Petr Macinka slíbil, že klimatické krize skončila. Hořící jih Evropy ale ukazuje něco trochu jiného.
Jih Evropy už několik týdnů pálí ničivé požáry, státy informují o mrtvých, evakuují statisíce lidí a vyhlašují stav nouze. Pohled na důsledky těchto katastrof je mrazivý. Přesto se v Česku stále daří předstírat, že klimatická krize je jen vzdálený problém, který vyřešíme zavřením očí.
Lesní požáry tu byly vždy, to samozřejmě nemůžeme popřít. Problémem je, že jsou stále častější a ničivější, což je statisticky prokázáno a nelze o tom diskutovat. Odborníci varují, že to, co zažíváme, rozhodně není normální. Počet požárů a jejich rozsah trhají historické rekordy, hoří zkrátka jinak než v minulosti. Navíc jsme už dávno za bodem, kdy to začalo být pouze nebezpečné, a rychle se blížíme k hranici, kdy to začne být neřešitelné.
Rekordy v plamenech
Srovnání toho, jak se proměnily požáry v Evropě za posledních pár let, samozřejmě Evropská unie sleduje. Díky systému EFFIS (European Forest Fire Information System) tak máme data přehledně a na jednom místě, abychom je mohli porovnat.
- Za prvních sedm měsíců roku 2026 shořelo v zemích Evropské unie už více než 530 tisíc hektarů půdy.
Pro lepší představu: plameny zdevastovaly území větší než celý Ústecký nebo Pardubický kraj. Mezi lety 2006 až 2021 přitom průměr spálené půdy tvořil 350 000 hektarů za celý kalendářní rok. Jen pro ještě přesnější srovnání dodáme, že tento půlroční průměr činil ještě před pěti lety zhruba čtvrtinu hodnot dnešních, tedy přibližně 140 tisíc hektarů.
Plnou polovinu z této spálené plochy přitom tvoří lesy. Pokud navíc k Unii připočítáme i sousední státy v širším středomořském regionu, zasažená plocha překračuje 1,1 milionu hektarů, tedy rozlohu srovnatelnou se Středočeským krajem včetně Prahy. V přímém přenosu tak sledujeme na pozadí největší ekologické pohromy za poslední léta.
Argumentace tím, že „v létě hořelo vždycky“, je tedy v tomto případě mylná. Je to jako srovnávat chycenou utěrku na sporáku s výbuchem vysoké pece. Dříve jsme čelili drobnějším požárům, které šlo poměrně „jednoduše“ uhasit vodou. Dnes jde o obří neovladatelné ohně, na které často už nestačí ani vyspělá technika.
Podle zprávy EASAC (Expertní rady evropských akademií) z května minulého roku jsou sice postižené především jižní státy okolo Středozemního moře, ale na novou éru se musejí připravit i kontinentální, alpské a boreální oblasti. Evropští odborníci předpokládají, že do roku 2100 se vlivem mnoha faktorů, jako jsou vylidnění venkova, proměny ve využívání půdy, častější sucha a nízké letní srážky, riziko požárů zdvojnásobí.
Jak jsme na tom v Česku?
Česko přitom na podobné situace podle odborníků není příliš připraveno. Akademie věd České republiky připravila zprávu „AVex“, ve které uvádí, že musíme na naší připravenosti ještě zapracovat.
„Ochrana před velkými požáry nespočívá v prostém zvyšování kapacit hasebních prostředků, ale v realizaci preventivních opatření. Ukazuje se, že účinný boj s rozsáhlými požáry se přibližuje k hranici technických možností lidstva,“ upozorňují odborníci.
Určitě sis při čtení tohoto článku vzpomněl*a na České Švýcarsko, oblast, která v posledních letech trpí požáry velmi často. Právě tam v roce 2022 vypukl největší lesní požár v novodobé historii Česka, který zdevastoval přes 1 000 hektarů unikátního národního parku a jehož dohašování trvalo extrémních 20 dní. Jenže nejde o jedinou oblast, které hrozí nebezpečí.
