Ruská invaze na Ukrajinu vstupuje do pátého roku a lživých narativů, které ji mají za úkol ospravedlnit, stále přibývá.
Na lži o Ukrajině můžeme narazit u proruských influencerů a influencerek, některých politiků a političek a kvůli rozmachu AI také stále častěji u falešných profilů šířících ruskou propagandu, které zaplavují mimo jiné komentářové sekce. Jaké narativy o ukrajinské historii nejčastěji šíří?
1) Krym byl vždycky ruský, Rusko si jen vzalo, co mu patří
Když Ruská federace v roce 2014 anektovala Krym, mezinárodní reakce byla vesměs vlažná. Důvod? Rusko během anexe, ale i dávno před ní opakovalo jedno z nejčastějších lživých tvrzení o ukrajinské historii – že poloostrov Krym nacházející se na jihu Ukrajiny byl vždy ruským územím. Tento argument ale stojí na selektivním výběru dějin.
Původním obyvatelstvem Krymu byli Krymští Tataři — turkický muslimský národ, který na poloostrově žil dlouho před expanzí Ruského impéria v 18. století, které pohltilo i území tehdejší Ukrajiny. Rusko Krym poprvé anektovalo roku 1783 po porušení mírové dohody s Osmanskou říší. Následující ruská vláda trvala přibližně 150 let, což je jen krátká epizoda v mnohem delší historii regionu.
Za Sovětského svazu byli Tataři, stejně jako mnohé jiné menšiny, vystaveni represím. V roce 1944 došlo k jejich masové deportaci, přes 230 tisíc původních obyvatel bylo přesídleno zejména do Uzbekistánu. Deportace probíhala v dobytčích vlacích a zahynuly při ní desetitisíce lidí. Teprve po tomto nuceném vysídlení a následném přesunu ruského obyvatelstva se etničtí Rusové stali většinou.
Poté nastal osudný rok 1954, kdy Sovětský svaz administrativně převedl Krym z ruské republiky do ukrajinské – od toho roku byl Krym součástí Ukrajinské SSR. Při rozpadu SSSR odsouhlasilo obyvatelstvo Krymu Deklaraci nezávislosti Ukrajiny, potvrzující vznik suverénní a Ukrajiny. Podle think-tanku Chatham House Rusko kontrolovalo Krymský poloostrov méně než šest procent z celé jeho písemné historie (od 9. stol př. n. l. do současnosti). Představa věčného ruského území se tedy rozhodně nezakládá na pravdě a Rusko nemělo a nemá na Krymu co dělat.
2) Ukrajinci jako národ neexistují, jsou součástí toho ruského
Další rozšířený narativ tvrdí, že Ukrajinci a Rusové jsou ve skutečnosti jeden národ. Ano, oba národy mají společné kořeny ve středověké Kyjevské Rusi, tím však podobnost víceméně končí. Dokonce i co se týče jazyka – věděl*a jsi, že ruština má s ukrajinštinou menší lexikální shodu, než francouzština se španělštinou?
Po mongolských vpádech ve 13. století se vývoj území dnešní Ukrajiny a Ruska rozešel na více než čtyři století. Mezi 14. a 16. stoletím byla většina dnešní Ukrajiny součástí polsko-litevského státu. Právní systém, společnost i kultura se vyvíjely v evropském prostoru. Ortodoxní církev v Kyjevě fungovala odděleně od Moskvy, a právě v této době se začala formovat ukrajinská identita i jazyk — stále nezávisle na moskevském vývoji.
Na jihu mezitím vznikaly kozácké komunity. Jejich hlavní cíl byl jednoduchý: vybojovat vlastní autonomii a nebýt podřízeni ani Polsku, ani Moskvě. V roce 1648 kozáci povstali proti polské nadvládě a vytvořili vlastní stát. Aby se ubránili, uzavřeli později vojenské spojenectví s Moskvou, které mělo zaručit jejich samosprávu. Moskva ale postupně autonomii omezovala a proměnila spojenectví v kontrolu.
