V pražském Sherwoodu si lidé dobrovolně rozložili spacáky a přespali pod širým nebem. Chtěli podpořit ty, kteří domov nemají. Mluvili jsme s Martinem, Jančou i peer konzultantkou Jarkou, která má s bezdomovectvím vlastní zkušenost.
Ve Vrchlického sadech před pražským hlavním nádražím, které jsou známé také jako „Sherwood“, ve čtvrtek 19. listopadu skupinka lidí spala „pod širákem“. Dorazili totiž na akci Noc venku, aby podpořili lidi bez domova.
Účastníci akce si mohli poslechnout několik přednášek, nebo se podívat na dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato a popovídat si o něm s režisérkou Pepou Lubojacki. U jednoho ze stánků mohli návštěvnice a návštěvníci také napsat vzkaz lidem bez domova, jinde zase darovat teplé oblečení, boty, spacáky nebo jídlo. Darované věci si následně mohli odnést lidé, kteří je potřebují.
„Hlavním cílem Noci venku je přiblížit veřejnosti realitu života lidí, kteří přišli o domov, a otevřít prostor pro diskuzi o bezdomovectví. Chceme ukázat, že za každým člověkem bez domova je konkrétní životní příběh,“ vysvětluje Gabriela Sčotková z pražské pobočky organizace NADĚJE.
Noc venku se konala napříč Českem. V Praze se zapojila řada neziskových organizací
Pražskou Noc venku pořádala organizace NADĚJE společně s dalšími partnerskými organizacemi, mezi které patří Místní místním, Charita Praha 1, Armáda spásy Praha, Neposeda, Platforma pro sociální bydlení, Snížit kultuře práh, Nový Prostor, Pragulic nebo Medici na ulici.
Akce se konaly také v dalších českých městech, třeba v Ostravě, Olomouci, Plzni, Berouně, Trutnově, Šumperku, Dvoře Králové nad Labem nebo Kralupech nad Vltavou.
Cílem přitom nebylo jen upozornit na nepříznivé podmínky, ve kterých někteří lidé žijí, ale hlavně otevřít diskusi o možných řešeních.
„Akce není jen o přespání pod širým nebem, je hlavně příležitostí zastavit se, zamyslet se nad tématem bezdomovectví a podívat se na něj bez předsudků a stereotypů,“ doplňuje Sčotková.
„Ráno se chci probudit a být pokornější.“ Co lidi přivedlo do Sherwoodu?
Jedním z těch, kteří se rozhodli noc v Sherwoodu strávit, byl Martin. K účasti ho přivedla hlavně snaha lépe porozumět situaci lidí, kteří nemají vlastní bydlení. „Já jsem dorazil hlavně, abych si zkusil obout ty boty těch, kteří nejsou venku dobrovolně,“ říká Refresheru.
Noc pod širým nebem vnímá jako osobní výzvu. „Ráno se chci probudit a chci být víc pokornější. Tak to je pro mě taková velká výzva, že se učím být pokorný a vděčný za ten život,“ vysvětluje.
Na otázku, čeho se nejvíce obává, ale překvapivě nezmiňuje zimu ani nepohodlí. „Bojím se toho, že se ráno probudím a budu tady spát jedinej,“ směje se. Obává se totiž, že se ostatní rozejdou a on v parku zůstane sám.
Janča se pro účast rozhodla spontánně. „Mě sem přivedla moje učitelka, studuju sociální práci a rozhodla jsem se asi dvě hodiny před odjezdem,“ popisuje. Chtěla hlavně poznat prostředí, ve kterém se lidé bez domova pohybují, a vyslechnout jejich příběhy.
Nejdřív se trochu obávala zimy. Atmosféra mezi účastnicemi a účastníky ji ale uklidnila. „Na mě to tady působí, že se tady vlastně všichni sešli ve stejném duchu,“ říká.
„Může se to stát kdykoliv i jim,“ upozorňuje Jarka. Bezdomovectví se netýká jen lidí na ulici
Na akci jsme mluvili také s Jarkou, peer konzultantkou organizace Místní místním, která má s bezdomovectvím vlastní zkušenost.