Podle statistik v tuzemsku vzplane asi 1300 přírodních požárů ročně, hlavními příčinami jsou kouření v lese, zakládání ohňů a zapálení ve spojitosti s lesním hospodařením. Naopak původ požáru bez lidského elementu je velmi ojedinělý, jde například o úder bleskem, ke kterému dochází v méně než polovině procenta všech případů. Samotná příroda je v tom tedy opět prakticky nevinně. Skutečným a nejagresivnějším živlem v české přírodě zůstává nepoučitelný člověk s krabičkou zápalek v kapse. To ale neznamená, že tomu tak bude vždy.
Ohnivé mraky
Dnešní lesní požáry už dávno nejsou tím, čím bývaly před dvaceti lety. Vstupujeme totiž do éry takzvaných požárních mikrobouří (odborně pyrocumulonimbus). Extrémní žár z hořících masivů při nich nasává do atmosféry obrovské množství horkého vzduchu a kouře, čímž si oheň vytváří své vlastní bouřkové mraky.
Jakmile tyto mraky dorostou do kritické velikosti, začnou se chovat jako klasická bouře, vyvolávají silný, nepředvídatelný vítr a produkují blesky. Mají však dva děsivé háčky. Za prvé, oheň a kouř ztmaví oblohu a výrazně zhoršují viditelnost záchranářům. Za druhé, z těchto mraků téměř neprší. Částice kouře v nich totiž brání vzniku větších vodních kapek, takže bouře přináší blesky, ale prakticky žádný stahující déšť.
Dopady tohoto fenoménu popsala pro kanadskou stanici CBC meteoroložka Christy Climenhaga: „Blesky z těchto bouří mohou zapálit úplně nová ohniska v oblastech, které dosud nehořely. Pro hasiče je neskutečně těžké se s nimi vypořádat, protože z ohně dělají nepředvídatelnější a extrémně nebezpečný živel.“
Tento děsivý fenomén navíc umocňuje dramaticky delší požární sezóna. Zatímco v minulých dekádách se kritické období na jihu Evropy omezovalo na několik nejteplejších týdnů v červenci a srpnu, dnes se ohnivé okno rozpíná od května až do pozdního října. Krajina totiž nestíhá po zimě regenerovat a s dřívějším nástupem jarních veder vysychá nesrovnatelně rychleji.
A přesně v tomto bodě narážíme na realitu, před kterou dlouhodobě varují i čeští zemědělci a hydrologové: chronické sucho. Představa, že Česko je vůči středomořským scénářům imunní, je čistá iluze. Zemědělské svazy i výzkumné ústavy u nás opakovaně bilancují obrovské propady hladiny podzemních vod a kritický nedostatek půdní vlhkosti už na počátku léta. Když se k vyprahlé české krajině a plným smrkovým monokulturám přidá několik vln veder nad 35 stupňů Celsia, chybí k podobnému scénáři, jaký dnes sledujeme na jihu Evropy, doslova jen málo.
Na jedné straně máme sta tisíce lidí na útěku před plameny, vědecký konsenzus a kolapsy ekosystémů. Na straně druhé českou politickou scénu, kde současná vláda přešlapuje na místě, a předvolební rétoriku ovládají motorizovaní populisté. Ocitáme se tak v jakémsi krutém paradoxu, ze kterého neumíme uniknout.
Věda versus politika
Pohled na spálená řecká předměstí, evakuační kolony v Portugalsku nebo stoupající dým nad španělskými rezervacemi jako by nás vůbec nezajímal. Jako bychom měli rozostřené vidění a předstírali, že se nás změna klimatu netýká jen proto, že požáry ničí místa nám vzdálená. To musíme opravdu čekat na to, až nám začne hořet za domem, abychom situaci začali brát vážně?
Klimatická změna se bude stále více projevovat jako série katastrof, které budeme jen potichu sledovat v záběrech na sociálních sítích, záběry se ale budou přibližovat stále blíž k místům, kde žijeme, až to nakonec možná budeme my, kdo je bude natáčet.
Česká vláda ale mezitím v klimatické politice bezradně přešlapuje a bojí se učinit jakákoliv nepopulární systémová rozhodnutí. Největší úspěch v oblasti popírání klimakrize, zatímco Evropa doslova hoří, mají v současné době především Motoristé, pro které se boj za zachování výfukových plynů stal novým národním náboženstvím. Ano, strana, která má na starosti resort životního prostředí se nám v situaci, kdy už muselo být kvůli ničivým požárům v Evropě evakuováno přes 300 tisíc lidí, nebojí tvrdit, že největším ohrožením naší společnosti je snaha omezovat fosilní paliva nebo přecházet na udržitelnější zdroje. A pak se ještě posmívají lidem, kteří zasvětili svůj život studiu těchto fenoménů, když je vyvádějí z omylu.
