Když mají ženy zdravotní problémy, častěji než muži slýchávají, že jejich potíže souvisí s psychikou. Také déle čekají na správnou diagnózu. Podle Gender Studies za tím stojí i hluboce zakořeněné stereotypy, které ovlivňují přístup lékařů.
Ženy s autoimunitním onemocněním mají podle nové mezinárodní studie zveřejněné v odborném časopise eClinicalMedicine výrazně vyšší pravděpodobnost, že lékaři za jejich příznaky chybně vidí psychiatrickou nebo psychosomatickou příčinu. Vědci z univerzit v Cambridge a East Anglia analyzovali zkušenosti 6 607 pacientů a pacientek.
Ve studii zmínili, že 43 procent žen uvedlo, že lékaři jejich příznaky v minulosti chybně spojovali s psychiatrickým problémem. U mužů to bylo 33 procent. Psychosomatickou diagnózu, tedy vysvětlení tělesných potíží psychickými faktory, mylně dostalo podle vlastních výpovědí 34 procent žen a 22 procent mužů.
Rozdíl mezi ženami a muži přetrvával, i když vědci vzali v úvahu jejich věk, typ nemoci nebo finanční situaci. Ženy měly oproti mužům o 46 procent vyšší statistickou šanci, že jim lékaři mylně diagnostikují psychiatrický problém, a o 74 procent vyšší šanci, že jejich potíže chybně označí za psychosomatické.
Výzkum se zaměřil na lidi s autoimunitními nemocemi, mezi které patří třeba lupus, revmatoidní artritida nebo roztroušená skleróza. Tyto nemoci vznikají, když imunitní systém napadá vlastní tkáně. Jejich příznaky, jako je únava, bolest nebo poruchy spánku, přitom nemusí mít na první pohled jasnou příčinu.
👉 43 procent žen uvedlo, že jim lékaři chybně přisoudili psychiatrický problém
👉 33 procent mužů mělo stejnou zkušenost
👉 34 procent žen uvedlo mylnou psychosomatickou diagnózu
👉 22 procent mužů mělo stejnou zkušenost
👉 1–2 roky: to byl u žen nejčastější interval do správné diagnózy
👉 méně než 3 měsíce: to byl nejčastější interval u mužů
Studie vychází z výpovědí samotných pacientů a pacientek.
Skutečná bolest patří jen mužům a ženy přehánějí
Podle Lu Přibyl z neziskové organizace Gender Studies, která se zabývá rovností žen a mužů, hrají v přístupu lékařů zásadní roli zažité stereotypy.
„Ženy se v ordinacích setkávají nejen se sváděním zdravotních potíží na psychiku, ale také to lékaři přisuzují jejich tělesné hmotnosti nebo stresu. Bohužel i zdravotníci často věří stereotypům, že ženy jsou emotivnější,“ uvedl*a Přibyl pro Refresher.
Právě proto mohou lékaři snadněji dospět k závěru, že jsou potíže psychického původu, nebo příznaky podcenit, protože mají pocit, že pacientka přehání.
„Často se s tím setkáváme třeba u subjektivního hodnocení bolesti, kdy bolest u mužů je brána více vážně než u žen. Správná diagnóza pak přichází se zpožděním, které může mít vážné následky,“ upozornil*a Přibyl.
To potvrzuje i britský výzkum. Zatímco muži nejčastěji uváděli, že správnou diagnózu dostali za méně než tři měsíce od prvních příznaků, u žen byl nejčastější interval jeden až dva roky. Nejde přitom o průměrnou dobu čekání, ale o nejčastěji uváděnou odpověď.
Když si stěžují, přehánějí. Když mlčí, nic jim není
Podle Gender Studies se ženy mohou dostat i do situace, kdy vůbec nezáleží na tom, jakým způsobem své zdravotní potíže popisují.