Právě zapojování lidí, kteří podobnou situací sami prošli, je důležité pro pochopení problémů, se kterými se lidé bez stabilního bydlení potýkají. Jejich zkušenosti mohou doplnit pohled sociálních služeb a ukázat překážky, které zvenčí nemusí být vidět.
Pro Jarku jsou podobné akce důležité hlavně proto, aby si lidé uvědomili širší problémy spojené s bezdomovectvím.
Upozorňuje třeba na takzvané skryté bezdomovectví. To se týká lidí, kteří sice nemusí přespávat přímo na ulici, ale nemají vlastní stabilní bydlení. Mohou se tak dočasně zdržovat u známých nebo příbuzných, protože nemají jinou možnost.
„Lidé si neuvědomují, že se to může týkat i jich, když nemají nadprůměrný příjmy. Můžou do té pasti spadnout taky, protože není mnoho domácností, které by měly hodně našetřeno. Nemají finanční polštář a nějakou záchrannou sít,“ popisuje.
Kritizuje také rozevírání sociálních nůžek a myslí si, že stát by měl věnovat větší pozornost prevenci ztráty bydlení.
👉 11 641 lidí bez střechy v Česku.
👉 2 607 lidí bez střechy v Praze.
👉 25,6 % – o tolik vzrostl počet lidí bez střechy v Praze oproti roku 2019.
👉 160 tisíc lidí v Česku žilo v některé ze sledovaných forem bytové nouze.
Statistika lidí bez střechy zahrnuje osoby přespávající přímo venku, v noclehárnách nebo v nelegálně obývaných budovách. Širší údaj o bytové nouzi se vztahuje také na lidi bez bytu nebo v nevyhovujícím či nejistém bydlení.
Zdroj: MPSV / SocioFactor – Sčítání osob z vybraných kategorií klasifikace ETHOS 2025.
„Nikdo si neřekne, že začne žít na ulici.“ Předsudky podle Jarky i Janči neodpovídají realitě
Jedním z nejčastějších stereotypů je podle Jarky přesvědčení, že si lidé bez domova za svou situaci mohou sami nebo že na ulici žít chtějí. Upozorňuje přitom, že ztráta stabilního bydlení může spustit řetězec dalších problémů, které následně komplikují cestu k samostatnosti.
I na první pohled běžné činnosti, jako je pravidelná hygiena, výměna oblečení nebo hledání zaměstnání, mohou být bez vlastního zázemí mnohem složitější.
Jarka popisuje třeba situaci, kdy člověk využije sprchu v denním centru, ale následně se musí vrátit zpátky ven. „Třeba tady u Bulhara se v zimě sice vysprchujete, ale pak jdete vypařený ven a lehce můžete nastydnout,“ popisuje.
Člověk, který nemá kde pravidelně spát, vyprat si věci nebo se osprchovat, navíc může při hledání zaměstnání čelit dalším překážkám. Podle Jarky nejsou všechny firmy ochotné přijmout člověka, u kterého je zřejmé, že nemá stabilní bydlení.
Podobně přemýšlí i Janča. Na otázku, co by vzkázala lidem, kteří tvrdí, že si lidé bez domova za svou situaci mohou sami, odpovídá, že takové hodnocení podle ní nebere v úvahu okolnosti jednotlivých životních příběhů.
„Nikdo si neřekne, tyjo, tak a ode dneška začnu žít prostě někde tady,“ říká.
Za ztrátou bydlení mohou podle ní stát nejrůznější události, třeba ztráta zaměstnání, rozpad partnerského vztahu nebo psychické potíže. „Vždycky má ten člověk nějaký důvod, který ho k tomu dovede,“ dodává.
Také Martin upozorňuje na to, že životní situaci člověka nelze posuzovat bez znalosti jeho minulosti. „Je důležitý podívat se na toho člověka z jiný perspektivy a zkusit rozmotat to klubíčko,“ vysvětluje.
Mluví třeba o obtížném dětství, nedostatku podpory nebo situacích, se kterými se člověk nedokázal vyrovnat. Podle něj je důležité zajímat se o příčiny problémů a nabídnout podporu místo automatického odsuzování.
