Doba lehkých peněz v solárech je pryč. S Jirkou Peťurou o tom, kde jsou dnes největší příležitosti a na co si dát pozor.
Právník a ekonom Jiří Peťura se k obnovitelné energetice dostal přes projekty v Chile, kde zažil boom solárních elektráren a podílel se na projektech financovaných americkými bankami nebo realizovaných pro BlackRock. Dnes se věnuje energetickým projektům v Evropě. V rozhovoru pro Refresher mluví o tom, proč už solární byznys není jednoduchou cestou k penězům, proč mohou být baterie jedním z nejzajímavějších segmentů energetiky a na co si dát pozor u investic, které se prodávají jako „zelené“.
Obnovitelné zdroje prošly za poslední roky zásadní proměnou. Z trhu, kde podle Jiřího kdysi často stačil vhodný pozemek a možnost připojení do sítě, se stal profesionální byznys, ve kterém rozhoduje kapitál, zkušenost, obchodní strategie i schopnost pracovat s ukládáním energie.
Jiří má vedle ekonomie také právní background. K energetice se dostal během působení v mezinárodní advokátní kanceláři a zásadním momentem pro něj byla nabídka odjet pracovat do Chile. Právě tam sledoval rychlý rozvoj solárních elektráren a zjistil, že chce právo a ekonomii spojit s oborem, který podle něj bude hrát stále větší roli v budoucnosti.
Začínal jsi jako právník a ekonom. Jak ses vůbec dostal k obnovitelným zdrojům?
Byla to trochu souhra okolností. Spolupracoval jsem s mezinárodní advokátní kanceláří, kde jsem se zaměřoval na obchodní právo a příležitostně také na energetiku.
Krátce po advokátních zkouškách jsem dostal nabídku odjet do Chile a pracovat pro firmu, jejíž byznys byl postavený výhradně na obnovitelných zdrojích. Byla to skvělá příležitost.
V Chile tehdy probíhal boom solárních elektráren. Financovali jsme projekty přes americké banky, pracovali jsme například na projektech pro BlackRock. Byla to výborná zkušenost. Člověk mohl sledovat transformaci celé země, jezdit přímo po projektech a vidět, co pomáhá budovat.
Zároveň mi dávalo smysl propojit právo a ekonomii s oborem, který podle mě je a bude součástí naší budoucnosti – udržitelnou energetikou.
V čem je podle tebe český přístup k obnovitelné energetice pořád nejvíc „český“?
Hlavně v tom, jak k ní lidé přistupují. U nás jsou obnovitelné zdroje často vnímané jako něco špatného. Jako něco, co hyzdí krajinu, případně jako byznys, na kterém mají vydělat jen „solární baroni“.
Když to porovnám s Chile, tam lidé projekty podporovali. Nezapomenu na moment, kdy média pyšně oznamovala, že se zemi na určitou dobu podařilo pokrýt 100 procent spotřeby energie z obnovitelných zdrojů. V Česku mám pocit, že je přístup často opačný. A podle mě si tím sami škodíme.
Je solární energie v roce 2026 pořád zajímavá investice?
Trh se určitě zkonsolidoval a zprofesionalizoval. Doba lehčích peněz, kdy v zásadě stačilo mít pozemek a připojení, je za námi. Dnes je potřeba umět projekt správně nastavit, kombinovat výrobu s ukládáním energie a mít kvalitně podchycený odbyt.
Dobře postavené projekty podle mě zůstávají atraktivní. Už ale vyžadují zkušenost a kapitál, ne jen dobrý úmysl.
Kdyby za tebou přišel třicátník s 500 tisíci korun a chtěl investovat udržitelně, poslal bys část peněz právě do energetiky?
Obecně nerad někomu říkám, do čeho by měl investovat.
Vždycky by to mělo být něco, čemu člověk rozumí. Neměl by kupovat jen slogan „zelená“ nebo „udržitelnost“. Stejně jako v každém jiném byznysu je i tady spousta rizik a ne všechno musí dopadnout podle plánu.
