Blogerka Nika ze Slovjansku odešla v roce 2022 s tím, že se jednou určitě vrátí. Dnes ale na dálku sleduje, jak její rodné město ničí Rusové. Popsala nám, co zbylo z jejích oblíbených míst a jak vypadá běžný den pod ruskou palbou.
Veronika Perepelytsia pochází ze Slovjansku v Doněcké oblasti, kde prožila celý život až do začátku plnohodnotné ruské invaze v roce 2022. Po odchodu na západ Ukrajiny se usadila v Ivano-Frankivsku, kde nejprve pomáhala s provozem ubytování pro vnitřně vysídlené lidi z východu a později začala točit videa na Instagram a TikTok o běžném životě ve městě i o zkušenostech přesídlenců z Donbasu.
Ve Slovjansku jsi byla ještě na jaře. Jak moc se to tam od té doby změnilo?
Ano, naposledy jsem tam byla na konci jara tohoto roku. A musím říct, že situace byla úplně jiná, než je teď – v té době město ještě neopustilo tolik lidí, člověk na ulici potkával auta, téměř vše fungovalo. Hlavně nebylo tolik Rusy rozbitých, vybombardovaných a zničených domů.
Všechno se zhoršilo od konce léta, za poslední tři měsíce obzvlášť. Teď je každodenní realita Slovjansku pro místní, kteří ještě zůstali, děsivá - každý den tam útočí drony a letecké pumy, centrum je téměř úplně zničené.
Jak vypadá běžný den civilisty tak blízko frontové linie? O normálním životě se už skoro mluvit nedá. Klasický den je poznamenán hlavně zákazem vycházení, které jsou v nějaké míře z důvodu bezpečnosti zavedeny po celé Ukrajině. Ve Slovjansku aktuálně trvá dvacet hodin, na ulici se smí být jen od jedenácti dopoledne do čtyř odpoledne, takže se lidé snaží v tomhle čase rychle nakoupit potraviny, zajít do banky, na poštu a pak už zůstat doma.
Lidé na ulici skoro nejsou, málokdo jezdí autem, městská doprava nejezdí, zrušili ji. To všechno proto, že po městě létají ruské FPV drony, které nalétávají do aut, dokonce i do lidí, a zabíjejí je. Proto lidé po městě moc nechodí a nejezdí. Mám zkušenost, že většinou všichni prostě opravdu jen sedí doma. Večer je město temné. Spousta lidí nemá elektřinu a ti, kteří ano, ji nezapínají a používají baterku, aby ze svého domu zbytečně neudělali snadný cíl pro dron nepřítele.
Kdo je tam ještě v takových podmínkách schopný zůstat? Proč podle tebe neodejde?Do roku 2022 mělo moje město sto tisíc obyvatel, teď jich zbylo dvacet tisíc. Zůstávají hlavně důchodci. Nemají kam jít, důchod mají dva až tři tisíce hřiven měsíčně a nájmy v jiných oblastech Ukrajiny jsou hrozně drahé.
Pak je tu i problém jazyka. Spousta lidí z východu nechce jet na západ, protože nemluví moc dobře ukrajinsky a přístup k takovým lidem není vždy na začátku přátelský, protože je to teď jazyk okupantů. Hodně lidí z mé oblasti navíc nikdy nebylo nikde dál než za hranicemi vlastního města, takže se spousta z nich bojí jet i do Evropy – je to pro ně úplně jiný svět.
V jakém stavu jsou místa, která máš spojená se svým životem ve Slovjansku?
Co se týče mého rodného města - moje škola i všechna místa, kde jsem pracovala, studovala a chodila na procházky, všechno je zničené. Zůstaly jen vzpomínky. Máme velmi historické město s bohatou historií od 16. století a teď je strašně bolestivé vidět, jak se tato historie ničí. Byty a domy se dají postavit znovu, ale historii z 18. a 19. století jen velmi těžko. To mě bolí.
Jsem ráda, že jsem se o historii svého města zajímala a v roce 2020 jsem dokonce natočila krátký film o historii tiskárny v centru města, které bylo přes sto let, než ji zničilo Rusko. Také máme muzeum a historiky, kteří vydávají knihy o historii města, zachovaly se staré fotografie, to je moc dobře. Je to něco, co chci předat svým budoucím dětem. Měly by znát svou historii.
Kdy jsi z města odešla ty a jak na odchod dnes vzpomínáš?
