Záběry z velkochovů zaplavují sítě. Přesto je živočišný průmysl stále velmi výdělečný.
Pečlivě ukryté, obehnané ploty a zvenčí vypadají spíše jako obyčejné sklady stavebnin. Přesto se uvnitř odehrávají příběhy milionů živých bytostí, jejichž jediným účelem je vygenerovat co nejvyšší zisk s co nejnižšími náklady. Velkochovy. Fenomén naší doby, který nám na jedné straně zaručuje plné pulty levných živočišných produktů, ale na straně druhé přináší etické a ekologické problémy, před kterými už nemůžeme dál zavírat oči.
Pojem velkochov může na první dobrou znít jako trochu větší farma. Realita je ale mnohem mrazivější. Nejde totiž o žádné farmaření, ale spíše o tvrdý byznys, jakousi průmyslovou výrobu, kde se zvířata mění v produkční jednotky. Smysl tohoto systému je prostý, za co nejkratší čas musí vyprodukovat obrovské množství masa či vajec, a to za minimum peněz. Zvířata tak vlastně přestávají být živými bytostmi a stávají se neviditelnou součástí davu, jehož základní biologické a psychologické potřeby jsou z čistě ekonomických důvodů cíleně ignorovány.
Zvířata zde fungují spíše jako stroje. Rostou a snáší i v naprosto abnormálních podmínkách. „Zemědělci sami zdůrazňují, že klíč k ziskovosti neleží v jednom konkrétním zvířeti, ale v zisku ze všech jako celku. Biologické funkce těchto zvířat jsou natolik deformovány, že žijí neustále na samotné hranici kolapsu,“ upozorňuje organizace Zvířata nejíme.
Zákonné požadavky, které musí velkochovy splňovat, jsou často stanoveny na naprostém minimu. V praxi tak nedokážou chránit zvířata před fyzickou bolestí a už vůbec nechrání přírodu před devastující stopou, kterou za sebou tento průmysl zanechává.
Etická propast
Abychom pochopili rozsah celého problému, musíme se podívat na čísla. Jen na jatkách v České republice je každoročně poraženo více než 110 milionů zvířat pro lidskou spotřebu.
Zákon přitom na hospodářská zvířata pohlíží naprosto odlišnou optikou než na ta domácí, jako například psy nebo kočky. Existuje zde obrovský dvojí metr. To, co by u domácího mazlíčka bylo okamžitě klasifikováno jako brutální týrání, je v živočišném průmyslu legální a běžnou praxí.
Ať už jde o kastraci mláďat zaživa bez jakéhokoliv tišení bolesti, nepřetržité a celoživotní uvázání krav na krátkém řetězu, nebo život strávený na drátěné mříži v kleci. Zvířata navíc běžně podstupují bolestivé zákroky, které jsou nám veřejnosti prezentovány jako „nutné zlo“. Argumentuje se tím, že bez nich by si zvířata vzájemně ublížila.Je to ale jinak. Skutečnou příčinou jejich utrpení je totiž samotné prostředí přeplněných a špinavých hal.
Situace je mimořádně alarmující například u slepic. V současné době je v České republice drženo celých 85 procent nosnic v klecích. Dalších 14 procent žije v halách na podestýlce nebo ve voliérových chovech. A pouhé jedno procento z nich žije v ekologických chovech, kde mají přístup ven. Z 12 milionů slepic narozených na našem území se to poštěstí jen 12 tisícům jedinců.
Většina nosnic tak trpí v takzvaných obohacených klecích. Jde o obrovské řady drátěných vězení naskládaných v několika patrech nad sebou. Zemědělci do těchto hal umisťují desetitisíce až statisíce ptáků. V takovém systému se obrovská masa slepic krmí a napájí z centrálního zdroje pomocí strojů, takže přítomnost lidské síly téměř není potřeba. Aby se slepice napila nebo najedla, musí prostrčit hlavu skrz pletivo, což jí způsobuje bolestivé odřeniny na krku i hrudi.
„V jedné kleci je drženo 8 až 20 slepic. Životní prostor každé z nich odpovídá pouhé velikosti listu papíru A4. Na tomto prostoru jsou nuceny celý život stát na šikmé drátěné podlaze,“ upozorňuje Zvířata nejíme.
