Současná vláda v čele s Andrejem Babišem (ANO) se dala do boje proti neziskovému sektoru. Za tímto střetem však stojí něco úplně jiného než pouhá snaha o šetření státního rozpočtu.
Neziskový sektor je pro fungování státu naprosto klíčový. Přesto se zdá, že se ho chtějí politici a političky, kteří jsou nyní u moci, jednoduše zbavit. Zavádějí nové byrokratické povinnosti a škrtají rozpočty, které pomáhají těm, kteří to nejvíce potřebují. Ohánějí se přitom snahami o šetření státního rozpočtu. Jenže se ukazuje, že k moc velkým úsporám nedojde, právě naopak. Na to, jak v realitě změny na neziskové organizace dopadají jsme se zeptali i přímo zástupců z Člověka v tísni.
Nejprve si musíme definovat, co si pod neziskovým sektorem vlastně představit. Jak už název vypovídá, jde o organizace či spolky, jejichž cílem není generovat zisk pro své zakladatele či členy. Prostředky, které vydělají, jednoduše investují do plnění svého poslání. Do neziskového sektoru patří různé spolky, nadační fondy či ústavy, ale i církve, profesní komory nebo různé sportovní spolky.
Sportovci, církve i lidi v terénu
Používáme označení neziskové organizace, ale abychom byli úplně přesní, měli bychom spíše mluvit o nestátních neziskových organizacích, kterých se změny především dotknou. Jde o subjekty, které nejsou napojeny na státní aparát a řídí se samy prostřednictvím svých orgánů.
V souvislosti se změnami se také mluví o tom, že nová pravidla zasáhnou „politické neziskovky“. Nutno ale podotknout, že v tomto případě jde o termín, který český právní systém nezná. Jde o neformální nálepku, kterou používají politici a političky. Pojem „politické neziskovky“ je hovorové označení pro nevládní neziskové organizace, které se aktivně zapojují do veřejného dění, prosazují politické či společenské změny, nebo se snaží ovlivňovat legislativu a politická rozhodnutí. Které organizace však pod tuto definici spadají, se můžeme jen dohadovat.
Proč právě tyto typy organizací vadí vládě nejvíce, je asi všem jasné. Jde totiž o subjekty, které fungují jako pomyslný hlídací pes demokracie. Nastavují politikům zrcadlo, upozorňují na korupci, nefunkční zákony nebo na to, když stát kašle na ochranu přírody či lidská práva. Nikdo nemá rád, když mu někdo vidí pod prsty a hlídá každý jeho krok. A pro politiky toto platí dvojnásob. Místo otevřeného přiznání, že jim kritika nevládního sektoru voní asi jako týden stará ryba, ale vládní představitelé zvolili o něco rafinovanější strategii. Jak prohlásil například Jindřich Rajchl (PRO), nevládní neziskové organizace mají „vyhladovět“.
Nálepka, kterou ani zákon nezná
To, co si pod pojmem politických neziskovek můžeme představit, zatím neobjasnil ani premiér Andrej Babiš. „Občané nepotřebují složitou akademickou definici, aby poznali rozdíl mezi charitou a politikou. Občané mají zdravý rozum,“ uvedl. Podle něj dokážou lidé rozlišit mezi organizacemi, „které skutečně pomáhají“ a zbytkem.
Nejasná definice toho, co si pod pojmem politická neziskovka představit, ale může představovat velký problém. Pokud totiž existuje něco, kam mohou politici zahrnout jakoukoliv organizaci, jejíž činnost se jim nelíbí a znepříjemnit jí fungování, pak můžeme tvrdě narazit. Pod politické neziskovky se totiž dá schovat cokoliv od ekologů, kteří upozorňují na nešetrnou stavbu dálnice, přes organizace bojující za práva LGBTQ+ minority, až po lidi, kteří prostě jen dělají protikorupční monitoring.
