„Získali jsme svobodu, ale genderově jsme vstoupili do silně konzervativního období.“ Proč jsme zapomněli na ženy disentu?
0
0
0
dnes 16. listopadu 2026 v 13:00
Čas čtení 8:56

„Získali jsme svobodu, ale genderově jsme vstoupili do silně konzervativního období.“ Proč jsme zapomněli na ženy disentu?

Diskutovat
Uložit Uložené

Přepisovaly zakázané knihy, organizovaly odpor a riskovaly ztrátu dětí. Přesto z historie disentu ženy skoro zmizely. Proč? Vysvětluje vedoucí výzkumného oddělení Národní kontaktní centrum – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR Marcela Linková.

Zdena Erteltová přepsala na psacím stroji jen pro samizdatovou Edici Petlice přibližně 120 titulů. Její práce byla tedy pro spisovatele, jejichž knihy komunistický režim zakázal, zásadní. A zatímco jména autorů knih dnes známe, na ženy, které jejich texty rozmnožovaly a pomáhaly dostat ke čtenářům, se často zapomíná. Přitom i jim za tuto činnost hrozily vysoké tresty.

Socioložka Marcela Linková
Socioložka Marcela Linková Zdroj: Sociologický ústav AV ČR

„Je potřeba připomenout, že byly vidět osobnosti, které byly pod protirežimními texty podepsané, ale přepisovačky těch textů, což byly ve velké většině ženy, už ne,“ říká pro Refresher Linková.

Právě podobné příběhy socioložku přivedly k projektu Ženy v disentu a ke knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent, kterou v roce 2017 editovala společně s Naďou Strakovou. Publikace představila 21 žen, které v sedmdesátých a osmdesátých letech vzdorovaly komunistickému režimu. Některé patřily k nejviditelnějším osobnostem Charty 77, jiné působily v kulturním undergroundu, šířily zakázanou literaturu nebo pomáhaly rodinám vězněných disidentů.

Z disentu se stal příběh mužů. Přitom ženy stály i v jeho čele

Ženy nebyly v disentu jen pomocnicemi známějších mužů, ale patřily i mezi jeho veřejné představitelky. Z údajů Sociologického ústavu Akademie věd ČR vyplývá, že z celkem 34 lidí, kteří se vystřídali ve funkci mluvčích Charty 77, bylo 11 žen.

 

I když si v dnešní době s odporem proti komunistickému režimu spojujeme hlavně mužská jména, tehdy podle Linkové nemusely být ženy v samotném disentu upozaděné. Spisovatelka a disidentka Eva Kantůrková třeba vzpomínala, že mezi muži a ženami tehdy nedělali rozdíly. Problém byl spíš v tom, že některé činnosti, které často zajišťovaly ženy, nebyly tolik vidět.

Zapomenuté ženy disentu
Zapomenuté ženy disentu Zdroj: Refresher

Zásadní změna podle socioložky přišla právě po listopadu 1989. „Veřejný narativ po roce 1989 ženy vymazal. Když se příběh disentu začal vyprávět přes osobnosti, které po revoluci vstoupily do vrcholné politiky, velká část práce žen z něj vypadla. Zpětně tak máme mužský obraz disentu,“ vysvětluje.

 

Právě tuto mezeru se autorky Bytové revolty rozhodly zaplnit. Jejich výzkum ukázal, že bez práce žen by disidentské prostředí nemohlo fungovat tak, jak fungovalo. A že dělení na důležitou politickou činnost a méně významnou pomoc v domácnosti často vůbec nedává smysl.

Politika se dělala v bytech. A někdo po debatách musel umýt nádobí

Když se řekne politický odpor, většina lidí si představí demonstrace, veřejná prohlášení nebo významné osobnosti, které se postavily režimu. Jenže v normalizačním Československu se velká část politického života odehrávala za zavřenými dveřmi bytů.

„Právě odtud je i název Bytová revolta. Politika se dělala v bytech. V bytech se scházeli mluvčí Charty, vznikaly tam texty, konaly se semináře a chodili tam zahraniční novináři,“ připomíná Linková.