Jarka má s bezdomovectvím vlastní zkušenost. Upozorňuje na problémy azylového bydlení
Jarka o své minulosti mluví otevřeně. Popisuje složitou rodinnou situaci a psychické potíže, které výrazně ovlivnily její život. „Na ulici jsem se dostala tak, že moje matka prodala byt a moje dcera se musela dát k adopci a mě to psychicky zlomilo,“ říká.
Upozorňuje, že čím déle člověk žije bez stabilního bydlení, tím obtížnější může být svou situaci změnit. Sama má zkušenost také s pobytem v azylovém domě. Nakonec se ale znovu ocitla na ulici.
Právě nedostatečnou návaznost dalšího bydlení považuje za jeden z hlavních problémů systému pomoci lidem bez domova. Podle ní může azylový dům člověku poskytnout dočasné zázemí, ale pokud nemá možnost následně získat dostupné a stabilní bydlení, hrozí, že se vrátí do stejné situace.
„Člověk buď z azylového domu jde do dalšího azylového domu, anebo z azylového domu zase na ulici,“ popisuje.
Přestože azylové domy poskytují důležitou podporu, podle Jarky samy o sobě nemohou nahradit dostupné bydlení. „To je systémový problém, to je problém, který člověk takhle sám nevyřeší,“ zdůrazňuje.
Ženy bez domova čelí dalším překážkám. Problémem je třeba menstruační chudoba
Zvláštní pozornost si podle Jarky zaslouží také situace žen bez domova. Kromě problémů, které přináší ztráta bydlení obecně, musejí některé ženy řešit i další otázky spojené s hygienou a péčí o vlastní zdraví.
Jedním z problémů je menstruace. Přístup k toaletám, tekoucí vodě, soukromí nebo menstruačním pomůckám nemusí být pro ženy bez domova samozřejmostí.
Jarka oceňuje, že některé neziskové organizace poskytují menstruační pomůcky zdarma a zlepšují jejich dostupnost. „Je to hodně velká pomoc,“ říká. Přesto podle ní představuje menstruační chudoba pro ženy bez domova další výraznou zátěž.
Podobné zkušenosti zároveň připomínají, že lidé bez domova netvoří jednu stejnorodou skupinu. Patří mezi ně ženy i muži, mladší i starší lidé nebo lidé, u kterých by okolí na první pohled vůbec nemuselo poznat, že nemají stabilní bydlení.
Zima není nebezpečná jen kvůli mrazu. Rizikem je i vlhko, vyčerpání nebo osamělost
S příchodem zimy se podmínky pro lidi bez domova dále zhoršují. Jak ale upozorňuje Gabriela Sčotková z NADĚJE, největší nebezpečí nepředstavují pouze teploty pod bodem mrazu.
„Nízké zimní teploty sice výrazně zvyšují riziko podchlazení a omrzlin, nebezpečná je také kombinace chladu, vlhka, větru a vyčerpání,“ vysvětluje.
Lidé, kteří tráví dlouhé hodiny venku, často nemají možnost se usušit, převléknout do suchého oblečení nebo se pravidelně zahřát.
Zimní měsíce navíc zhoršují zdravotní problémy, se kterými se již potýkají. Častější mohou být respirační onemocnění, komplikace chronických nemocí nebo oslabení imunity.
Problém ale nemusí představovat pouze fyzické zdraví. „Rizikem je také izolace a osamělost, které mohou prohlubovat psychické potíže,“ upozorňuje Sčotková. Právě proto mohou být důležité i zdánlivé maličkosti, třeba teplé ponožky, rukavice, spacák nebo horký nápoj.
Jarka přitom zdůrazňuje, že pomoc nemusí mít vždy podobu finančního daru neziskové organizaci. Podle ní může mít velký význam také přímý kontakt s lidmi bez domova, nabídka teplého čaje nebo jídla a hlavně zájem o jejich situaci.
Za jednu z nejdůležitějších věcí považuje, aby společnost problémy lidí bez domova nepřehlížela.
❤️🩹 Co dělat, když v zimě potkáš člověka, který spí venku?
Podle organizace NADĚJE je důležité nezůstávat lhostejný. Pokud si nejsi jistý nebo jistá, jestli je člověk v pořádku, je lepší situaci ověřit.