Ale proč zvířata stojí na děravém drátu, který jim ničí křehké kosti a způsobuje vážné problémy s končetinami? Znovu jde o optimalizaci nákladů. Trus jednoduše propadne pletivem na sběrný pás, a nikdo tak nemusí ztrácet čas s čištěním. Podlaha má navíc sklon 10 stupňů. To sice ptákům znemožňuje pohodlné a přirozené stání, ale zajišťuje to, že se snesená vejce sama hladce skutálí na pás. Když pak snáška po roce až roce a půl klesne pod 65 procent, přestanou být slepice ekonomicky výhodné a jsou bez milosti odeslány na jatka.
35 dní života
Krutou realitu zažívají také brojlerová kuřata. Zvířata, která byla vyloženě geneticky vyšlechtěna k mimořádně rychlému růstu. Během pár týdnů naberou obrovskou hmotnost, na kterou však jejich těla nejsou fyziologicky stavěná. Ve výsledku nejsou schopna unést vlastní váhu, mají těžké problémy s pohybem a často jim selhávají srdce. Jsou extrémně citlivá na stres a mnoho z nich uhyne dříve, než vůbec dorostou. Ta, která tento masakr přežijí, čeká smrt v pouhých 35 dnech věku.
Je s podivem, že ačkoliv je velkochovů plná republika, většina z nás je zřejmě nikdy neviděla. Jsou často umisťovány na odlehlá místa, čímž se efektivně odsouvají z okruhu naší pozornosti. Pokud o nich člověk neví, na první pohled je nerozezná od skladů zboží nebo zemědělské techniky. Jedinou výjimkou jsou některé otevřené kravíny, kam je vidět. Přesný počet velkochovů u nás nemáme zaznamenaný. Server Hlava na hlavě však sestavil mapu, na které najdeš desítky chovů řádově o stovkách, tisících a statisících zvířat.
Určitě tě napadne, že tyto chovy musí někdo kontrolovat. Jenže ani tohle v praxi bohužel moc nefunguje. Veterinární správa, která má na podmínky dohlížet, je totiž přetížená. Jeden takový velkochov často navštíví jen jednou za několik let. Jejich majitelé se tak nějakými většími postihy trápit moc nemusí.
Za zdmi hal se tak může odehrávat cokoliv, aniž bychom o tom věděli. I kvůli tomu vznikl projekt Nevinné oběti, který utrpení zvířat v těchto chovech mapuje a zveřejňuje. Na webu najdeš fotogalerii a videobanku, se snímky a záběry přímo z velkochovů. Jsou jich tu desítky.
Horor v mlékárenském průmyslu
Zvířata ale nechováme jen kvůli vejcím a masu. Ve velkém se totiž produkuje také mléko. A krávy v těchto chovech se nemají o nic moc lépe. To ukázaly i nedávno zveřejněné záběry skrytých kamer z velkochovů, ze kterých mléko odebírají velké mlékárenské společnosti u nás. Jen předem upozorňujeme, že jde o opravdu drastická videa, na který zaměstnanci zvířata kopou, šlapou na ně, bijí je a vláčí po zemi.
Je dost možné, že jsi tyto záběry už viděl*a. Nedávno totiž obletěly sociální sítě. Ačkoliv jim však publicita nechyběla, k reálné změně zatím nedošlo. Organizace také obepsala jednotlivé mlékárny a požádala je o vyjádření. Z osmi oslovených odpověď poslala pouze jedna.
„Jedinou mlékárnou, která se rozhodla poctít naši organizaci odpovědí, byla Savencia Fromage & Dairy. Poslala nám generický PR text plný líbivých řečí o tom, jak je pro ně ‚kvalita života dojnic prioritou‘. Jejich odpověď však vůbec nereagovala na to, co jsme psali,“ uvádí organizace.
Co na to klima?
Problém velkochovů nekončí u utrpení zvířat. Má totiž fatální dopad na naše životní prostředí a klima. Obrovské množství zvířat vyžaduje obrovské množství krmiva, především kukuřice a sóji. A ta se pěstuje na druhé straně planety.
„K nám dovážená sója pokrývá asi 325 tisíc hektarů půdy v zahraničí, což je plocha velká jako celý Karlovarský kraj. Poptávka po tomto levném krmivu je jednou z hlavních příčin vypalování deštných pralesů v Amazonii či Indonésii,“ uvádí web Hlava na hlavě.
