Každé dva roky obyvatelé a obyvatelky Spojených států volí všechny členy Sněmovny reprezentantů a třetinu členů Senátu. Volby, které dostaly označení midterms, se konají v úterý 3. listopadu 2026.
V polovině volebního období čekají každého prezidenta Spojených států takzvané midterms. Tyto volby, které tradičně probíhají první listopadové úterý sudého roku, ukážou, zda bude hlava státu po zbytek svého času u moci vládnout s podporou Kongresu, nebo naopak narazí na tvrdou opoziční zeď.
Prezident Donald Trump se v současnosti může opírat o luxus republikánské většiny v obou komorách. Abychom byli přesní: v aktuálním 119. Kongresu sedí ve Sněmovně reprezentantů 218 republikánů a 214 demokratů (doplňuje je jeden nezávislý kongresman a dvě místa po rezignacích zatím zejí prázdnotou). Demokratům tak k převzetí kontroly nad dolní komorou stačí překlopit na svou stranu pouhá tři křesla.
Historie navíc hraje jasně pro ně. Od konce druhé světové války totiž strana úřadujícího prezidenta ztratila v tzv. midterms křesla ve Sněmovně pokaždé, s výjimkou pouhých dvou případů. Pokud by se tento historický trend potvrdil a Sněmovna by padla do rukou demokratů, Bílý dům by se ocitl pod obrovským tlakem.
Všech 435 řádných poslanců, jejichž počet za státy odpovídá populaci a doplňují je nehlasující delegáti například z District of Columbia, se totiž volí na dva roky a celá komora se tak kompletně obměňuje. Právě Sněmovna má přitom výlučné právo navrhovat zákony o daních a státním rozpočtu, a co je z politického hlediska možná nejdůležitější, může na prezidenta či federální úředníky podat ústavní žalobu (impeachment).
Zatímco dobytí Sněmovny se pro demokraty jeví jako realistický cíl, Senát je úplně jiný příběh. Do této „horní“ komory, která čítá 100 členů (dva za každý stát), voliči letos dosazují pouze třetinu zástupců. Senátoři mají šestileté období, přičemž letos se hraje o 33 řádných a dvě mimořádná křesla, celkem se tedy obsazuje 35 míst.
Demokraté by k ovládnutí Senátu potřebovali získat čtyři křesla. Matematika a volební geografie jsou k nim ale letos neúprosné. Svá místa obhajuje 20 republikánů a pouze 13 demokratů. Letošní volební mapa se navíc výrazně přiklání k těm státům, které v posledních prezidentských volbách hlasovaly pro republikány. Pro vládní stranu to představuje obrovskou strategickou výhodu.
Senát jako nedobytná pevnost republikánů
Udržení Senátu je pro republikány velmi důležité. Právě tato instituce je klíčovým dějištěm boje o moc, protože prezident bez jejího souhlasu nemůže ratifikovat mezinárodní smlouvy ani jmenovat členy své administrativy, vedení federálních úřadů, důstojníky ozbrojených sil, velvyslance a především členy federálních soudů.
Pokud republikáni udrží alespoň Senát, Trumpovi zůstane alespoň napůl otevřená cesta k personálnímu a justičnímu formování Ameriky. Pokud ale prohrají obě komory, čekají současnou administrativu dva roky tvrdé defenzivy a legislativní paralýzy.
Jak už jsme zmínili výše, tyto volby jsou pro prezidenta naprosto klíčové. Nejde jen o obyčejné rozdání křesel, ale rozhodne se o tom, jak bude moci vládnout v budoucnu. Midterms jsou známé také tím, že fungují jako určitá zpětná vazba voličů a voliček směrem k prezidentovi. Donald Trump má tak šanci zjistit, jak obyvatelé a obyvatelky Spojených států vnímají jeho vládu.
Jak volby dopadnou, se dozvíme až po sečtení hlasů. Zatím se ale můžeme opírat o predikce. Platforma Polymarket zatím předpovídá, že by se voliči a voličky mohli přiklonit k demokratům. Na reálné výsledky si ale musíme ještě počkat. Jisté je ale to, že nastane jeden z těchto čtyř scénářů.
