V Brně se poprvé koná sjezd sudetských Němců. Téma rozdělilo společnost a oživilo debaty o Benešových dekretech. Taky se ztrácíš v tom, co se vlastně děje a o co v kauze jde? Vysvětlíme ti historické pozadí i současné spory.
Mezi 22. a 25. květnem 2026 se Brno stane dějištěm 76. sudetoněmeckého sjezdu. Jde o vůbec první oficiální sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) na území České republiky. Akce se koná v rámci multižánrového festivalu Meeting Brno, který se dlouhodobě zaměřuje na česko-německo-židovský dialog, reflexi společné historie a propojování středoevropských kultur.
Impuls k této události přišel zevnitř české občanské a akademické společnosti. Už v listopadu 2025 zveřejnilo 36 výrazných českých tvůrčích osobností (mezi nimiž jsou spisovatel Milan Uhde, publicista Karel Hvížďala, teolog a filozof Tomáš Halík, bývalý premiér Petr Pithart či divadelník Jiří Suchý) otevřenou výzvu, ve které sudetoněmecké krajany do Brna oficiálně pozvali. Ještě dříve to ale udělal festival Meeting Brno, a to už minulý červen.
Téma společnost okamžitě rozřízlo na dvě poloviny. Na jedné straně stojí zastánci otevřeného dialogu, na straně druhé kritici, kteří akci vnímají jako politickou provokaci a hrozbu pro národní zájmy.
Co to byly Sudety a co se stalo v roce 1945?
Termín „Sudety“ se používal pro pohraniční oblasti dnešní České republiky, které byly po staletí domovem německy mluvícího obyvatelstva. Němci a Němky žili v českých zemích vedle Čechů A Češek v podstatě od středověku. Společná historie přinesla obrovské kulturní i hospodářské bohatství, ale také národnostní napětí. To vyvrcholilo ve 30. letech 20. století, kdy většinu sudetoněmeckého obyvatelstva ovládl nacionální socialismus Adolfa Hitlera, což vedlo k Mnichovské dohodě (1938), rozbití Československa a následné okupaci.
Nacistický režim v protektorátu zavedl každodenní teror, prováděl hromadné popravy, vyhladil obce Lidice a Ležáky a zorganizoval transporty židovského obyvatelstva do koncentračních táborů. Tato perzekuce stála životy statisíců československých občanů.
Po skončení války v květnu 1945 schválila Postupimská konference vítězných mocností organizovaný transfer německého obyvatelstva z Polska, Maďarska a Československa. Ještě před zahájením tohoto řízeného odsunu probíhal v poválečném chaosu a bezvládí takzvaný „divoký odsun“.
V tomto období docházelo k násilným excesům na německých civilistech, ženách i dětech a k uplatňování principu kolektivní viny bez ohledu na to, zda dotyční jedinci s nacisty kolaborovali, nebo patřili k aktivním antifašistům. Celkem bylo z tehdejšího Československa vysídleno přes tři miliony lidí.
Jedna z kapitol se odehrála přímo v Brně v noci z 30. na 31. května 1945. Z města bylo tehdy narychlo nahnáno směrem k rakouským hranicím přes 20 tisíc německých obyvatel, převážně žen, dětí a starců, protože práceschopní muži museli zůstat na nucené práce. Kvůli vyčerpání, špatným hygienickým podmínkám a epidemiím v táboře v Pohořelicích zahynulo nejméně 1 700 lidí. Tato událost vstoupila do historie jako Brněnský pochod smrti.
Benešovy dekrety a stanovy landsmanšaftu
V debatách o sudetoněmecké otázce hrají klíčovou roli Benešovy dekrety (oficiálně dekrety prezidenta republiky). Jedná se o soubor 143 dekretů, které vydával prezident Edvard Beneš v exilu a v těsném poválečném období, kdy v zemi neexistoval řádný parlament. Tyto normy řešily chod celého státu, ty nejcitlivější se však týkaly konfiskace majetku a ztráty občanství osob německé a maďarské národnosti.
Dekret č. 33/1945 Sb. plošně zbavil osoby německé a maďarské národnosti československého státního občanství.
Dekret č. 108/1945 Sb. zkonfiskoval ostatní soukromý a průmyslový majetek bez náhrady.
Z právního hlediska Ústavní soud ČR i mezinárodní smlouvy opakovaně potvrdily, že tyto dekrety jsou neměnné, ale z dnešního pohledu již takzvaně vyhaslé. To znamená, že podle nich nelze zakládat žádné nové právní vztahy ani nikoho vyvlastnit, ale zároveň na jejich základě nelze zpětně vymáhat majetky. Česko-německá deklarace z roku 1997 navíc stanovila, že obě země nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami minulosti.
Sudetoněmecké krajanské sdružení, Landsmannschaft
Tím se dostáváme k dalšímu klíčovému pojmu: Sudetoněmeckému krajanskému sdružení (v němčině Sudetendeutsche Landsmannschaft, lidově landsmanšaft).
Jedná se o organizaci, která vznikla v západním Německu po druhé světové válce s cílem sdružovat vyhnané a odsunuté Němce z českých zemí, chránit jejich kulturní dědictví, nářečí a udržovat památku na jejich původní domovinu.
Desetiletí byl landsmanšaft vnímán jako radikální organizace, protože v jeho stanovách i prohlášeních otevřeně figurovaly požadavky na zrušení Benešových dekretů, uznání práva na domovinu a vrácení nebo odškodnění zkonfiskovaného majetku. O tyto skutečnosti se i dnes opírají kritici konání sjezdu z řad politiků a veřejnosti.