V roce 1775 pak začala dlouhá snaha Ukrajince přepsat na Rusy: zákazy jazyka, cenzura kultury a označování Ukrajinců za „malé Rusy“. A tady nám začíná ta propagandistická linka ‚vždyť jsme jeden národ‘. Přesto vznikala ukrajinská kultura — básník Taras Ševčenko nebo spisovatelka Lesja Ukrajinka dělali pro Ukrajince to, co pro nás Jungmann nebo Němcová během národního obrození.
Po pádu carského Ruska v roce 1917 Ukrajina vyhlásila nezávislost a několik let skutečně existovala jako stát. Pak ji ovládl Sovětský svaz. Pod nadvládou Sovětského svazu Ukrajinci přežili dokonce i genocidu, Holodomor, uměle vyvolaný hladomor, který zabil tři až pět milionů lidí – pokus zlomit národ ale opět selhal, Ukrajincům a Ukrajinkám se podařilo udržet svou kulturu i jazyk až do rozpadu SSSR. A potom konečně přišel moment svobody. V roce 1991 Ukrajinci a Ukrajinky v referendu rozhodli o nezávislosti. Více než 90 procent obyvatelstva hlasovalo pro vlastní stát — včetně ruskojazyčných regionů.
3) Ukrajina je ovládaná neonacisty a je třeba ji „denacifikovat“
Jedním z hlavních argumentů, který Kreml používá k ospravedlnění invaze, je tvrzení, že Ukrajinu ovládají neonacisté a Rusko ji musí „denacifikovat“. Tento narativ se opakuje od roku 2014 a po zahájení plnohodnotné invaze v roce 2022 se stal jedním z hlavních pilířů ruské propagandy.
Označovat protivníka za nacistu je v ruské politické rétorice dlouhodobá strategie. Slovo „fašista“ ale funguje jako emocionální nálepka, která má vyvolat strach a nenávist. Stejný jazyk používal Sovětský svaz vůči svým odpůrcům už během studené války, a ještě před tím třeba proti již zmíněným Krymským Tatarům, kteří byli obviněni ze spolupráce s nacistickým Německem.
V případě Ukrajiny tato obvinění opět narážejí na základní fakta. Ukrajinu vede demokraticky zvolený prezident Volodymyr Zelenskyj, který je židovského původu a členové jeho rodiny zahynuli během holokaustu. Ano, Zelenskyj má zároveň již oficiálně po mandátu, jakékoliv volby by však během válečného stavu byly téměř neproveditelné – ať už kvůli vysídlení obyvatel nebo kvůli útokům.
Zpět k narativu o denacifikaci. Historicky Ukrajina patřila k zemím s jednou z největších židovských komunit v Evropě — před druhou světovou válkou zde žilo až 2,7 milionu Židů. Ještě před ruskou invazí v roce 2022 jich v zemi žilo přibližně 350 tisíc. Výzkum Pew Research Center z roku 2018 navíc ukázal, že odmítavé postoje vůči Židům jsou na Ukrajině jedny z nejnižších ve střední a východní Evropě.
Ani politická realita tvrzení o „nacistickém státě“ nepotvrzuje. Krajně pravicové strany nemají v ukrajinském parlamentu relevantní zastoupení a ve volbách dlouhodobě získávají jen minimální podporu — často výrazně nižší než extremistické strany v mnoha zemích Evropské unie, my Česku bychom mohli vykládat...
Lživých narativů je mnohem více
Kdykoliv tedy pod příspěvky zmiňující Ukrajinu uvidíš komentáře jako „nacisti“ nebo „Ukrofašisti“, nenech se zmást. Ruská propaganda efektivně využívá sociální sítě, které jsou dezinformacemi přímo zaplavené.
Toto byl ale jen velmi malý výběr narativů, potkat jich můžeš mnohem víc – od Banderovců, přes Ukrajince jako „vyžírky státu“ až po NATO jako jeden z důvodů pro ruskou agresi. Ale o tom zase třeba příště.