Scénář 1: Republikáni udrží Sněmovnu i Senát
Tato varianta by popřela silný historický trend, podle kterého strana úřadujícího prezidenta v průběžných volbách oslabuje. Pro Bílý dům by to ale znamenalo absolutní triumf a zisk takzvaného zeleného světla pro další legislativní ofenzivu. Prezident by mohl nadále prosazovat své domácí priority, ať už jde o daňové reformy, změny ve zdravotnictví či deregulaci, aniž by musel hledat složité kompromisy s opozicí. Exekutiva by si udržela plnou kontrolu nad tvorbou federálního rozpočtu a Senát by pokračoval v hladkém potvrzování prezidentových nominantů do vládních úřadů i na klíčové posty ve federální justici.
Scénář 2: Republikáni ztratí obě komory
Pro Donalda Trumpa by šlo o nejhorší možný výsledek, který by vedl k okamžité politické defenzivě a legislativní paralýze. Demokraté by plně ovládli agendu Kongresu. Ve Sněmovně reprezentantů by převzali kontrolu nad vlivnými výbory, což by jim umožnilo spustit sérii vyšetřování kroků prezidenta i jeho administrativy, vydávat závazná předvolání a případně zahájit proces impeachmentu. Ztráta Senátu by navíc znamenala, že by prezident přišel o možnost jednostranně jmenovat nové federální soudce, členy kabinetu či velvyslance. Každá personální nominace a každý dolar ze státního rozpočtu by musely projít sítem tvrdého vyjednávání s opozicí.
Scénář 3: Republikáni ztratí jen Senát
Vzhledem k aktuální volební mapě, která obhajobou mandátů republikánům strukturálně nahrává, by šlo o vysoce překvapivý vývoj. Tento výsledek by ale vytvořil zvláštní dynamiku: ačkoliv by Sněmovna reprezentantů zůstala prezidentovi loajální a mohla by nadále formálně schvalovat jeho zákony či rozpočtové návrhy, tyto iniciativy by narážely na neprostupnou zeď v nově demokratickém Senátu. Zásadní by byl dopad na personální politiku. Úřadující prezident by ztratil svou největší výhodu v podobě formování justice a státního aparátu, protože opoziční Senát by mohl systematicky blokovat jmenování konzervativních soudců, nejvyšších úředníků a členů vlády.
Scénář 4: Republikáni ztratí jen Sněmovnu
Z historického i strategického hlediska jde o nejpravděpodobnější scénář, který vede k takzvané rozdělené vládě (divided government). Ztráta dolní komory by prezidentovi prakticky znemožnila prosazovat jakoukoliv novou kontroverzní legislativu a znamenala by, že opozice začne naplno využívat rozpočtových a kontrolních pravomocí Sněmovny k vyvíjení permanentního tlaku na Bílý dům. Na druhou stranu by udržení Senátu republikánům zachránilo to z dlouhodobého hlediska nejdůležitější: potvrzovací pravomoc. Bílý dům by sice přišel o schopnost snadno měnit zákony, ale mohl by po zbytek mandátu nerušeně pokračovat ve jmenování soudců, čímž by si zajistil trvalý ideologický vliv na chod státu bez ohledu na legislativní pat ve Sněmovně.
Další vrstvu nejistoty do povolebního vývoje vnáší obavy z možného zpochybňování výsledků. V reakci na rétoriku Donalda Trumpa ohledně údajných volebních podvodů vznikla v Kongresu dvoustranná iniciativa, formální slib, že jeho signatáři budou respektovat výsledky midterms a nebudou blokovat nástup nově zvolených zástupců, i kdyby jejich strana prohrála.
Jak ale upozorňuje server CalMatters, z kalifornské republikánské delegace tento závazek podepsal pouze jeden zástupce (nezávislý kandidát hlasující s republikány Kevin Kiley), zatímco ostatní se buď nevyjádřili, nebo jejich mluvčí kličkovali. Ačkoliv experti jako profesor práva z UCLA Rick Hasen považují zablokování nově zvolených kongresmanů za „vysoce nepravděpodobné“ a „hluboce antidemokratické“, už samotný fakt, že podobná preventivní opatření vůbec vznikají, ukazuje, nakolik je americký politický systém po událostech ze 6. ledna 2021 stále zranitelný a nedůvěřivý.
Jak se zachová prezident?