Byrokratické peklo
České neziskovky už dnes patří k nejkontrolovanějším subjektům v zemi. Každá koruna z veřejných peněz se schvaluje v brutálních dotačních řízeních, kde úředníci zkoumají i to, kolik stál blok na poznámky. Organizace musí povinně zveřejňovat auditované výroční zprávy a kompletní účetnictví. Přesto jsou politici a političky přesvědčeni o tom, že je potřeba jejich finance ještě více kontrolovat.
Nová legislativa ještě není zcela na světě a zatím není ani jistá její podoba. Zda vznikne zcela nový zákon, či zda dojde jen ke vzniku nových vyhlášek, je momentálně nejisté. Podle návrhů, které vznikají, je ale patrné, že by měl vzniknout jakýsi registr neziskovek, který by měl monitorovat dotace. Především poté u neziskových organizací, které získávají prostředky ze zahraničí.
Jen pro srovnání, prvotním autorem regulace neziskovek není nikdo jiný než Vladimir Putin, který v Rusku proti těmto organizacím bojuje už od roku 2012. Podobný zákon pak byl představen už před dvěma lety v Gruzii a o regulaci neziskových organizací získávajících dotace ze zahraničí ještě nedávno usiloval i Viktor Orbán v Maďarsku.
Strach ze Sorose
Když se řekne financování organizací ze zahraničí, většině se asi vybaví George Soros. Jméno amerického miliardáře a filantropa maďarsko-židovského původu funguje především v dezinformačních a populistických kruzích jako univerzální zaklínadlo. Když politikovi dojdou reálné argumenty, jednoduše vytáhne kartu „Sorosem placených struktur“, které se údajně snaží rozvrátit tradiční hodnoty, ovládnout školství nebo tajně řídit migraci.
Tento narativ, který z tohoto muže dělá loutkovodiče globálních spiknutí v Česku úspěšně zlidověl. Někteří politici totiž moc dobře vědí, že strašení neviditelným nepřítelem zvenčí funguje na voliče spolehlivěji než nudná ekonomická data. Jak to ale s tímto podnikatelem je ve skutečnosti?
Sorosova nadace Open Society Foundations (OSF) už před lety ohlásila masivní útlum svých aktivit v Evropské unii, protože evropské státy jsou již dostatečně rozvinuté, aby občanskou společnost financovaly samy. Soros ale funguje jako dokonalé znamení strachu dodnes.
Nárůst byrokracie pro organizace nepřinese jen otravnou povinnost, ale i reálnou časovou zátěž, která jim znesnadní práci. Místo toho, aby se soustředily na pomoc těm, kteří to potřebují, budou muset trávit hodiny zadáváním dat do různých registrů.
Změn se ale samozřejmě dočkají i rozpočty těchto organizací. Ke škrtům už podle nich došlo. Zástupci uvedli, že byly zrušeny některé víceleté projekty a žádné nové výzvy nebyly vypsány. Ke seškrtání financování došlo také například pomocí snížení či úplnému zrušení některých grantů, které různé organizace využívaly například k humanitární pomoci. „Loni jsme díky vládní podpoře realizovali 44 humanitárních projektů v hodnotě 230 milionů korun, letos zůstaly prostředky pouze na tři projekty za 14 milionů,“ uvedla pro Refresher Monika Nováková z organizace Člověk v tísni.
„Zásadnější ohrožení představují výpadky pro menší organizace, které mají jeden nebo dva zdroje financování. Tam výpadek státních peněz často znamená konec. Což samozřejmě problém neřeší. Rodiny v dluhové pasti, děti bez podpory ve škole nebo lidé po katastrofách tu zůstanou. Stát jim jen pomůže později, hůř a většinou i za vyšší cenu,“ vysvětlil Tomáš Urban z Člověka v tísni.
Konec některých projektů
„Největší finanční výpadek evidujeme na Ukrajině. Tam se nám ale díky podpoře dárců a veřejné sbírce tuto ztrátu podaří dočasně nahradit. V řadě dalších zemí už ale alternativní zdroje nemáme. Kvůli škrtům tak končí humanitární projekty na podporu stabilizace a obnovy vodních zdrojů v Sýrii, léčbu podvýživy v DR Kongo, vzdělávání dětí v Moldavsku nebo programy prevence katastrof v Bosně a Hercegovině či Kambodži,“ popsala dále.
