Slovo „nestíhám“ se v dnešní době stalo téměř povinným a extrémně zaplněný rozvrh je symbolem prestiže. O zaneprázdněnosti, odpočinku a hranicích jsme mluvili s psycholožkou Lucií Havlovou z platformy Terapie.cz.
„Mám toho teď šíleně moc, vůbec nevím, co dřív.“ Zní ti to povědomě? V dnešní době se slovo „nestíhám“ stalo téměř povinným. Často v něm ale není jen čistá informace o zaplněném diáři. Jsou tu totiž i lidé, kteří chtějí působit nepostradatelně.
Každý splněný úkol dává krátkodobý pocit uspokojení. Být neustále busy pro nás podvědomě znamená být úspěšný.
Tento fenomén, kdy se vytíženost stává naším osobnostním rysem, se jmenuje busy bragging. Nejde o oficiální psychologickou diagnózu, ale o velmi trefný popis chování, které denně potkáváme v kancelářích a na sociálních sítích.
„Zatímco dřív byl symbolem úspěchu volný čas a možnost zahálet, dnes je symbolem prestiže spíše extrémně zaplněný rozvrh. Když lidem ukazujeme své vytížení, přináší nám to okamžité, i když jen povrchní potvrzení vlastní hodnoty. Každý splněný úkol navíc dává krátkodobý pocit uspokojení. Být neustále busy pro nás podvědomě znamená být úspěšný,“ vysvětluje psycholožka a terapeutka Lucie Havlová.
Sociální sítě a diktát „hustle culture“
S tím jsou samozřejmě spojené sociální sítě. Dnešní online prostředí je totiž domovem pro hustle culture, kulturu neustálého shonu, kde se být přetížený znamená být úspěšný.
„Klientstvo mi často popisuje tlak, který cítí, když se srovnává s nerealistickými, esteticky dokonalými profily plnými produktivity. Touha po uznání a lajcích nás pak snadno donutí obětovat zdraví pro iluzi zvládnutého multitaskingu,“ popisuje psycholožka.
Je samozřejmé, že ne každý člověk, který řekne „mám toho moc“, spadá do této kategorie. Rozdíl se může projevit například v tom, jak o přetížení mluví. Podle Havlové skutečně zahlcený člověk hledá úlevu, snaží se vyřešit nekomfortní situaci nebo ventiluje svoje napětí.
Jakmile svou lidskou hodnotu odvíjíme pouze od toho, jaký jsme podali výkon, dostáváme se do pasti, která nám nedovoluje odpočívat.
V případě busy braggingu je to ale trochu jinak. Zde si člověk sice stěžuje na svůj plný kalendář, ale zároveň očekává, že za něj bude obdivován. Vodítkem může být třeba reakce na nabídnutou pomoc. Přetížený člověk ji ve většině případů přijme, busy bragger může trvat na tom, že všechno musí zvládnout sám.
Plný kalendář jako identita
Problém začíná ve chvíli, kdy už nejsme jenom ti, kteří mají právě hodně práce, ale ti, kteří vždycky všechno zvládnou, a to i na úkor vlastního zdraví.
„Jakmile svou lidskou hodnotu odvíjíme pouze od toho, jaký jsme podali výkon, dostáváme se do pasti, která nám nedovoluje odpočívat. Poznáme to například podle toho, jak reagujeme na selhání nebo chybu. Nezažijeme jen zdravé zklamání z výsledku, ale propadne se naše sebeúcta. Začneme si říkat: Když jsem selhal v úkolu, selhal jsem jako člověk,“ uvádí Havlová.
Tvoje hodnota není spojená s tvým výkonem. Čím víc uznání dostaneš za to, kolik toho zvládneš, tím těžší pro tebe může v budoucnu být, přiznat si, že už prostě nemůžeš dál. S tím se pojí i neschopnost kvalitně odpočívat. Máš před sebou volný víkend, ale místo úlevy a radosti, přichází neklid z toho, že vlastně nic neděláš a nejsi produktivní.
Nastavování hranic je potřeba trénovat jako cokoliv jiného, stručně a bez zbytečných výmluv.
„Přiznat, že mám volno, je pro mnoho lidí nepříjemný moment, který vyvolává úzkost. Ozve se pocit, že jsou neproduktivní, líní nebo že se dost nesnaží. Neustálá aktivita navíc poskytuje bezpečný úkryt před vlastními pocity a myšlenkami. Dokud jsme zahlcení, nemusíme se zabývat tím, co nám v životě nefunguje. Zaneprázdněnost pak funguje jako společensky tolerovaný útěk od sebe sama,“ říká.