Bohužel mě plnohodnotná v roce 2022 donutila odjet hned na jejím začátku. Přestěhovala jsem se na západ do Ivano-Frankivsku, protože tam byli moji kolegové z práce. Prvního půl roku jsme měli provozovali sociální bydlení, kde jsme přijímali Ukrajince z východu a oni tam dočasně žili, než si našli vlastní byty.
Tahle etapa pro mě byla těžká, ale uvědomění, že je to nadlouho, nepřišlo hned. Dneska často lituju, že jsem ze svého města odjela tak brzy – mohla jsem tam ještě stihnout něco udělat pro moje lidi.
Nejbolestivější pro mě, pro mé blízké, přátele a vůbec všechny, koho znám, je opustit rodný dům, vlastní stěny. Spousta lidí obětovala celý život tomu, aby postavila dům a udělala rekonstrukci, a z rodného domu se odchází hrozně těžko. I když jsem mladá, dodnes si jen těžko dokážu představit, že jsem opustila svůj domov a nikdo neví, jestli se do našeho rodného města ještě někdy vrátíme.
Jaké bylo tvoje vyrůstání na Donbase a život ve městě před válkou?Narodila jsem se v Doněcké oblasti a do roku 2022 jsem tam prožila celý svůj život. Možná můj příběh není stejný jako u mnoha jiných, ale já jsem celý život mluvila ukrajinsky - ne rusky. Chodila jsem do ukrajinské školy a na začátku nultých let jsme měli všechny předměty v ukrajinštině. Ruština byla jen jednou týdně od páté do deváté třídy.
Spousta lidí samozřejmě mluvila a učila se rusky, ale svým příkladem chci ukázat, že v mém rodném Slovjansku spousta lidí ukrajinsky uměla a mluvila, a já jsem byla mezi nimi. Určitě to nebylo tak, že by tam žila proruská populace, která si přála, aby je Rusko přišlo osvobodit.
V roce 2014 jsme zažili první ruskou okupaci okupaci, ale po ní pro naše město začala etapa rozvoje. Zapojovala jsem se do mládežnických iniciativ, kde mladí mluvili ukrajinsky, pořádali jsme festivaly a koncerty, ve městě bylo i hodně dobrovolníků, kteří přijížděli dokonce z Evropy a rozvíjeli naše město. To byly krásné časy.
Lidé na západě naopak mohli vnímat východ Ukrajiny jako proruský, že tamní obyvatelé nemluví ukrajinsky a smýšlejí sovětsky nebo hrubě.
Jak se ti teď žije na západě Ukrajiny?
Chci hlavně říct to, že se snažím žít dál, co nejlépe jak můžu. Po přestěhování na západ do Ivano-Frankivsku jsem si splnila svůj sen stát se blogerkou. Mám instagramový profil i Tik Tok a vyprávím o mém novém městě. Díky mému obsahu se do něj zamilovávají i lidé, kteří tu nikdy nebyli. Hodně lidí se také na základě mých videí rozhodlo do Frankivsku přestěhovat. Vyprávím o svém životě a pocitech jako člověk, který sem přišel z východu.
Problém naší země spočívá v tom, že jsme dřív skoro necestovali z východu na západ a naopak, takže jsme o sobě navzájem moc nevěděli. Teď vnímáme o sobě navzájem spoustu mýtů a stereotypů, které stejně jako v Evropě zasévá ruská propaganda. Můj blog vznikl i proto, aby tyhle mýty rozbil. Například aby ukázal, že ve Frankivsku může být pohodlně a klidně každému, a aby se lidé nebáli stěhovat na klidnější místa a nezůstávali v té zkáze.
Co by podle tebe měli o Donbasu a situaci na východě Ukrajiny vědět lidé v Evropě?
Situace v Doněcké oblasti je teď velmi těžká. Pokud tuhle oblast ztratíme, můžeme v budoucnu ztratit polovinu Ukrajiny, velká města jako Charkiv nebo Dnipro. Chci, aby se o tom v Evropě vědělo a mluvilo - že Donbas je velmi důležitý i jako území, protože bez něj riskujeme ztrátu ještě mnoha dalších ukrajinských měst. Ale to hlavní není ani území, jako spíš statisíce zmrzačených životů, osudy lidí, kteří zůstali bez ničeho a do konce života budou bezdomovci.
Potřebujeme mír, spravedlivý a trvalý. Je samozřejmě hrozně těžké žít, když u mě doma neustále létají drony a zabíjejí lidi, zatímco ve Frankivsku je relativní klid. Proto sním jen o míru a našem vítězství a o tom, aby se k tomu připojil celý civilizovaný svět.