V dalším díle pořadu Hlubiny představujeme Gabrielu.
Gabriela Švejdová je influencerka, peer konzultantka a hlavní protagonistka dokumentu Co je ti? Nic., který silně rezonoval mezi mladými lidmi. V dokumentu i mimo něj otevřeně mluví o své zkušenosti s poruchou příjmu potravy a o cestě, která ji dovedla k uzdravení i k práci s lidmi, kteří si podobným obdobím sami procházejí.
Dnes prostřednictvím sociálních sítí i osobních konzultací inspiruje stovky lidí a otevírá důležitou debatu o duševním zdraví.
Už v deseti letech začala přemýšlet o tom, jak by měla vypadat, a čím dál víc vnímala celospolečenský tlak na vzhled. „Začala jsem slýchat narážky od spolužáků a hodně jsem o sobě pochybovala,“ říká.
Nemoc začala nenápadně
„V létě 2018 jsem si stáhla kalorické tabulky. Začala jsem si vážit každý gram jídla. Nejdřív to bylo jen tak, pro přehled. Postupně jsem ale začala být přísnější a přísnější. Zakazovala jsem si další a další potraviny,“ vzpomíná na svém Instagramu.
Ze začátku slyšela komplimenty, jak jí to sluší. S každým shozeným kilem ale rostla nenávist k sobě i k jejímu vlastnímu tělu. Brzy se propadla do poruchy příjmu potravy. „S každým dalším kilem jsem se cítila hůř, fyzicky i psychicky. Pořád jsem si ale říkala, že to není tak vážné. Vždyť jsou lidé, kteří váží míň než já. A já přece jídlo vždycky milovala,“ popisuje pod jedním ze svých příspěvků.
Nemohla ani spát
Porucha příjmu potravy se však rozvinula naplno. Tělo začalo kolabovat. „V pozdější fázi nemoci mě bolelo spát, protože mi trčely kosti. Hrozně se mi lámaly nehty a padaly vlasy. Pak jsem přišla o menstruaci,“ sdílí.
Ztratila nejen fyzické síly, ale i chuť žít. „Přežívala jsem. Každý den byl plný bolesti a utrpení. Nemoc se mě úplně zmocnila,“ dodává.
Dvě hospitalizace a chuť žít
Na doporučení psychiatričky byla nakonec hospitalizována. „Hospitalizace přišla nečekaně. Nemohla jsem tomu věřit a nedokázala si představit, co mě čeká. Měla jsem pocit, že to zvládnu doma sama,“ říká.
Během první hospitalizace chtěla co nejvíce spolupracovat, aby mohla domů. „Chtěla jsem se vyléčit, ale ta nemoc ke mně mluvila svým hlasem. Říkala mi, že se vyléčit nechci, že chci být doma a mít svůj režim,“ uvádí mladá žena.
Z dnešního pohledu ale Gabriela ví, že právě hospitalizace jí zachránila život. „Zpětně vidím, jak strašné to bylo. Ale ten pobyt byl zlomový,“ dodává.
Věděla, že v tom není sama
Velkou roli v léčbě hrála i komunita. „Tvořily jsme skupinu lidí s podobnými problémy. Věděla jsem, že nejsem jediná, a to mi pomáhalo,“ vzpomíná.
Uzdravení ale nebylo ze dne na den. „Trvalo mi rok nebo dva, než jsem dokázala přijímat svoje tělo,“ popisuje. „U lidí s anorexií se také často objevuje záchvatovité přejídání. Já si tím procházela asi dva měsíce a přibrala jsem dvacet kilo,“ uvádí. To období bylo podle ní psychicky náročnější než anorexie.
Cesta za sebeláskou
Dnes působí jako peer konzultantka, tedy člověk, který využívá vlastní zkušenost s nemocí k podpoře ostatních. Na sociálních sítích i v reálném životě otevírá téma duševního zdraví a sebevnímání. „Je dobré mít alespoň jednoho člověka jako podpůrný systém. Všímejme si lidí kolem sebe. Jsou mezi námi tací, kteří potřebují pomoc, ale nedokážou si o ni říct,“ vzkazuje.
„Ideál krásy je kravina,“ říká bez obalu. „Každý jsme jiný a máme jinou genetiku. Měli bychom se zaměřit na to, v čem jsme výjimeční a jací jsme,“ sdílí.
Gabrielin příběh není „jen“ o nemoci, ale hlavně o odvaze, uzdravení a o tom, že i z těch nejtemnějších míst se dá vrátit zpět ke šťastnému životu.