Je ale pravda, že firmám z tohoto sektoru se aktuálně na akciových trzích poměrně daří, mimo jiné díky očekávání, že budou dodávat energii například datovým centrům. Příkladem je třeba firma Bloom Energy.
Energetiku si proto dokážu představit jako součást diverzifikovaného portfolia. Ne jako sázku na jednu kartu.
Co je pro tebe největší red flag u investice, která se prodává jako „zelená“?
Když jsou slova jako „zelená“ nebo „udržitelná“ na prvním místě celé prezentace a firma se snaží hlavně hrát na emoce, aniž by zároveň otevřeně popsala rizika. Pozor bych si dával také na slibovaný výnos, který je výrazně nadprůměrný a převyšuje běžný tržní standard.
Tyhle trendy se bohužel dají poměrně snadno zneužívat. Podobně je to s termíny jako ESG nebo uhlíková neutralita – někdy se používají, aniž by bylo skutečně možné doložit, jak se k danému tvrzení firma dostala.
Solární elektrárna může zvenčí působit jednoduše: postavíš panely a prodáváš elektřinu. Na čem se projekt může reálně rozbít?
Velká část projektů nepadá na samotné technologii, ale ještě před prvním kopnutím do země. Problémem mohou být povolení, připojení do sítě nebo smluvní vztahy k pozemkům.
Zažil jsem například projekt, do kterého už bylo investováno hodně času a peněz. Čekali jsme na poslední podpis majitele pozemku, přes který mělo vést připojení. Ústně jsme byli dávno dohodnutí, jen jsme se potřebovali sejít u notáře a smlouvu podepsat. Dva dny před podpisem ten člověk bohužel zemřel. Pozemek spadl do dědického řízení mezi několik rozhádaných osob a celý projekt jsme nakonec museli odepsat.
Pak jsou tu další věci. Připravujete pozemek a objeví se něco, co začne zajímat archeology. Zpozdí se dodávka panelů a nestihnete termín připojení do sítě.
A rizika nekončí ani spuštěním elektrárny. Projekt plánujete třeba na třicet let a dnes jen těžko můžete vědět, za kolik budete elektřinu prodávat za deset let. Pokud to není dobře podchycené, může se ekonomika projektu výrazně zkomplikovat.
Během slunečných hodin může být elektřiny tolik, že její cena padá k nule nebo dokonce do mínusu. Neohrožuje tak solární energetika sama sebe?
Do určité míry ano. Je to paradox, na který jsme si ale museli zvyknout. Čím více solárních elektráren vzniká, tím více si během slunečných hodin navzájem konkurují.
Neznamená to podle mě, že bychom měli přestat stavět. Spíš je to signál, že další fáze musí být spojená s ukládáním energie a její chytřejší distribucí.
Přebytečnou energii potřebujeme přesunout do hodin, kdy má větší hodnotu. Druhou možností je například dopředu smluvně zajistit fixní cenu, za kterou bude elektřina prodávána.
Jsou tedy baterie další velká investiční příležitost?
Určitá paralela se solárními elektrárnami se nabízí. Rozdíl je v tom, že rozvoji solárních elektráren tehdy pomáhal stát například nastavenými výkupními cenami elektřiny. U baterií dnes něco takového nemáme.
Technologie se ale dramaticky zlepšuje, ceny baterií klesají a trh se teprve učí, jak s nimi efektivně pracovat. Pro lidi, kteří tomuto segmentu skutečně rozumí, jsou podle mě baterie jednou z nejzajímavějších oblastí energetiky.
Z investičního hlediska je navíc zásadní rozdíl v tom, že u baterie nestačí sledovat její instalovanou kapacitu. Klíčová je obchodní strategie a způsob, jakým ji provozujete. Dvě stejně velké baterie proto mohou mít úplně jinou výnosnost podle toho, jak chytře jsou řízené.
Budeme mít za deset let vlastní výrobu a ukládání elektřiny doma stejně běžně jako dnes hypotéku nebo ETF?