Samotné sepsání prohlášení navíc nestačilo. Někdo musel text přepsat, vyrobit další kopie a zajistit, aby se dostaly k lidem. Když Státní bezpečnost někoho zatkla, někdo další musel pomoci jeho rodině, postarat se o děti nebo zajistit jídlo.

 

„Jednou z hlavních zpráv, kterou jsme v Bytové revoltě přinesly, je, že všechny činnosti byly pro chod a úspěch Charty 77 a disentu stejně nutné,“ zdůrazňuje socioložka.

S tím souvisí i příběh manželů Bendových. Zatímco Václav Benda patřil k výrazným představitelům disentu, jeho žena Kamila Bendová pracovala jako matematička, pomáhala editovat jeho texty a zajišťovala obživu rodiny. Sama se přitom pod jeho texty nepodepisovala.

Linková ale upozorňuje, že Kamila nebyla jen pomocnicí svého muže. „Z jejího vyprávění spíš vyplývá partnerská podpora, kterou by člověk očekával u dvou profesně orientovaných lidí,“ říká. To, že Chartu 77 podepsal pouze jeden z manželů a druhý si udržel zaměstnání, pro ně bylo praktickou nutností. Podle socioložky přitom nešlo o jednoduché rozhodování.

Právě na ženách ale zpravidla zůstávala většina péče o domácnost a děti.

Disidentka Marie Rút Křížková vzpomínala, že po bytových debatách se muži věnovali formování velkých myšlenek, zatímco ženy šly mýt nádobí. Nešlo ale jen o úklid. Právě při mytí nádobí se také domlouvaly, kdo kam půjde a co zařídí, aby se plány opravdu uskutečnily.

Nádobí tak nebylo jen symbolem nerovnoměrně rozdělené domácí práce. Ženy při něm dál organizovaly odpor proti režimu.

Bojovaly za lidská práva. Na práva žen ale často nedošlo

Podle Linkové je jedním z největších paradoxů disentu skutečnost, že lidé usilující o svobodu a dodržování lidských práv často nepřemýšleli o nerovném postavení žen ve vlastních rodinách.

„Tuto otázku jsem si kladla mnohokrát, jak to, že zájem o lidská práva neznamenal zájem o ženská práva,“ přiznává.

Charta 77 se postavení žen ve společnosti a ekonomice věnovala pouze v jednom ze svých dokumentů. Její představitelé a představitelky většinou sdíleli stejné dobové představy o tom, kdo má pečovat o děti a domácnost, jako zbytek společnosti.

 

Některé disidentky si přitom nerovnosti uvědomovaly už tehdy. Anna Šabatová třeba v Bytové revoltě popisovala, jak těžké pro ni bylo mluvit s manželem o spravedlivějším rozdělení domácích povinností, když se právě vrátil z vězení.

Otevřená debata ale nebyla vždy možná. Disidentka Zdena Tominová podle Linkové uvedla, že některé problémy museli lidé v disentu jednoduše odsunout stranou. V prostředí neustálých odposlechů by totiž vnitřní konflikty mohly posloužit StB jako další nástroj vydírání.

Výsledkem byla mimořádná pracovní zátěž žen, kterou Linková popisuje jako čtyři směny místo tradičních dvou.

Ženy často chodily do zaměstnání, staraly se o domácnost a děti, vykonávaly politickou práci a zároveň pomáhaly dalším lidem, jejichž rodiny zasáhly represe. Hranice mezi jednotlivými povinnostmi se neustále prolínaly.

Už při představení knihy v roce 2017 Linková upozorňovala, jak ohromný objem práce ženy zvládaly. Obdivovala přitom nejen jejich odvahu, ale také vynalézavost a humor, se kterými dokázaly čelit Státní bezpečnosti.

Pět žen, bez kterých by disent vypadal jinak

Linková pro Refresher vybrala pět žen, jejichž příběhy si podle ní zaslouží mnohem větší pozornost. Každá se proti komunistickému režimu postavila jinak. Některé šířily zakázanou literaturu, jiné pomáhaly undergroundu, dokumentovaly politické procesy nebo se zastávaly pronásledovaných lidí.