Jenže v roce 2015 nastal zásadní zlom, spolkové shromáždění sdružení pod vedením svého nejvyššího představitele Bernda Posselta, bývalého europoslance, schválilo změnu stanov. Poměrem 72 ku 100 delegátů byly ze stanov definitivně vypuštěny články o snaze získat zpět zkonfiskovaný majetek nebo uplatňovat právní nárok na znovuzískání domova. V původním znění organizace deklarovala, že „hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu“.
Bernd Posselt v aktuálním rozhovoru pro iDNES.cz zopakoval, že debata o dekretech je dnes výhradně interní českou záležitostí, do které sdružení nechce zvenčí zasahovat. Uvedl, že organizaci jde o rovinu historickou a morální, nikoliv majetkovou. Zmínil také, že se hlásí k postoji Václava Havla, který dekrety kritizoval kvůli principu kolektivní viny.
Politický tyátr v Poslanecké sněmovně a další zneužívání strachu
Historická citlivost a nejednoznačnost udělaly z chystaného sjezdu v Brně ideální munici pro tuzemskou politickou scénu. Konání sjezdu je nacionální scénou využíváno jako nástroj k mobilizaci voličů a vyvolávání paralyzujícího strachu z domnělého německého nebezpečí, ačkoliv reálné právní či majetkové ohrožení České republiky ze strany krajanského spolku neexistuje.
Proti konání sjezdu se ostře vymezují poslanci za hnutí SPD v čele s Tomiem Okamurou, ale i zástupci Motoristů nebo ANO, vesměs však koaliční poslanci. Zejména hnutí SPD a pod něj spadající subjekty, které tak nekompromisně bojují proti dialogu v Brně, často vykazují okatou vstřícnost vůči imperiální politice současného Ruska.
To přitom vede agresivní válku na Ukrajině a Českou republiku oficiálně zařadilo na seznam nepřátelských zemí, dokonce nedávno zveřejnilo seznam potenciálních cílů vzdušných útoků, dva z nich jsou i u nás v České republice.
Hnutí SPD se navíc na evropské úrovni partnersky pojí s německou AfD, jejíž představitelé v minulosti reálně požadovali prolomení Benešových dekretů a jejíž mládežnická organizace čelila zákazům kvůli vazbám na neonacismus. Do čela kampaně proti sjezdu se navíc staví figury jako nově dosazený vládní zmocněnec Filip Turek, spojený s minulostí plnou krajně pravicové symboliky a rasistických komentářů, nebo Petr Macinka, který neváhal označit voliče názorových oponentů za „méněcenné lidi“.
Minulý čtvrtek odpoledne schválila Poslanecká sněmovna vládní usnesení, které konání sudetoněmeckého sjezdu v Brně oficiálně odmítá a vyzývá organizátory, aby od něj upustili.
Pro usnesení hlasovalo 73 ze 77 přítomných poslanců, zejména zástupci vládní koalice. Poslanci stran opozice (ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a Piráti) se jednání na protest vůbec nezúčastnili a v lavicích zanechali transparent s nápisem „Vyvoláváním nenávisti dluhy nezaplatíte“.
Bernd Posselt reagoval vyjádřením, že usnesení považuje za karikaturu parlamentarismu a potvrdil, že sjezd se v Brně uskuteční s odkazem na demokratické právo na shromažďování. Podobně se vyjádřil i samotný festival Meeting Brno, jehož organizátoři dokonce v současnosti čelí výhružkám, policie jich v současnosti eviduje pět.
Pietní akce, ne sjezd radikálů
Když se přitom odhlédne od politického křiku, program samotného festivalu Meeting Brno (který letos nese podtitul „Kde domov můj?“) dává najevo, že akce má silný pietní a diskusní charakter a nic nenasvědčuje tomu, že by se snad měla otevírat otázka dekretů či majetku:
- Čtvrtek 21. května: Pietní setkání na 5. nástupišti brněnského nádraží k uctění památky obětí holokaustu a židovských transportů, kterého se vedle vedení SL zúčastní Nick Winton (syn sira Nicholase Wintona) a zachráněné pamětnice Eva Paddock a Milena Grenfell-Baines.
- Sobota 23. května: Pouť smíření, při níž účastníci projdou pěšky trasu z Pohořelic zpět do Brna v opačném směru někdejšího pochodu smrti jako symbol odpuštění.
- Neděle 24. května: Společná katolická bohoslužba porozumění v pavilonu P na brněnském výstavišti.
Cílem festivalu je vytvořit prostor, kde minulost přestává rozdělovat. Podle pořadatelů je klíčem k bezpečné budoucnosti ve střední Evropě otevřený dialog, schopnost pojmenovat historické křivdy na obou stranách a společně uctít památku všech obětí, ať už šlo o židovské transporty, nebo poválečný pochod smrti.
Brněnský sjezd se tak ve výsledku zdá být zrcadlem současné české politické kultury a připomíná, jak snadno lze historická traumata proměnit v nenávistný marketing. Agresivní rétorika politiků, kteří mobilizují své voliče zejména na sociálních sítích, navíc nese přímé riziko, že se digitální nenávist zhmotní v reálném světě.
Pokud současné výhrůžky, kterým organizátoři čelí, přerostou během festivalových dní v napadání účastníků, ponesou političtí lídři plnou odpovědnost za radikalizaci svých stoupenců.