Přál bych si to. Byl by to významný posun v tom, jak dokážeme s elektřinou pracovat. Klíčovým akcelerátorem podle mě bude propojení domácí výroby s chytrými sítěmi a dynamickými tarify.
Ve chvíli, kdy bude běžné, že se cena elektřiny mění podle konkrétní hodiny dne, výrazně vzroste ekonomická motivace mít doma baterii a aktivně si řídit vlastní spotřebu.
Když investuješ ty sám, rozhodují víc data, nebo intuice?
V pracovní rovině jsem určitě hodně analytický. V osobním životě si rád nechám trochu prostoru i pro intuici. Pořád ale potřebuji mít pocit, že danému byznysu nějakým způsobem rozumím.
Do čeho bys svoje peníze nikdy nedal?
Asi do čehokoliv, čemu pořádně nerozumím a kde mi nikdo nedokáže jednoduše vysvětlit, jak přesně má výnos vznikat.
Za ty roky jsem zjistil, že složitost bývá někdy záměrná. A často se za ní schovává právě to, co by vás mělo zajímat nejvíc. Stejně tak je pro mě problém netransparentní struktura, kdy vlastně pořádně nevíte, kdo za projektem stojí.
Red flag jsou pro mě také investice, které vám někdo aktivně nabízí po telefonu nebo u kávy. Často jde například o dluhopisy firem, jejichž byznys plán je přinejmenším diskutabilní.
Pracuješ s projekty v řádu miliard. Změnilo to nějak tvůj osobní vztah k penězům?
Nemyslím si. Spíš si člověk začne více uvědomovat, co všechno lze například s milionem korun udělat. Můžete ho rozumně investovat a nechat dál vytvářet hodnotu. Může jít do dalších projektů, sebevzdělávání nebo zážitků.
Anebo ty peníze můžete utratit za věci, které reálně žádnou hodnotu nepřinesou. Takzvaně luxusní fasáda a prázdná peněženka. Co z toho je správná volba, už si musí rozhodnout každý sám.
Energetika, právo a finance nejsou úplně odpočinková kombinace. Jak vypínáš?
Snažím se být aktivní. Zjistil jsem, že pohyb je pro mě nejlepší způsob, jak vypnout hlavu. V zimě jsou to lyže a skialpy. Jinak jsem propadl golfu a padelu, kolem kterých je navíc skvělá komunita lidí.
A pak mám rád adrenalinovější věci, například kitesurfing. K tomu jsem si vybudoval vztah právě v Chile, i když v našich podmínkách je to samozřejmě trochu komplikovanější.
Naplánuješ si i dovolenou v Excelu?
Něco mezi. V soukromí se snažím nemít všechno úplně nalajnované. Rád si předem zamluvím letenku a hotel, ale každodenní program už nechávám podle toho, na co mám zrovna chuť.
A protože nejsem člověk, který by vydržel celý den ležet na pláži nebo u bazénu, vždycky se tam prostor pro nějakou improvizaci najde.
Kdybys mohl dnešnímu dvacetiletému člověku dát jednu radu o penězích, kterou bys chtěl slyšet sám ve dvaceti, jaká by byla?
Neboj se investovat sám do sebe a do věcí, které tě baví a naplňují. Toho podle mě nebudeš litovat nikdy a vždy tě to nějakým způsobem posune.
A zároveň bych začal co nejdřív s nějakou formou investování. Klidně pasivně do indexů a s malou částkou. Donutí tě to zajímat se o světové dění a sledovat odvětví, která zrovna rostou.
Pamatuju si svoje začátky. Tehdy hodně letěly společnosti vyrábějící 3D tiskárny a všechno krásně rostlo. Pak jsem během jedné přednášky na právech otevřel zprávy a viděl, že je všechno o třicet procent dole.
Ve výsledku tě ale právě podobné chyby naučí nejvíc. Jak říká jeden můj kamarád: „Sometimes you win, sometimes you learn.“