Silvestra Chnápková: Underground žil i daleko za Prahou

Silvestra Chnápková
Silvestra Chnápková Zdroj: Příběhy našich sousedů/archiv Silvestry Chnápkové

Silvestra Chnápková pomáhala rozvážet první číslo samizdatového časopisu Vokno. Když komunistické úřady rozprášily undergroundovou komunitu v Nové Vísce, vytvořila společně s Jaroslavem Chnápkem další prostor pro koncerty a setkávání.

Našla ho v bývalém mlýně v Osvračíně na Domažlicku. Ani tam ale neměli klid, protože čelili šikaně a snahám úřadů o vyvlastnění.

„Její příběh je pro mě důležitý i proto, že ukazuje, kolik úsilí stálo udržet takové místo mimo Prahu,“ vysvětluje Linková.

Podobné příběhy zároveň připomínají, že disent netvořila jen úzká skupina intelektuálů v Praze. Důležitou roli hrály také komunity, které vytvářely vlastní kulturní a společenský prostor mimo oficiální instituce.

Věra Jirousová: Zapisovala proces, o kterém měl vědět svět

Věra Jirousová
Věra Jirousová Zdroj: Paměť národa/archiv Věry Jirousové

Básnířka a historička umění Věra Jirousová patřila mezi první signatářky Charty 77. Psala taky texty pro skupinu The Plastic People of the Universe a podílela se na zaznamenání soudního procesu s představiteli undergroundu v roce 1976.

 

Zatímco jména obžalovaných a odsouzených se stala symbolem tehdejších represí, práce lidí, kteří informace o procesu dostávali k veřejnosti, zůstala často stranou. A protože Jirousová ovládala těsnopis a pomáhala zaznamenávat průběh soudního jednání, mohly informace o procesu putovat dál, až do zahraničí.

„Když se mluví o tom procesu, většinou si vybavíme jména odsouzených. Kritické ale bylo, aby se to, co u soudu zaznělo, dostalo ven a do zahraničí,“ upozorňuje Linková.

Eva Joachimová: Zprávy převážela v kočárku s dítětem

Eva Joachimová
Eva Joachimová Zdroj: Paměť národa/archiv Evy Joachimové

Jeden z nejpozoruhodnějších příběhů ukazuje, jak ženy dokázaly využít stereotypů, které o nich měla samotná Státní bezpečnost.

Eva Joachimová předávala informace francouzské tiskové agentury AFP někdejšímu ministrovi zahraničí Jiřímu Hájkovi. Zprávy přitom ukrývala v kočárku, ve kterém vozila malou dceru.

 

Podle jejího svědectví pro Paměť národa využívala i toho, že její dcera při kontaktu s cizími lidmi hlasitě plakala. Když ji při kontrole podala příslušníkovi StB, mohla v klidu hledat občanský průkaz. Informace měla schované ve dvojitém dně zavinovačky.

„Je to jeden příklad toho, jak neuvěřitelně vynalézavé ženy byly a jak využívaly toho, že v nich StB viděla hlavně matky s dětmi,“ říká Linková.

Marie Rút Křížková: StB ji předvolala zhruba 260krát

Marie Rút Křížová
Marie Rút Křížová Zdroj: Příběhy našich sousedů/archiv Marie Rút Křížkové

Literární historička Marie Rút Křížková podepsala Chartu 77 v lednu 1977 a v roce 1983 se stala jednou z jejích mluvčích.

Za svou činnost čelila dlouhodobému pronásledování. Podle vlastních vzpomínek ji Státní bezpečnost předvolala k výslechu přibližně 260krát.

Linková upozorňuje, že za podobným číslem se neskrývá jen samotný čas strávený na výsleších.

„Za ním vidíte i tu každodennost represe a její časovou náročnost a hlavně nepředvídatelnost, se kterou žijete vlastní život. Sebrat vás mohli prakticky kdykoli,“ popisuje.

