Editorské shrnutí nejzásadnějších událostí posledního týdne.
Začít musím chtě nechtě v USA, kde minulý víkend agenti Imigračního a celního úřadu (ICE) zastřelili amerického civilistu Alexe Prettiho. I když přesnější termín by asi byl „popravili“, protože každý, kdo ty silné a kompletní záběry ze střetu Alexe s federálními agenty viděl, musí mít jasno v tom, že začít střílet do zpacifikovaného muže ležícího na zemi zády k vám, je regulérní poprava.
Amerika na křižovatce
Stejně jako v případě zastřelené Renee Nicole Good tady nebyl žádný důvod, aby agenti použili smrtící sílu. Argument, že tam dotyční neměli být, neměli odmlouvat, nebo v případě Alexe neměli chodit ozbrojení, je úplně lichý – na vše z toho měli ze zákona právo. A je šílené, že to musím psát, ale i kdyby v danou chvíli zákon porušovali, pořád to mužům v maskách nedávalo právo jim ukončit život. Přesto právě to mnozí uživatelé a uživatelky sociálních sítí v internetových diskuzích tvrdí.
Dávno už přitom nejde o otázku politiky, ale morálky. Člověk může zastávat konzervativní názory, aniž by slepě opakoval lživou propagandu o obětech agentů ICE. Kdo ovšem skutečně věří, že si dotyční zasloužili zemřít, se bohužel ocitl na špatné straně historie a je morálně vyřízen, aniž by čerpal ty samé benefity jako třeba Donald Trump, který alespoň bohatne na úkor všech ostatních. Sorry za ten reality check.
Rovnou pak vyvrátím i další argument, že agenti ICE zasahují pouze proti nelegálním migrantům a zločincům. Dobře zdokumentované případy ukazují, že zatýkáni jsou i lidé, jejichž případ je například před soudem, jsou na čekacích listinách na zelenou kartu, nebo jsou dokonce americkými občany. Často přitom jde o běžné lidi přispívající do tamější ekonomiky. Učitele, kuchaře, pracovníky ve skladech a další. Dospělé i nezletilé. Otce, matky, sourozence. V jakých podmínkách jsou následně drženi a jak s nimi je zacházeno raději ani nekomentuji. Tady se hodí citát německého teologa Martina Niemöllera:
„Nejdřív přišli pro komunisty,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista.
Pak přišli pro Židy,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid.
Pak přišli pro odboráře,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář.
Pak přišli pro katolíky,
a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant.
Pak si přišli pro mě,
a už nezbyl nikdo, kdo by se ozval.“
Z tohoto pohledu je velmi dobře, že se v Minnesotě protestuje. Ukazuje to, že ne všichni jsou slepí vůči pošlapávání lidských práv. Zároveň přesně v tom spočívá to největší zlo současné „politiky ubližování“. Vkládáním důvěry v lidi, kteří nezastávají žádné hodnoty, ale doslova se chtějí jen mstít, bořit, znemožňovat a útočit na své domnělé nepřátele, jako to ukazuje každý den Donald Trump a jeho administrativa, se postupně všichni (!) zbavujeme našich svobod, práv a pořádků, které drží společnost pohromadě. A ano, jsou základem zdravé demokracie. Bohužel to ale dávno není jen problém Ameriky.
Zpátky do Česka
Už nějakou dobu máme takové „zástupce“ i v Česku. Nový ministr zahraničí Petr Macinka naprosto zjevně vstoupil do politiky jen ze svých vlastních zájmů, aby hájil své právo, své přátele a své vidění světa. Jenže ve volbách jeho strana obdržela šest procent hlasů, takže očividně jeho vidění světa ani omylem nereprezentuje většinu Česka.
Macinkova rostoucí opilost mocí přesto tento týden zašla tak daleko, že si dovolil vydírat prezidenta České republiky, aby jeho kamarád mohl být ministrem. Jedinou pozitivní zprávou na tom všem je, že zjevně není dost chytrý ani pro roli zločince začátečníka. Na druhou stranu arogance mu rozhodně nechybí, což se projevilo i tak, že si v tentýž den dovolil zamezit vstupu na svoji následnou tiskovou konferenci novinářce Zdislavě Pokorné z Deníku N.
Respektovat jeho pozici vicepremiéra této země je tak v současnosti pro většinu slušných lidí nemožné, a proto už na tento víkend byla svolána demonstrace za jeho odstoupení. A petice na podporu Petra Pavla? Ta překonala dosavadní české rekordy a za pár dní nasbírala přes půl milionu podpisů.
V kontextu takového dění je pochopitelně těžké užívat si běžných radostí života. Také bych si raději přál v politice slušnost, a aby se raději řešily ceny bydlení, mzdy učitelů a učitelek a celkově školství, protože je to hlavně vzdělání, které může drasticky ovlivnit chod státu. Pak bych mohl tyto řádky věnovat rekapitulaci toho příjemného, jako třeba průlomu v léčbě nejsmrtelnějšího typu rakoviny nebo faktu, že ve čtvrté řadě Bílého lotusu uvidíme báječnou Helenu Bonham Carter. Ale bohužel. Pojmenovávání a hlavně vzdorování fašistickým tendencím má v těchto dnech přednost.
