Vládní plán na zrušení koncesionářských poplatků slibuje úspory. Podle odborníků jde ale o nebezpečný krok, který může zlikvidovat nezávislost České televize a Českého rozhlasu. Pojďme si zbourat pět největších mýtů, kterými nás politici krmí.
„Zrušme koncesionářské poplatky, ušetříme a všechno bude super.“ Tenhle zjednodušený narativ teď masivně rezonuje českým internetem. Bez jakékoli širší odborné diskuse se tu v šílené rychlosti schvalují změny, které mají potenciál totálně zlikvidovat nezávislost médií veřejné služby. Proč je vládní argumentace děravá a v čem spočívají největší rizika?
Financování ze státního rozpočtu neznamená, že Česká televize a Český rozhlas budou zadarmo. Zaplatí je stejní občané prostřednictvím daní – předseda odborů Českého rozhlasu Jan Křemen
1. Mýtus o tom, jak strašně ušetříme
Prvním velkým omylem je představa, že zrušením poplatků nám v peněžence zůstane spousta peněz navíc. Realita je ale jiná. Veřejnoprávní média se totiž neruší, jen se začnou platit přímo z našich daní přes státní rozpočet. Zaplatíme je tak jako tak, akorát úplně ztratíme kontrolu nad tím, kam přesně ty peníze tečou.
Vláda sice tvrdí, že občané ušetří, ale realitu trefně shrnuje předseda odborů Českého rozhlasu Jan Křemen: „Financování ze státního rozpočtu neznamená, že Česká televize a Český rozhlas budou zadarmo. Zaplatí je stejní občané prostřednictvím daní. Pokud je navíc stát bude financovat v době vysokého rozpočtového schodku z vypůjčených peněz, připočítají se k tomu náklady na obsluhu státního dluhu.“
Rozdíl je v tom, že dnešní poplatek je jasně určený pro veřejnou službu. V rozpočtu se z peněz stane každoroční politikum. Pro zaměstnance, zaměstnankyně i vedení to znamená obrovskou nejistotu – nikdo nebude vědět, zda za rok dostanou stejnou částku, nebo se pravidla zase změní. Poplatky dnes fungují jako naše přímá záruka k tomu, aby televize a rozhlas patřily lidem, a ne politickým představitelům.
2. Mýtus, že vysílání zůstane i přes zrušení poplatků stejné
Mnoho lidí si myslí, že se změní jen způsob financování a na obrazovkách se nic nestane. To je ale bohužel nesmysl. Nový vládní návrh totiž vrací rozpočet ČT a rozhlasu na úroveň roku 2008. Propad o 1,75 miliardy korun pro televizi a o 400 milionů pro Český rozhlas je pro obě instituce v podstatě likvidační.
V praxi to znamená okamžité propouštění, konec regionálního zpravodajství a drastické omezení sportovních přenosů i původní filmové či seriálové tvorby.
3. Mýtus o netransparentních veřejnoprávních médiích
Často slýcháme, že ČT a Rozhlas nehospodaří transparentně a nikdo neví, co se za zdmi na Kavčích horách děje. Tohle je ale naprostý nesmysl. Žádné soukromé médium ani státní podnik v České republice není pod tak brutálním finančním drobnohledem.
Jejich hospodaření nonstop kontrolují nezávislí externí auditoři, dozorčí komise, Rady obou médií a v konečném důsledku i Poslanecká sněmovna. Každá jedna utracená koruna je zpětně dohledatelná.
4. Mýtus, že v zahraničí to funguje skvěle
Zastánci změn rádi argumentují tím, že financování ze státního rozpočtu je v Evropě běžné. Ano, funguje to, ale výhradně v zemích, které mají extrémně silné demokratické tradice a institucionální pojistky, jako jsou třeba severské státy. V Česku ale tyto pojistky zcela chybí.
Vládní návrh jde přesně proti stabilnímu a předvídatelnému financování. Jak to dopadá, když si politici udělají z médií hračku, vidíme hned za našimi hranicemi – stačí se podívat na to, jak dopadlo veřejnoprávní vysílání v Polsku nebo na Slovensku.
5. Mýtus, že jde o projekt opozice
Posledním mýtem je, že veřejnoprávní média nadržují opozici, a proto je potřeba je zkrotit. Média veřejné služby jsou přitom ze zákona nezávislá na jakékoli politické straně. Právě přechod pod státní rozpočet z nich ale může udělat poslušného sluhu aktuální vládní garnitury.
Pokud budou novináři a novinářky kritizovat vládní přešlapy – a jakože to dělali, dělají a mají dělat – politici jim v dalším roce mohou jednoduše přiškrtit kohoutky s penězi. O rozpočtu navíc nebude rozhodovat jen tato vláda, ale i každá další, která přijde po ní. V zákulisí už se navíc začíná otevřeně mluvit i o tom, že by politici rádi kontrolovali samotný obsah vysílání.
Verdikt: Když vezmeš v potaz všechna tahle fakta, nulovou odbornou debatu a šílenou rychlost, s jakou se změny tlačí dopředu, cíl současné koalice začíná mít jasné obrysy. Jde o to finančně podusit veřejnoprávní média a postupně získat kontrolu nad tím, co se vysílá. Média veřejné služby mají patřit lidem, ne politikům.
