Určitě děti s tímhle tématem volají. Zároveň je třeba říci, že pokud jste zvyklí někoho oslovovat sedm let jako dívku a najednou se máte překliknout, tak to není úplně jednoduché. Mnohdy to okolí nedělá naschvál. Nelze spravedlivě očekávat, že to okolí bude ihned přijímající a ihned chápající. Myslím si, že i pro něj je vlastně těžké, aby se s tím nějak sžilo. Ten člověk, kterého se to týká, už to žije nějakou dobu a není to pro něj šok a úplně nová realita. Potom třeba i poznámka, která není myšlená zle, může být pro to dítě znevažující a může se ho hodně dotknout.
Ale samozřejmě se taky setkáváme s tím, že se na nás obracejí děti s tím, že z okolí přišla blbá reakce, kdy to není o tom procesu, ale o tom, že okolí úplně odmítá to, že se člověk může cítit jinak a že na tom není vůbec nic špatného.
Jsou třeba situace, kdy je lepší se s tím nesvěřit, protože to nebezpečí ze špatné reakce na coming out převáží benefity ze svobodného žití své reality?
Jasně, určitě to tak je. My jsme v kontaktu s dětmi po telefonu, chatu, e-mailu a je to jeden kontakt a realitu máme zprostředkovanou jenom skrze to dítě a nedokážeme posoudit míru nebezpečí nebo jak vlastně reálné ty obavy jsou. To ale vůbec nevadí, protože my k tomu nepřistupujeme tak, že se s tím musí jít ven a že to musí třeba rodičům říct. Nikoho nikam netlačíme, ale spíše se s ním bavíme o tom, co je přijatelné nebo co by chtělo.
To dítě mnohdy dokáže nejlíp posoudit, kdo to spíš přijme dobře – třeba kamarádi, někdy to můžou být i ti rodiče, kteří jsou třeba nějak otevření. Je ale důležité, aby měl člověk první zkušenost dobrou, protože ve chvíli, kdy si sám nejste úplně jistý, jestli to máte říkat, a setkáte se se špatnou zkušeností, pak můžete mít blok to říct i třeba ve společnosti nebo v situaci, kdy by to třeba bylo úplně v pohodě. Proto se vyplatí s coming outem někdy počkat na správného člověka nebo příležitost.
S čím se na vás děti obrací nejvíce?
Témata nebo způsoby uvažování, které my řešíme na naší lince, nejsou platné pro veškerou dětskou dospívající populaci. Naše linka je krizová, takže u nás opravdu děti řeší problémy, a vůbec nepopírám, že je i spousta situací, kdy se ty děti mají dobře, ale k tomu se samozřejmě na naší lince v tu chvíli nemusíme dostat. Nejčastějším tématem jsou u nás psychické obtíže a z toho je nejčastější sebepoškozování a sebevražedná tematika.
Co by měl mladý člověk při myšlenkách na sebevraždu udělat? Jak se nejrychleji dostat do bezpečí, když ho takové myšlenky přepadnou? Je nějaká první pomoc?
To se nedá úplně takhle říci. Snažíme se nedávat obecné rady, protože na každého to nemusí sedět. Každý má svoji situaci. Kdyby něco obecného fungovalo, tak bychom to rádi využívali, ale bohužel nic takového není.
My nehodnotíme situaci člověka. Někdy se v tom kontaktu vůbec nedostaneme k tomu, co je za tím a jaké jsou příčiny, protože někdy ten pocit může vzejít jakoby z ničeho, ale prostě je a je velice silný. Ten člověk tomu třeba sám ani nerozumí. Má pocit, že má všechno, že se mu docela daří, ale zkrátka neví, akorát jej to napadá a napadá jej to často.
Někteří ti lidé navíc ani do bezpečí nechtějí, už třeba volají v započatém pokusu a už v tom ohrožení jsou nebo mají u sebe nějaký nástroj, kterým si chtějí ublížit, případně jsou poblíž nějakého místa, kde by to bylo možné.