Tento únik považuje za nebezpečný, protože ho společnost vychvaluje, což vede k tomu, že daný člověk za své sebedestruktivní chování dostává neustálou validaci.
Nemám čas nebo si neumím nastavit hranice
Slovní spojení „nemám čas“ má mnoho významů. Můžeš jím vyjádřit, že pro tebe daný task není prioritou, nechceš se jím zabývat anebo neumíš říct ne.
Havlová si myslí, že je skutečný nedostatek času zpravidla výjimečný a časově ohraničený, například krizovou fází projektu, nemocí kolegy nebo třeba zkouškovým. Neschopnost nastavit si hranice je podle ní ale naopak chronická.
„Člověk sice tvrdí, že nemá čas, ale při bližším pohledu zjistíte, že dny tráví mikromanagementem a plněním přání druhých na úkor sebe sama. Nechybí mu čas, ale schází mu odvaha říct ne kvůli strachu z odmítnutí nebo ztráty náklonnosti,“ popisuje.
Ale jak s tím pracovat? Havlová radí, dát si před každým kývnutím pět minut na rozmyšlenou. Dále také jedno malé odmítnutí denně a večerní vypínání pracovního e-mailu. „Nastavování hranic je potřeba trénovat jako cokoliv jiného, stručně a bez zbytečných výmluv,“ dodává.
Ještě to zvládnu
Jsou období, kdy prostě nemáme na výběr a musíme se ponořit do práce. Důležité ale je umět po vysokém výkonu odpočívat a zregenerovat svoje tělo i hlavu. „Vysoké tempo je v pořádku, pokud je časově omezené a následuje po něm vědomý odpočinek. Pokud ale člověk dlouhodobě jede na maximum bez vidiny odpočinku a možnosti regenerace, je dobré zpozornět,“ upozorňuje Havlová.
Odpočinek není odměna za práci, ale její nezbytná podmínka. Přijetí faktu, že lidská kapacita má své jasné limity, není projevem slabosti, ale vysoké emoční inteligence a respektu k sobě samému.
První symptomy přetížení totiž nevypadají závažně. Může jít například o podrážděnost, výpadky paměti, apatii, ztrátu radosti nebo potíže s koncentrací a rozhodováním. K tomu se mohou přidat změny chuti k jídlu, dlouhodobá únava nebo zhoršená kvalita spánku. Když kvůli těmto příznakům klesne naše efektivita, máme tendenci pracovat ještě víc a všechno dohnat.
„Člověk se snaží svou sníženou efektivitu dohonit, začne pracovat přes noc a na úkor spánku. Tím roztáčí spirálu nadměrné zátěže směrem k celkovému vyhoření,“ říká odbornice.
Ve své praxi vidí, že je nám v tom, abychom si přiznali, že je toho na nás moc, brání jeden mýtus. A to přesvědčení, že musíme všechno zvládnout sami, jinak selžeme. Podle ní pomáhá změna pohledu.
„Odpočinek není odměna za práci, ale její nezbytná podmínka. Přijetí faktu, že lidská kapacita má své jasné limity, není projevem slabosti, ale vysoké emoční inteligence a respektu k sobě samému,“ zdůrazňuje.
Jak opravdu vypnout
S Havlovou jsme mluvili také o tom, jak se dostat z neustálého kruhu výčitek, které mnoho z nás cítí, když má volno. Podle ní pro lidi, kteří dlouhodobě fungují ve vysokém tempu, není neobvyklé, že s volným časem nepřijde očekávaná úleva, ale spíš neklid.
Jenže pokud čekáte na chvíli, kdy bude skutečně všechno hotové, odpočinku se nejspíš nedočkáte.
Ve chvíli, kdy před sebou nemáš úkol, na který bys zaměřila svoji pozornost, vytváří se prostor pro tvoje emoce a myšlenky. Což občas nebývá úplně příjemné.
„Přidat se může i vnitřní kritik, který říká, že ztrácíte čas a odpočívat můžete, až bude všechno hotové. Jenže pokud čekáte na chvíli, kdy bude skutečně všechno hotové, odpočinku se nejspíš nedočkáte,“ popisuje.
Schopnost vypnout tedy radí vnímat jako něco, co se můžeme postupně učit. Můžeš začít pomalu a malými kroky. Dobré je prý také vyhradit si kratší čas, během kterého nebudeš nic dohánět a zaměříš se na to, co to v tobě vyvolává. Pokud dorazí výčitky, zeptej se sám*sama sebe, proč považuješ odpočinek za něco, co si musíš zasloužit.
„Odpočinek není odměna za dostatečný výkon, ale základní potřeba, díky které můžeme dlouhodobě fungovat,“ uzavírá.