Zatímco pachatelé odcházejí od soudu s mírnými podmínkami, zraněné děti čelí sekundární viktimizaci a selhávajícímu systému. Jak je možné, že justice stále nechápe závažnost sexuálního násilí a trauma obětí?
Poslední dny český internet zaplnily výroky soudkyně Jany Kurešové, která se vyjádřila k případu zneužívání dvou dětí. Pokud jsi o situaci ještě neslyšel*a, tak pro tebe máme malé shrnutí.
Co se vlastně stalo? Případ se týká třicetiletého muže, který zhruba půl roku zneužíval dva chlapce. Bylo jim dvanáct a deset let. Za sex chlapcům platil. Nabízel jim 300 až 1000 korun. I když ho děčínský soud loni poslal na tři a půl roku do vězení, po odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem byl jeho rozsudek zmírněný na pouhou podmínku.
To, jak české soudnictví přistupuje k případům sexuálního násilí, je bohužel dlouhodobě smutné. Vzít někomu jeho autonomii a nechat v něm obrovskou ránu a pak od soudu odejít s pouhou podmínkou působí jako výsměch obětem.
Podobně tomu je bohužel i tentokrát. Soud řekl, že se děti obžalovanému samy nabízely, aby si přivydělaly. „On už byl narušený a obžalovaný to narušení výlučně svým jednáním prostě nezpůsobil,“ uvedla například Kurešová v rozhovoru pro iRozhlas.cz.
Systém, který by měl chránit oběti, se staví na stranu obviněného. Vykresluje malé děti jako svůdce, kteří na něj tak moc tlačili, že si prostě nemohl pomoct a musel je zneužít.
Chudák dospělý muž byl prý zrovna po rozchodu a měl to v životě moc těžké, takže si nejspíš řekl, že se vydá cestou zneužívání dětí. A vzhledem k tomu, že chlapci měli muže vyhledávat a opakovaně ho přemlouvat, tak přece museli počítat s tím, že budou zneužití.
Protřelé a zkušené děti
Když si představíš malé dvanáctileté nebo desetileté dítě, vidíš ho taky jako protřelé a zkušené? My ne. Paní Kurešová ale těmito slovy popisuje dva chlapce, kteří byli traumatizováni dospělým mužem.
„Je rozdíl, když agresor napadne nevinné dítě, které nemá vůbec žádné zkušenosti se sexuálním životem nebo se sexuálními praktikami. A je rozdíl, když se to děje s osobami, které jsou v tomto směru protřelé a zkušené,“ uvádí soudkyně, která by pravděpodobně měla mít víc empatie ke zneužívaným dětem než k člověku, který jim ublížil.
Za brutální trauma, které jí způsobil, si odnesl pouhou podmínku. Podle soudního znalce totiž prý neměly jeho odporné činy zásadní negativní dopad.
Jedním dechem ale dodává, že soud vinu nepřenáší na oběti. Jenomže tento rozsudek a tyto výroky jsou ukázkovým příkladem victim blamingu. Systém, který by měl chránit oběti, se staví na stranu obviněného. Vykresluje malé děti jako svůdce, kteří na něj tak moc tlačili, že si prostě nemohl pomoct a musel je zneužít.
Za dvě stě znásilnění pouhá podmínka
Tak tomu bylo i u případu Aničky, kterou několik let znásilňoval její otčím. A to zhruba dvěstěkrát. K sexu ji nutil až pětkrát týdně a vše si natáčel. Následně využíval nahrávky k tomu, aby dívku vydíral. Za brutální trauma, které jí způsobil, si odnesl pouhou podmínku. Podle soudního znalce totiž prý neměly jeho odporné činy zásadní negativní dopad. Muž se navíc musel starat o rodinu, takže do vězení nezamířil. Dívka se po rozsudku pokusila o sebevraždu.
Bez odborné sebereflexe a hlubokého porozumění budeme totiž dál svědky rozsudků, které jsou výsměchem obětem.
Nabízí se tedy několik otázek. Jak je možné, že se do klíčových pozic v justici dostávají lidé, kteří očividně nerozumí traumatu oběti? Jak může znalec jednoduše prohlásit, že roky systematického násilí neměly „zásadní negativní dopad“? Jak hluboké psychické a fyzické rány musí dítě prožít, aby byl jeho případ označený za tragédii a poskytla se mu potřebná péče?
Soudci a soudkyně potřebují edukovat v oblasti sexuálního násilí. Není možné, aby se oběti musely hájit za to, že jim bylo ublíženo, aby čelily sekundární viktimizaci a sledovaly, jak lidé, kteří narušili jejich autonomii, odcházeli od soudu s podmínkami. S tím souvisí i iniciativa Konsentu, který již příští týden pořádá demonstraci právě za proškolování soudců a soudkyň.
Bez odborné sebereflexe a hlubokého porozumění budeme totiž dál svědky rozsudků, které jsou výsměchem obětem. Spravedlnost by neměla být jakási loterie, kde záleží na tom, na jakého soudce, soudkyni, znalce či znalkyni zrovna narazíš.
Dokud nebudou lidé v klíčových pozicích vzdělaní v oblasti dopadů sexuálního násilí, budou podobné rozsudky dál devastovat životy těch, kteří měli být chráněni.
Jako vždy i tato změna začíná přímo v naší společnosti. Musíme si uvědomit, že vina nikdy není na straně oběti sexuálního násilí, ale pachatele a pachatelky. Je tedy naší společnou povinností zajistit, aby to konečně pochopila i naše justice.