Otta Bednářová: Ve vězení skončila spolu s Havlem

Otta Bednářová
Otta Bednářová Zdroj: VONS/archiv Otty Bednářové

Novinářka Otta Bednářová patřila mezi zakládající členy a členky Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který dokumentoval politicky motivované stíhání a pomáhal pronásledovaným lidem.

Opisovala a šířila jeho zprávy. Před domovními prohlídkami schovávala dokumenty v odstaveném autě svého syna.

V roce 1979 ji soud v jednom procesu s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem a dalšími členy výboru poslal na tři roky do vězení. Kvůli zdravotním problémům ji propustili po více než roce.

Její jméno by podle mě mělo zaznívat pokaždé, když se o tom procesu mluví, říká Linková.

Bednářová po roce 1989 spolupracovala s Výborem dobré vůle Olgy Havlové. V roce 1997 ji prezident Václav Havel vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Zemřela v roce 2023.

StB jim vyhrožovala odebráním dětí. Některé ženy čelily i sexualizovanému násilí

Odpor proti režimu mohl ženy stát zaměstnání, svobodu i zdraví. Státní bezpečnost je stejně jako muže sledovala, vyslýchala a pořádala u nich domovní prohlídky. Vedle toho ale dokázala využívat i jejich specifické zranitelnosti, a to hlavně mateřství.

Eva Joachimová třeba vzpomínala na opakované kontroly sociálního odboru a výhrůžky, že přijde o děti.

Linková připomíná také případ Drahomíry Šinoglové, která se v těhotenství ukrývala v kamnech. Když ji v roce 1982 zatýkali, vytrhli jí podle jejího svědectví z rukou šestiměsíční dítě.

 

Velmi tvrdé šikaně čelila také Ivanka LeFeuvre, a to i ve vysokém stupni těhotenství. Státní bezpečnost ji nakonec v rámci akce Asanace donutila odejít s rodinou do Francie.

Režim přitom neútočil jen na mateřství. Používal také formy násilí, které měly ženy ponížit právě kvůli jejich pohlaví.

„Marta Kubišová hovoří o pornografickém kompromatu, v jiných případech byly ženy zavřené na venerologickou kliniku a byly podrobeny vyšetření, zda nemají pohlavní choroby,“ popisuje Linková.

Připomíná také brutální fyzické útoky. Zdenu Tominovou přepadl útočník v průchodu domu. Noční napadení Ziny Freundové v jejím bytě v říjnu 1981 zase silně zasáhlo celou disidentskou komunitu.

Tyto příběhy ukazují, že ženy musely čelit nejen stejnému politickému pronásledování jako muži, ale také násilí a výhrůžkám zaměřeným přímo na jejich postavení ve společnosti.

Svobodu jsme získali. Proč se ale ženy z politiky vytratily?

Listopad 1989 přinesl konec komunistického režimu. Pro ženy, které se podílely na odporu proti němu, ale automaticky neznamenal odpovídající místo v nové politické reprezentaci.

Některé se sice ve veřejném životě prosadily, jejich cesty ale byly různé.

Dana Němcová působila jako poslankyně Federálního shromáždění a později se dlouhodobě věnovala pomoci uprchlíkům a uprchlicím. Jarmila Johnová už před revolucí spolupracovala s Pražskými matkami a po roce 1989 pokračovala v práci na ochraně životního prostředí, včetně přípravy legislativy.

Silvestra Chnápková a underground
Silvestra Chnápková a underground Zdroj: Příběhy našich sousedů/archiv Silvestry Chnápkové

Řada žen nepřestala být politicky a občansky aktivní. Jen jejich další práce často nesměřovala do vrcholných politických funkcí. Linková upozorňuje, že právě to ovlivnilo, jak si dnes pamatujeme minulost.

 

„Politika se z bytů zase přesunula do veřejných fór. A proč do vrcholné politiky nevstoupilo víc žen? Podle mě je potřeba se ptát i na to, koho si lidé v nově vznikajících politických strukturách uměli představit ve vedení a čí dosavadní práce se počítala jako politická zkušenost“ vysvětluje.

