jsem přešel do poradního orgánu Rady Evropy a teď navazuji v OSN.
Martina: Já jsem nebyla tak angažovaná jako Petr. Naplno to začalo až po odstěhování do Nizozemska. Zaujala mě technická a finanční témata, kde dominují muži.
V Nizozemsku jsem viděla, že člověk může být v první řadě odborník a až pak žena.
V Česku mi přišlo, že když jste žena, společnost vás vnímá úplně jinak. Chtěla jsem začít otevírat přesně tato témata.
Jak náročné bylo výběrové řízení? Kolik sil vás stálo se mezi delegáty dostat?
Martina: První kolo obnáší CV, návrh agendy a esej v angličtině o tom, jak amplifikovat hlasy mládeže. Pak se čeká na výběr do top 8 na pohovory. Pro mě to bylo extrémně stresující, protože jsem pohovor měla první den v nové práci! Pobíhala jsem po kancelářské budově s notebookem a neustále mi vypadávalo připojení. Konkurence byla obrovská a občas potkáváme lidi, kteří se hlásili s námi, a říkáme si, že by tu práci dělali stejně skvěle.
Petr: Program funguje pod Českou radou dětí a mládeže, MŠMT a MZV. Pohovor probíhá v angličtině, zničehonic do ní bez upozornění přepnou. Důležité je mít jasné téma a být pro něj zapálený. Já se vlastně hlásil už před pár lety a nevzali mě. Řídím se heslem: „Když zavřou dveře, musíš skočit oknem.“
Čím vás prostředí vysoké diplomacie v OSN nejvíce překvapilo?
Martina: Myslela jsem si, že „interaktivní dialog“ bude reálně interaktivní. Ve skutečnosti se tam ale často jen čtou připravené projevy. Ze začátku vám to přijde hodně symbolické a škrobené, ale čím déle tu jsme, tím více si všímáme jednotlivých slovíček. Nejlíp je to na konci jednání, kdy si státy můžou navzájem odpovídat. To jsou momenty, kdy se reálně vyměňují názory zabalené do diplomatických obálek a bývá to docela drama.
Petr: Je fascinující vidět diplomaty v akci, zvlášť když Česko kandiduje do Rady bezpečnosti OSN. Překvapilo mě, že tu v jedné místnosti mluví a reagují na sebe zástupci Ruska i Ukrajiny nebo Palestiny a Izraele. To v Evropě v takové formě moc nevidíme.
Nemáte někdy pocit, že přítomnost mladých lidí v OSN je jen na fotku, aby to vypadalo dobře?
Petr: Hodně záleží na konkrétních lidech. Nedávno jsme to řešili na schůzce s UN Youth Office – že youth participation často sklouzává k tokenizaci, kdy vás tam dají na fotku, vy něco řeknete, ale nikdo vás moc neposlouchá. V Česku máme obrovské štěstí, že naše česká mise při OSN nás bere jako partnery a zapojuje nás do diskusí. Ale v rámci celého OSN to běžné není – většina delegátů je z EU, ze zbytku světa (Asie, Afrika, Jižní Amerika) jich je naprosté minimum.
Martina: Úloha mladého delegáta má být podle mě i v tom, že si můžeme dovolit být o něco drzejší a radikálnější než běžní diplomaté. Ti musí dodržovat přísnou národní agendu. My ale můžeme přinést pohled přítomnosti, nejen klišé o tom, že „mládež je budoucnost“.
Pojďme k vašim agendám. Petře, ty řešíš opomíjené skupiny a participaci. Zažil jsi sám situaci, kdy tvůj názor nikoho nezajímal jen proto, že jsi mladý nebo z menšiny?
Petr: Hodně záleží na kontextu. V Česku je běžné, že mladé lidi nebo příslušníky menšin škatulkujeme a nebere se jejich hlas úplně vážně. Osobně jsem se s tím setkával spíš dřív, když jsem byl mladší. Dnes už působím v prostředích, kde to dává smysl. Problém ale je, že Romové a další menšiny dlouhodobě chybí v místnostech, kde se o nich reálně rozhoduje. A když už tam jsou, často slouží jen jako token na fotku – a to stejné bohužel stále platí i pro mládež.
Martino, ty řešíš ekonomickou stabilitu mladých. Kde vidíš největší nespravedlnosti u nás v Česku?
Martina: Velký problém je, že v Česku mizí juniorní pozice. Lidé vyjdou ze školy a nemají šanci se aktivně zapojit do pracovního trhu ani kariérně postupovat. U žen pak vidím největší nespravedlnost v tom, jak s tím jako společnost nakládáme – přistupujeme k tomu, jako by bylo normální, že ženy vydělávají méně. Být stážistkou je bráno jako „ženská práce“, při debatách vás neberou vážně a po mateřské se rozdíly prohloubí tak, že celoživotní příjmy žen bývají až o 40 procent nižší. Věříme, že žijeme v meritokracii, ale systém není nastavený pro aktivní zapojení žen. A bez ekonomické rovnosti se jen těžko buduje rovnoprávná občanská společnost.
Co byste poradili někomu, kdo by chtěl jít ve vašich šlépějích?
Martina: Nebát se být trochu drzý a dupnout si. Super CV je fajn, ale hlavní je schopnost prezentovat názor a neignorovat problémy. A začít se dá kdekoliv – třeba ve školním parlamentu. To je skvělý odrazový můstek, kde si člověk ověří, že jeho slovo má váhu.
Petr: Zkoušet to znovu a znovu. V Česku je spousta možností, panely mládeže u Ombudsmana, dialog s mládeží na ministerstvech nebo programy v Radě Evropy ve Štrasburku a Budapešti. Být průbojný, mít téma a jít si za tím.
Co vás čeká po skončení mandátu? Láká vás vysoká politika, nebo se vrátíte k běžnému životu?
Petr: Zkušenosti z OSN chci určitě využít dál v Česku. Témata, kterým se věnuju, chci posouvat na národní i mezinárodní úrovni.
Martina: Já si chci hlavně dodělat magistra! Ale hodně mě oslovily organizace, které fungují hned vedle OSN, kde lidé nejsou svázáni státní agendou a můžou pracovat přímo na řešení problémů.
Podle čeho na konci roku poznáte, že váš mandát měl smysl?
Petr: Byl bych rád, kdyby po nás něco zůstalo. Třeba i malé věci – že se změní přístup institucí a budou více otevřené ženám a menšinám.
Martina: Chci otevřít dveře dalším lidem. Pracuji na znovuobnovení neformální poradní skupiny mládeže na jednom z ministerstev a s Informačním centrem OSN v Praze chceme chodit přímo do škol. Abychom o vyhrocených tématech mluvili s mladými lidmi, kterých se tyto dopady dotknou nejvíce.