Uhelné lobby
Velmi nebezpečnou iluzí, kterou populisté a popírači šíří, je myšlenka, že se na novou realitu prostě „nějak adaptujeme“. Přizpůsobit se klimatické krizi ale neznamená zapnout větráky a zesílit klimatizaci. Při tomto tempu oteplování žádná pohodlná adaptace neexistuje.
Sledujeme přímé ohrožení potravinové bezpečnosti, kolaps zemědělství a destabilizaci celých regionů. Tvrdit, že nemusíme snižovat emise a stačí si jen zvyknout na teplejší počasí, je jako tvrdit, že při zatékání do střechy stačí kupovat další a další kýble, místo abychom ji konečně opravili.
A zatímco obyčejní lidé na jihu Evropy přicházejí o své domovy a hasiči (včetně těch českých, kteří jsou na tyto nebezpečné mise nasazováni) nasazují životy, fosilní mašinérie zažívá zlaté časy. Největší ropné korporace i domácí energetičtí magnáti generují miliardové zisky, zatímco účet za klimatické škody vystavují nám všem. V Česku pak těžařský kapitál přímo či „nenápadně“ sponzoruje klimaskeptické think-tanky, lobbuje ve sněmovně i senátu a dál se bezohledně stará jen o své „profit margins“.
Propojení fosilního kapitálu, klimaskepse a politického vlivu má u nás dokonce velmi konkrétní tváře a finanční toky. Jedním z hlavních aktérů je uhelný magnát Pavel Tykač a jeho skupina Sev.en Energy, jejíž podnikání stojí na provozu hnědouhelných elektráren a dolů (včetně Chvaletic či Počerad). Tykačův kapitál se ale dlouhodobě neomezuje jen na energetiku. Prostřednictvím sponzorských darů a financování totiž dlouhodobě podporuje Institut Václava Klause, tedy hlavní českou platformu pro systematické zpochybňování klimatické změny a odmítání zelené transformace.
Zprávy o hospodaření IVK i veřejná přiznání samotného institutu opakovaně potvrdily miliónové částky proudící právě od Tykačových společností. Uhelný baron tak přímým finančním infuzím udržuje v chodu aparát, který politickému i veřejnému prostoru servíruje narativ o „ekologickém fanatismu“ a „nesmyslnosti Green Dealu“.
Tento diskurz pak v předvolebních bojích a na sociálních sítích přebírají politické projekty typu Motoristé sobě, u jejichž zrodu stojí postavy jako Richard Chlad, miliardář, sběratel luxusních sportovních vozů a výrazná tvář podporující právě tento směr.
Chlad se veřejně profiluje ostrou kritikou jakýchkoliv regulací emisí, prosazováním neomezeného spalování fosilních paliv a otevřeným výsměchem klimatickým varováním vědců. Spojení Chladovy okázalé prezentace „spalovacího životního stylu“ s politickými ambicemi Motoristů tak vytváří dokonalou populistickou zástěrku.
Dlouholetá rétorika, že omezování emisí je jen „bruselský diktát“ a „ekoterorismus“, tak v české realitě není ničím jiným než dobře zaplacenou a mediálně živenou obranou zájmů konkrétních miliardářů.
Rétorika „auta a spalovací motory si vzít nenecháme“ či jakási snaha vzepřít se všem „ekologickým aktivistům“ redukuje přežití a adaptaci kontinentu na úroveň hospodské hádky o garáž. Populisté nabízejí lživou iluzi, že když budeme dostatečně hlasitě nadávat na Brusel a předstírat, že žádná změna klimatu neexistuje, plameny se českým hranicím vyhnou. Jenže fyzikální zákony se nedají překřičet v předvolební debatě. Ignorovat fakt, že emise ze spalování fosilních paliv přímo pohánějí extrémy počasí, není „druhý názor“. Je to realita, na kterou pokud nezačneme reagovat, doplatíme úplně všichni.