To dokládají i data. Podle výzkumu socioložky Hany Maříkové, který v roce 1997 zveřejnil Sociologický časopis, zasedalo v Poslanecké sněmovně v letech 1992 až 1996 pouze 19 žen z celkových 200 poslanců. Ve vládě tehdy nepůsobila žádná žena.

Před rokem 1989 sice ženy tvořily skoro třetinu Federálního shromáždění, jejich zastoupení ale zajišťovaly kvóty řízené komunistickou stranou. Nešlo tedy o projev svobodné demokratické soutěže. První roky nové demokracie nicméně ukázaly, že ani odstranění nedemokratického režimu samo o sobě rovné zastoupení žen nezajistí.

„Sice jsme získali svobodu, ale genderově jsme vstoupili do silně konzervativního období,“ shrnuje Linková.

Na co se nezeptáme, to v historii nenajdeme

Podle socioložky se některé ženy z historického vyprávění vytratily taky proto, že svoji každodenní činnost nepovažovaly za nic výjimečného. To ale neznamená, že by své zásluhy vědomě zlehčovaly. „Spíš bych řekla, že některé ženy měly pocit, že to, co dělaly, bylo samozřejmé,“ vysvětluje.

 

Při práci na knize se proto výzkumnice nesoustředily jen na významné politické události a veřejné činy. Zajímalo je taky, jak vypadal běžný život žen v disentu, jak se staraly o rodiny nebo jak dokázaly přelstít příslušníky StB.

Pro historickou paměť je strašně důležité, na co se ptáme. Když se zeptáte, jestli někdo udělal něco významného, možná vám řekne, že ne. Proto nám šlo o každodennost, ve které se vyjevovala obrovská odvaha, smysl pro humor a kreativita v tom, jak obelstít StB.

A právě v tom podle Linkové spočívá zásadní rozdíl mezi tradičním vyprávěním o pádu komunismu a pohledem žen, které se na odporu podílely.

Kdybychom jejich zkušenostem dali větší prostor, příběh sametové revoluce by podle ní nezačínal až 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Začínal by o mnoho let dříve, v bytech, ve kterých lidé připravovali prohlášení, v domácnostech pronásledovaných rodin, mezi přepisovačkami zakázaných knih i na koncertech undergroundových skupin.

A vedle odvahy veřejně vystoupit proti režimu bychom víc mluvili také o dlouhodobém tlaku, nejistotě a práci, která na první pohled nebyla vidět.

„Viděli bychom mnohem více každodennost represe, srabácké využívání zranitelnosti mateřství i genderově specifické formy násilí, včetně toho sexualizovaného, a víc bychom mluvili o čtyřech směnách, které měly ženy v disentu, místo tradičních dvou,“ uzavírá Marcela Linková.

 

Možná bychom tak zjistili, že náš příběh o cestě ke svobodě není úplný. Ne proto, že v něm chybí několik dalších jmen, ale protože jsme se dosud málo zajímali o práci, bez které by se odpor proti režimu neobešel.

10. listopadu 2026 v 7:48 Čas čtení 1:45 ŽEBŘÍČEK: Tohle je 50 nejlepších lékařů a lékařek z Česka. Chodíš k někomu z nich i ty? ŽEBŘÍČEK: Tohle je 50 nejlepších lékařů a lékařek z Česka. Chodíš k někomu z nich i ty?
12. listopadu 2026 v 10:00 Čas čtení 1:06 Česko čeká ochlazení. Teploty klesnou pod bod mrazu, dojde i na sníh Česko čeká ochlazení. Teploty klesnou pod bod mrazu, dojde i na sníh
15. listopadu 2026 v 10:26 Čas čtení 0:47 PŘEDPOVĚĎ: Česko čeká ochlazení. V noci pod nulou, na horách bude sněžit PŘEDPOVĚĎ: Česko čeká ochlazení. V noci pod nulou, na horách bude sněžit