Pokud by se naplnil scénář, kdy demokraté ovládnou obě komory nebo i jen Sněmovnu reprezentantů, a administrativu začnou svazovat vyšetřování a obsílky od opozice, vyvstává otázka, jak na to bude reagovat sám Donald Trump. Americká novinářka Moira Donegan předpokládá, že případnou volební prohru a s ní spojený tlak nebude brát primárně jako selhání své politiky, ale pokusí se od neúspěchu distancovat s tím, že on sám na volebním lístku nestál a vina padá na „slabé“ republikánské kandidáty.
Mohl by se tak ocitnout v pozici zahnaného politického hráče, který se místo budování konsenzu s opozicí zaměří na využívání exekutivních příkazů, případně snahu chránit se před vyšetřováním prostřednictvím personálních změn v justičním systému, pokud by mu Senát zůstal loajální.
Dalším podstatným faktorem, který se do budoucího mocenského rozložení může promítnout, jsou měnící se demografické trendy uvnitř obou táborů. Na demokratické straně volební dynamiku výrazně ovlivňují mladší ročníky, které volají po radikálnějších změnách a představují výzvu pro tradiční středový establishment strany.
Jak se zachovají voliči a voličky?
Oproti tomu úspěch republikánů závisí mimo jiné na tom, zda se jim podaří udržet motivaci u méně pravidelných voličů, kteří k prezidentským volbám přišli, avšak midterms tradičně ignorují. Blížící se listopadové hlasování tak nerozhodne jen o rozdělení křesel, ale do velké míry i o tom, do jaké defenzivy či ofenzivy bude donucen úřadující prezident v závěru svého mandátu.
O tom, jak bizarní a vyhrocené mohou boje o klíčová senátní křesla být, svědčí i aktuální přestřelky na sociálních sítích. Bojuje se totiž o každý hlas a politické tábory se navzájem obviňují z manipulací. Příkladem je virální diskuze na síti Threads, kde se řeší situace na Aljašce. Zatímco stanice CNN upozornila na to, že tamní demokraté svými kroky ohledně hlasovacích lístků „nahráli Trumpovi přímo do karet“, populární účty připomínají, jak se úřadující republikánský senátor Dan Sullivan vůbec dostal k moci.
Podle kritiků totiž při své první kampani zneužil toho, že se jmenuje naprosto stejně jako tehdejší oblíbený starosta Anchorage, který zrovna odcházel z funkce. Sullivan z Ohia prý tehdy záměrně nedával na propagační materiály svou fotku, čímž řadu voličů zmátl. Jak poznamenal jeden z komentujících: „Každé obvinění je vlastně doznání“. I takové taktiky a následné mediální války jsou dnes už běžnou součástí boje o kontrolu nad Kongresem. A to ještě neznáme výsledky.
Jedno je jasné, Donaldu Trumpovi by prohra ve volbách značně ztížila život. Nyní vládne téměř bez zábran a podle vlastních pravidel a je velmi těžké předpovídat, jak bude jeho mandát vypadat, pokud o toto postavení přijde. Pokud je totiž u tohoto politika něco jasné, tak je to fakt, že jeho kroky lze jen těžko předvídat a často přijímá rozhodnutí, která nedokážou dopředu odhadnout ani ti nejzdatnější politologové.
Zahraniční i domácí pozorovatelé se shodují na jednom. Případná prohra by Trumpa uvrhla do defenzivy, kterou bytostně nesnáší. Jak ostatně upozorňují diplomaté i experti na americkou politiku, Trump funguje silně transakčně a porážky nikdy nepřijímá snadno. Otázkou tak zůstává i to, zda výsledky voleb vůbec uzná. Z historie už víme, že v krizových momentech málokdy hledá vinu u sebe. Místo snahy o budování mostů s posílenými demokraty bychom tak s největší pravděpodobností sledovali smršť exekutivních nařízení, hledání obětních beránků v řadách vlastní strany a ještě vyostřenější celospolečenskou rétoriku.
Listopadové midterms tak nakonec neodpoví jen na pragmatickou otázku, jaké barvy v příštích dvou letech ovládnou Kapitol. Ukážou především to, k jakým krokům se uchýlí Donald Trump v momentě, kdy tvrdě narazí na mantinely a ztratí to pro něj nejcennější: neomezenou kontrolu nad kormidlem americké politiky.