„Zároveň budeme muset zásadně omezit plánovanou pomoc v Gaze a Súdánu – tedy v jedněch z nejzávažnějších současných humanitárních krizí. V rozvojové spolupráci pak dopadají škrty nejtvrději na Etiopii, kde po letech budování vodních zdrojů a podpory odolného zemědělství fakticky končí program, díky němuž získal přístup k pitné vodě téměř milion lidí. Na minimum se zmenší naše pomoc v Zambii a končí také program vzdělávání mladých lidí v Kambodži. Tyto aktivity již nedokážeme financovat z jiných zdrojů.“
Největším paradoxem celé vládní „svaté války“ proti neziskovému sektoru je ale realita. Stát tvrdí, že osekáním dotací pro „politický aktivismus“ ušetří miliardy. Data a praxe z posledních měsíců však ukazují, že se děje přesný opak. Stát na těchto změnách totiž spíše velmi prodělá.
Úspory, které nás přijdou draho
Lidé v neziskovkách totiž často dělají extrémně náročnou práci z čistého idealismu a za tabulkově mnohem nižší platy, než jaké mají státní zaměstnanci. Pokud stát finančně zlikviduje dluhové poradce, terénní sociální pracovníky nebo organizace pomáhající závislým, tito klienti a jejich problémy nezmizí. Pouze se přesunou na už tak kolabující Úřady práce a sociální odbory. Stát bude muset nabrat nové úředníky, zaplatit jim plné platy, sehnat kanceláře a techniku. Služba tak bude pro občany horší a pro státní kasu násobně dražší.
Ukázkovým příkladem z praxe jsou snahy ministerstva vnitra o zastavení financování neziskových organizací určených na právní, psychologickou a sociální pomoc žadatelům o mezinárodní ochranu. O to se doposud z velké části starala Evropská unie a stát jen doplácel zbytek, nyní by však podle nových pravidel měl stát platit vše. A navíc by se peněz neměly dočkat neziskové organizace, ale soukromé advokátní kanceláře, které tyto služby poskytnou mnohem dráž. Podle zástupce ombudsmana Víta Alexandera Schorma by tak stát přišel asi o 18 milionů korun.
„V posledních třech letech tvořily peníze od českého státu 5 až 8,5 % našeho rozpočtu. Více než 91 % prostředků přicházelo od individuálních dárců, firem, Evropské unie, OSN a dalších mezinárodních partnerů,“ přiblížil pro Refresher Tomáš Urban z Člověka v tísni.
„Na tomhle příkladu, je dobře vidět, že části vládních představitelů některé organizace prostě vadí. Vzdor kvalitním službám, které odvádí, možná právě kvůli nim. Myslíme si, že je to neprofesionální a nevyplatí se to státu ani občanům, které si taková rozhodnutí draze zaplatí,“ dodal Urban.
Vláda tak své kroky schovává za zodpovědnější hospodaření, k reálné úspoře ale nedojde. Neziskové organizace ale nejsou tím jediným subjektem, který se stane obětí současné vlády. Podobný osud totiž nejspíše čekají i veřejnoprávní média. Zrušením koncesionářských poplatků totiž přijdou o značnou část rozpočtu, k reálné úspoře ale nedojde. Podle odborníků nás totiž tento přechod financování nakonec všechny také vyjde dráž než dosavadní model. Peníze na provoz televize a rozhlasu se totiž ze vzduchu nevezmou, stát je bude muset vybrat na jiných daních.
Vládní tažení tak v reálu nepřipomíná finanční odpovědnost, ale systematické vypínání nezávislých kontrolních mechanismů v zemi. A nejhorší na tom je, že účet za něj nakonec zaplatíme my všichni.