👉 1. Zeptej se, jestli nepotřebuje pomoc. Pokud člověk komunikuje, můžeš se ho zeptat, jestli něco potřebuje. Pomoci může třeba teplý nápoj, jídlo, suché oblečení nebo spacák.
👉 2. V případě ohrožení zdraví přivolej pomoc. Pokud člověk nereaguje, má vážné potíže s dýcháním nebo vykazuje příznaky těžkého podchlazení, zavolej záchrannou službu na čísle 155.
👉 3. Nabídni informace o sociálních službách. Denní centra, noclehárny a další sociální služby mohou nabídnout možnost zahřát se, využít hygienické zázemí nebo získat další podporu.
👉 4. Podpoř organizace, které lidem bez domova pomáhají. Pomoci můžeš materiálním darem, dobrovolnictvím nebo finančním příspěvkem. Třeba NADĚJE provozuje projekt Darujte nohy v teple, prostřednictvím kterého pořizuje teplé oblečení a boty pro lidi bez domova.
Bez stabilního bydlení se situace výrazně nezlepší, upozorňuje NADĚJE
Materiální pomoc, dobrovolnictví a solidární akce mohou lidem bez domova ulehčit každodenní život. K dlouhodobému řešení ale podle sociálních služeb nestačí.
Aleš Strnad, vedoucí sociálních služeb pražské pobočky NADĚJE, považuje za zásadní hlavně dostupnost stabilního bydlení v kombinaci s odbornou podporou. „Klíčové je co nejrychleji zajistit lidem bez domova stabilní bydlení a současně jim poskytnout podporu sociálních pracovníků a dalších odborníků, která jim pomůže znovu získat samostatnost a udržet si standardní způsob života,“ vysvětluje.
Podle Strnada je důležité kombinovat různé formy podpory. Vedle dostupného bydlení jde třeba o nepřetržitě dostupné ubytovací služby, tréninkové a nájemní byty nebo pobytové sociální služby.
Sám přitom upozorňuje na současnou bytovou krizi, která možnosti řešení výrazně komplikuje. „Bez kombinace dostupného bydlení, nepřetržitě dostupných ubytovacích služeb, tréninkových a nájemních bytů a dostatečných kapacit pobytových sociálních služeb se situace výrazně nezlepší,“ říká.
Za zásadní problém považuje také nedostatek specializovaných zařízení pro lidi bez domova se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Podle údajů NADĚJE je v Praze v současnosti pouze jedno zařízení typu domov se zvláštním režimem určené této cílové skupině. Má kapacitu 50 lůžek. Zájem o tuto službu výrazně převyšuje dostupnou kapacitu a čekací doby se pohybují v řádu let.
U lidí ve vyšším věku, s vážnými zdravotními problémy nebo omezenou mobilitou tak hrozí, že se potřebné péče nedočkají včas. Právě nedostatečná dostupnost následného bydlení je problém, na který ve rozhovoru upozorňuje také Jarka.
Jedna noc venku každodenní život bez domova nenahradí. Může ale pomoci bourat předsudky
Dobrovolné přespání pod širým nebem samozřejmě nelze srovnávat s dlouhodobým životem bez stabilního bydlení. Jedna listopadová noc nemůže zprostředkovat nejistotu, která přichází s hledáním bezpečného místa ke spánku, nedostatkem soukromí nebo omezeným přístupem k základním potřebám.
Noc venku ale nabídla příležitost setkat se s lidmi, jejichž zkušenosti veřejnost často nezná, a otevřít diskusi o problémech, které mohou být jinak přehlížené.
Martin si z akce chtěl odnést hlavně větší pokoru a vděčnost. Janča zase možnost poznat příběhy lidí bez domova a lépe pochopit, jaké okolnosti je mohou přivést do bytové nouze.
Pro Jarku je důležité hlavně to, aby zájem veřejnosti neskončil společně s akcí. „Prostě nepřehlížet ten problém,“ zdůrazňuje.
A právě to je jedno z hlavních poselství Noci venku. Solidarita a materiální pomoc mají význam, ale pro skutečnou změnu je potřeba řešit také dostupnost bydlení a podporu lidí, kteří o něj přišli.