Co v tu chvíli děláte vy?
My pracujeme tak, že se primárně snažíme zjistit, jak na tom volající jsou, jak velké je to nebezpečí, a odvést je od něj pryč. Ať už je to od otevřeného okna, nebo nějakého místa či nástroje tak, aby to ten člověk neviděl. Pak se nám dost často daří pomocí práce s tělem nebo pomocí rozhovoru tu chuť na okamžitou sebevraždu snížit. Obvykle to netrvá dlouho, protože tělo prostě neunese takhle velký tlak.
Takhle my nejčastěji pracujeme, ale jsou situace, kdy se to nedaří a pak je namístě zavolat třeba záchranku, aby toho člověka zajistila a on si na ten život nesáhl. Hodně vedeme i klienty, kteří jsou nezletilí, k tomu, aby to řekli někomu dospělému, kdo je třeba poblíž, samozřejmě nejlépe rodičům.
Jak by se mělo chovat okolí k takovým lidem, protože jsou případy, kdy si na to třeba kamarád stěžuje často a jeho blízcí k tomu začnou být po čase už apatičtí, protože se to třeba děje roky.
My máme častý kontakt i s lidmi, kteří chtějí pomoct někomu, kdo to říká pomalu obden. Je samozřejmě logické, že vůči tomu lidé v takovém případě otupí. Lidská duše tohle nemůže snášet dlouho a je to vlastně obranný mechanismus.
Už upouštíme od toho, abychom nechali dítě v tom klasickém narativu „máš kamaráda, tak to říkej kamarádovi“. Není vlastně úplně fér mít požadavky na ostatní lidi, že oni by to měli spasit, zvlášť pokud jsou to děti. Tenhle požadavek můžeme mít na dospěláky, kteří těm dětem mají v popisu práce tu pomoc nabídnout. Třeba naše linka. Není povinností kamaráda být k dispozici 24/7, když mu zrovna Pepa zavolá, a když mu to nezvednu, tak on se může zabít. To se opravdu nedá vydržet.
Jaká je úloha rodičů?
Primárně jsou to samozřejmě rodiče, kteří jsou s dítětem a mají vlastně i možnost mu hledat odbornou pomoc, aby na to nebyli sami. Protože i pro rodiče je to samozřejmě náročné a ani oni už někdy nemají úplně kapacitu. Nedá se říct, jak by to měli zvládat ideálně, protože ten ideál je nedosažitelný. Odborníci to mají v popisu práce, ví, jak s tím pracovat, a jsou taky jenom v nějakém kontaktu.
Jak by se měla uvádět osvěta o tomto tématu? Co by měla dodržovat, protože medializace sebevražd je vlastně často jedním z faktorů, které té problematice škodí.
Já nejsem mediální odborník, takže spíš z naší zkušenosti je obecně to, co se nejvíc napodobuje, sebevražda různých slavných osobností. Nějaký příběh slavného člověka, který je z pohledu toho, kdo to čte, úspěšný, a přesto třeba zvolil, že si sáhne na život. Někomu to může sednout na jeho těžkou situaci a řekne si: „No jo vlastně, tenhle to taky nezvládl, tak co bych já dělal jiného.“
To, o co se my snažíme, je informovat, nabízet pomoc a uvádět, že naše linka stojí na straně života. Takže když nám zavolá člověk, který se chce zabít a chce pomoci najít třeba nejlepší způsob, aby to bylo bezbolestné, tak to s ním neděláme. Spíš bereme volání nebo to, že nám někdo napíše přes chat, jako hledání pomoci a jiskru, že je v něm ještě nějaký život nebo vůle.
Dlouhodobě také spolupracujeme s Národním ústavem duševního zdraví a vždy hledáme nějaký způsob, jak to medializovat a nevést právě k té nápodobě. Nabídnout spíš pomoc pro lidi, kteří se až takhle moc trápí.