„I při návštěvě lékaře se ženy bohužel setkávají s tím, že neobstojí, ať udělají cokoli – pokud své potíže dávají najevo a zdůrazňují je, určitě přehánějí, pokud jednají klidně a není na nich dostatečně vidět, jak špatně se cítí, nebude to přece tak hrozné,“ popsal*a Přibyl.
Řešením podle ní proto není učit ženy, jak mají o svých příznacích mluvit, ale změnit přístup zdravotníků.
„Je důležité řešit jádro problému, a to genderové stereotypy – ne to, jak ženy o svém zdraví (ne)mluví.“
Podobné předsudky přitom nemusí ovlivňovat jen samotnou diagnostiku. Když pacientka stále dokola slyší, že její příznaky nejsou tak vážné, může začít pochybovat i sama o sobě.
„Pokud se žena opakovaně dočká zpochybňování, diagnostiky založené na stereotypech, odmítání, shazování problémů či gaslightingu, pochopitelně se to podepíše na důvěře nejen v lékaře a lékařky, ale i v sebe sama, na duševním zdraví,“ vysvětlil*a Přibyl.
Důsledkem může být také vyhýbání se zdravotní péči nebo pozdní odhalení nemoci. Podle Gender Studies mohou chyby a zanedbání péče v krajních případech skončit i smrtí.
Medicína dlouho považovala mužské tělo za univerzální
Problém ale podle Gender Studies nespočívá pouze v přístupu jednotlivých lékařů. Souvisí také s tím, jak se medicína historicky vyvíjela a na kom se prováděl výzkum.
„Ve výzkumu, a to nejen medicínském, se stále ještě setkáváme s tím, že je mužské tělo a mužská zkušenost vnímána jako univerzální, základní,“ uvedl*a Přibyl.
Ženy byly v některých typech klinického výzkumu dlouhodobě zastoupeny méně. Důvodem bývaly mimo jiné hormonální změny spojené s menstruačním cyklem, které vědci považovali za komplikaci.
„Různé vedlejší účinky, různá účinnost nebo úplná neúčinnost léků u žen – i to jsou dopady výzkumu, kde nejsou ženy zastoupeny,“ upozornil*a Přibyl.
Připomněl*a také endometriózu, chronické onemocnění, které může způsobovat výrazné bolesti a zásadně ovlivňovat kvalitu života. Podle Přibyl se i kvůli stereotypům a sexismu dostalo významnější pozornosti v diagnostice a léčbě teprve v posledních letech.
Rozdíly mohou hrát roli také u kardiovaskulárních onemocnění, jejichž projevy se u žen a mužů někdy liší. Když se zdravotníci zaměřují hlavně na typické příznaky popsané u mužů, mohou některé potíže u žen přehlédnout.
Co by se mělo změnit?
Podle Gender Studies zatím v Česku nemáme dostatek dat, která by umožnila přesně určit rozsah podobných rozdílů ve zdravotní péči. Organizace proto vychází hlavně ze zahraničních výzkumů.
Lu Přibyl považuje za důležité začlenit genderové aspekty už do vzdělávání budoucích lékařů a lékařek. Pomoci by měla také osvěta mezi zdravotníky, profesními komorami i pacientskými organizacemi.
„Neméně důležité je ale také vytvářet podmínky pro vyrovnané zastoupení a působení žen na různých pozicích a v různých lékařských i nelékařských profesích a ve výzkumu,“ doplnil*a Přibyl.
Samotní autoři studie zároveň upozorňují, že psychické a fyzické příčiny zdravotních potíží se nevylučují. Člověk může trpět autoimunitním i psychiatrickým onemocněním současně. Lékaři by ale podle nich neměli psychické vysvětlení přijmout příliš brzy a měli by znovu posoudit diagnózu, pokud příznaky přetrvávají nebo se mění.
Studie vychází z výpovědí samotných pacientů a pacientek, převážně žen z Velké Británie. Výsledky tak ukazují jejich zkušenosti s diagnostikou, ale samy o sobě nedokazují, že za každou chybnou diagnózou stál genderový předsudek.
