Před 37 lety jsem si vybojovali svobodu a demokracii. Nepřicházíme ale pomalu o tyto jistoty? A proti čemu vlastně bojujeme?
Demokracie se po desetiletích relativního klidu ocitá v nebezpečné defenzivě. To, co jsme dlouho považovali za nezpochybnitelný standard a hlavní záruku mezinárodního míru, dnes čelí nevídaným zkouškám. Jak si v tomto turbulentním světě roku 2026 stojí okolní země a jak těmto nenápadným, ale o to nebezpečnějším vnitřním hrozbám čelí Česká republika?
Podle údajů organizace World Population Review za rok 2025 najdeme nejsilnější demokracie v Norsku, které získalo skóre 9,81, na Novém Zélandě (9,62) a v Dánsku (9,42). Na opačném konci žebříčku, a tedy v zóně nejtvrdšího autoritářství, se nachází Severní Korea (1,08), Myanmar (0,96) a Afghánistán (0,25).
Jak varuje report The Global State of Democracy 2026, demokracie je v celosvětovém měřítku na ústupu a počet států, kde najdeme takzvanou „čistou“ demokracii, se zmenšuje. Tento trend je alarmující i proto, že demokracie historicky funguje jako zásadní pojistka míru.
Demokracie jako mizející jistota
Odborníci upozorňují, že bychom do demokratických systémů měli investovat mnohem více. Je to totiž pro státy výrazně levnější a efektivnější než následná nutnost masivně investovat do armády. V přímé souvislosti s oslabováním demokracie se v roce 2025 zvýšil počet mezinárodních konfliktů, přičemž došlo k většímu počtu násilných střetů (jak mezistátních, tak vnitrostátních) než v kterémkoliv jiném roce od konce druhé světové války.
Česká republika si v celosvětovém měřítku drží 23. místo se skóre 8,15. To se ti může zdát jako stabilní pozice, avšak při detailním pohledu zjistíme, že i naše demokracie čelí vážným vnitřním výzvám. Tu dnes neohrožují pouze zjevné konflikty, ale především to, jakým způsobem se postupně a systematicky útočí na různé instituce, na kterých je funkční demokratický stát postaven, od veřejnoprávních médií a úřednictva až po kulturu a občanský sektor.
Zranitelná demokracie
Zásadním pilířem odolné společnosti jsou veřejnoprávní média, u nichž v současnosti roste riziko oslabení jejich nezávislosti. Návrhy na změnu jejich financování, konkrétně převedení pod státní rozpočet, a úvahy o slučování České televize a Českého rozhlasu vytvářejí obrovský prostor pro politický tlak. Tyto kroky by mohly fatálně ohrozit jejich stabilitu a otevřít cestu k účelovým personálním obměnám.
Dalším terčem nenápadné eroze je občanský sektor, který je pro demokratickou společnost a ochranu zranitelných skupin naprosto nepostradatelný. Nevládní organizace jsou stále častěji nebezpečně nálepkovány jako „politické neziskovky“, ideologické subjekty či entity, které „brzdí rozvoj“. Tyto tlaky se promítají do reálných hrozeb v podobě snah o zavedení registrů výhradně pro neziskový sektor či povinného označování financování ze zahraničí, což funguje jako účelový nástroj nátlaku a omezování svobody sdružování.
Výsledkem těchto postupných útoků na klíčové instituce je to, že ze společnosti pomalu, ale jistě zaniká prostor pro dialog, který je pro fungování demokracie naprosto podstatný. Místo hledání standardních politických kompromisů a snahy o celospolečenskou shodu sledujeme napříč politickým spektrem silnou polarizaci a tendenci protlačovat zásadní legislativní změny takzvaně „na sílu“. Z diskuze jsou účelově vylučováni názoroví oponenti a stále častěji se uměle vytváří dojem, že existuje pouze jediné správné řešení.
Konec dialogu
K erozi demokratického právního státu přispívá i dlouhodobý trend takzvané sekuritizace, tedy nadřazování bezpečnosti nad ochranu základních práv a svobod. Bezpečnostní složky a státní orgány se podle expertů stále častěji pohybují na hraně či dokonce za hranou zákona, přičemž nedostatečně zohledňují evropskou legislativu.
Příkladem může být využívání kamer s umělou inteligencí na letišti nebo plošné využívání biometrických údajů (databáze 20 milionů fotografií) ze strany policie, u kterých Úřad pro ochranu osobních údajů konstatoval zásadní nedostatek v podobě chybějící právní úpravy. Tento přístup, doplněný o liknavost při přijímání klíčových norem, jako je evropské Nařízení o digitálních službách (DSA), zbytečně prodlužuje stav právní nejistoty občanů a omezuje ochranu jejich soukromí a svobody projevu.
Dalším varovným signálem je systematické oslabování samotného výkonu státní správy. V důsledku dramatického poklesu reálných platů v letech 2019 až 2025 se stát stal jako zaměstnavatel vysoce nekonkurenceschopným. Tento stav vede k masivnímu odlivu expertů, stárnutí úřednického aparátu a vysoké fluktuaci zaměstnanců. Pokud je tento personální rozklad dlouhodobě doprovázen vytrvalým negativním nálepkováním a apriorní nedůvěrou vůči úředníkům ze strany politiků i části veřejnosti, ztrácí stát schopnost zajišťovat plynulost veřejných služeb a funkční vymáhání práva.
Sociální propast
Demokracie ke svému přežití nutně potřebuje také základní sociální smír. Česko však aktuálně čelí prohlubující se krizi nedostupného a nestabilního nájemního bydlení, přičemž alarmujících 16 procent bytového fondu v republice zůstává prázdných. Na zranitelné skupiny obyvatel navíc dopadají necitlivé reformy, nová revize dávkového systému (tzv. „superdávka“) může tvrdě zasáhnout nižší střední třídu i nízkopříjmové rodiny žijící v nájmech a zcela přehlíží situaci lidí v exekucích a insolvencích, kteří se tak mohou legálně propadnout i pod existenční minimum. Zvyšující se sociální propasti a existenční nejistota tak pouze dál akcelerují frustraci a nedůvěru společnosti v demokratické instituce.
V atmosféře, kdy samotný fakt zvolení do funkce slouží zástupcům moci jako univerzální ospravedlnění pro jakékoliv kroky bez nutnosti je obhajovat, nevyhnutelně dochází k rozpadu společenského konsensu. Tuto propast navíc prohlubuje i sám stát, který s občany nedokáže srozumitelně komunikovat, a lidé tak postupně přestávají rozumět tomu, jaká je vůbec role veřejné správy. Právě toto cílené rozdělování společnosti, spojené s narůstající nejistotou a pocitem, že věcná argumentace ztratila váhu, vede k nebezpečné rezignaci veřejnosti. A pasivní společnost je pro erozi demokracie tou vůbec nejúrodnější půdou.
Demokracie totiž neumírá jen při státních převratech. Mnohem častěji se vytrácí v tichosti, v momentě, kdy přestaneme naslouchat jeden druhému a dovolíme rozložit instituce, které nás mají chránit. Jak výstižně varují odborníci, investice do funkční demokracie je vždy násobně levnější než nutnost investovat do armád a zbrojení v důsledku jejího selhání.
Pokud budeme nečinně přihlížet umělému rozdělování společnosti, narůstající nejistotě a rezignaci občanů na věcný dialog, ztratíme to nejcennější, co máme, svobodný prostor pro naši vlastní budoucnost. Je tak pouze na naší všímavosti a ochotě tyto instituce bránit, zda tento znepokojivý trend dokážeme zvrátit dřív, než bude pozdě.