S chovem obrovských mas zvířat na malém prostoru se pojí také obrovské znečištění. Z chovů se uvolňují metan a amoniak. Metan, pocházející z trávicího traktu skotu, je extrémně silný skleníkový plyn, mnohem ničivější než oxid uhličitý. Podle odhadů je pak chov zvířat odpovědný za více než 18 procent celosvětové produkce skleníkových plynů.
Amoniak, obsažený v hnoji, zase masivně znečišťuje povrchové a podzemní vody. Jen v Evropě pochází ze zemědělství, konkrétně z chovu zvířat, přes 90 procent veškerého vyprodukovaného amoniaku, což dělá bezmála čtyři miliony tun ročně. Navíc se z hnoje uvolňuje nebezpečný polétavý prach, který sedá na plíce a může mít pro zdraví fatální následky.
Když uvidíš souseda týrat psa, všimneš si toho a zasáhneš. Utrpení velkochovů se ale děje systematicky, za zavřenými dveřmi a s tichým posvěcením nás všech. Cílem tohohle článku není snaha tě teď přesvědčit o tom, abys se začal*a stravovat jen rostlinně, chceme jen upozornit na fakt, že chov zvířat ve velkochovech neprobíhá v souladu s žádnými etickými pravidly. Pomoci k tomu, aby byly tyto chovy omezeny či úplně zavřeny, ale můžeš i ty.
Samozřejmě jedinec nic moc nezmůže, když se ale tématu začne věnovat více lidí, věci se můžou dát do pohybu. I pouhým sdílením osvěty, zmíněných fotek a videí i příspěvků na sociálních sítích zvířatům vlastně pomůžeš. Když se tyto věci nebudou dít mimo oči veřejnosti a majitelé velkochovů nebudou mít pocit, že se mohou zbavit odpovědnosti.
Pomůže také to, když začneš zodpovědněji nakupovat. V regálech v supermarketech maso z ekologických farem nejspíš nenajdeš, hledej spíše biovýrobce a osvědčené a spolehlivé chovatele. U nich je sice maso o něco dražší, ale za některé věci se vyplatí si připlatit. Pokud se ti nechce nebo nemůžeš navýšit svůj budget na jídlo, můžeš zkusit maso omezit a nahradit ho jiným zdrojem bílkovin. To samé platí i u vajíček a mléčných výrobků. Je to jednoduché, když omezíme spotřebu, nebudou potřeba velkochovy.
Jen pro představu, v roce 2024 činila spotřeba masa na rok na jednoho spotřebitele 85,3 kilogramu (údaj pracuje s hmotností včetně kostí, chrupavek a syrového tuku). Průměrný obyvatel v Česku v tom roce snědl také 238 vajec a vypil 56 litrů mléka. Data ale ukazují, že spotřeby pomalu klesají, je tedy možné, že velkochovy v budoucnu potřeba nebudou. Máme před sebou ale ještě dlouhou cestu. Mezitím bychom tak měli řešit to, co se uvnitř zdí děje.
Skutečná cena levných živočišných produktů v supermarketech je tak trochu vykoupena obrovským utrpením zvířat a nezvratnými škodami na životním prostředí. Velkochovy se staly symbolem systému, který zcela pokřivil náš vztah k přírodě a živé bytosti degradoval na pouhé výrobní stroje optimalizované pro maximální zisk. Dokud však tento průmysl zůstane skrytý za vysokými ploty a naším vlastním nezájmem, nic se nezmění. Odvracet zrak od reality už bohužel opravdu není řešení.
Každá změna ale začíná v našich nákupních košících. Není nutné stát se ze dne na den veganem, abychom systém narušili, stačí vědomě omezit spotřebu masa či mléčných výrobků, zajímat se o jejich skutečný původ a podpořit ty chovatele, pro které etika neznamená jen prázdný marketingový pojem. Každý uvědomělý nákup a každé sdílení informací je hlasem proti lhostejnosti. Je to jasný signál, že odmítáme tolerovat krutost výměnou za vlastní pohodlí, a první krok k tomu, abychom továrny na utrpení poslali do historie.
