Současný starosta New Yorku, Zohran Mamdani, mění pravidla hry a stává se tak politikem, kterého městu ostatní Američané jen tiše závidí.
Představ si, že v čele tvého města stojí člověk, který místo opakování prázdných marketingových frází jedná s lidmi na rovinu a místo škrtů v rozpočtu otevírá městem vlastněné obchody s potravinami, aby lidé v chudších čtvrtích nemuseli hladovět. Pro obyvatele americké metropole se tento „sen“ stal realitou. Jenže politika Zohrana Mamdaniho nemá vliv jen na Newyorčany.
Už 112. starosta nejlidnatějšího města Spojených států totiž svým jednáním naprosto překopává jakékoliv představy, které o politicích máme. Nastavuje laťku ostatním tak vysoko, že obyvatelé USA i jiných zemí zatím mohou jen tiše závidět. Co ale vlastně dělá Mamdani tak dobře? A proč by nás to mělo zajímat?
V posledních letech se čím dál více obklopujeme politickým cynismem, ztrácíme chuť chodit k volbám a máme pocit, že si vybíráme mezi nejmenším zlem. Možná se nám ale daří nacházet světlo an konci tunelu, které tuhle naučenou bezmoc začíná bourat. Ukazuje se totiž, že krize důvěry nemusí být trvalým stavem, ale pouze důsledkem toho, jak nízko jsme jako společnost ochotni nastavit laťku. Že by se věci daly dělat jinak, teď v přímém přenosu dokazuje jedna z nejsledovanějších metropolí světa.
Půl rok, který změnil New York
Za prvních šest měsíců svého funkčního období už dosáhl 34letý Zohran Mamdani několika významných úspěchů. Snížil kriminalitu, zajistil zmrazení nájemného u regulovaných bytů a statisícům obyvatel zařídil slevy na městskou hromadnou dopravu. Mamdani jednoduše podniká menší a jednoduché kroky, o kterých nám jiní politici tvrdili, že jsou nemožné.
Staví se do role, kterou ve vysoké politice moc neznáme, muže, který poslouchá své voliče a voličky a vytváří tak velmi silný kontrast oproti jiným. Příspěvek na síti X jednoho z uživatelů tak současný stav Spojených států popisuje vlastně velmi jednoduše, ale velmi přesně.
„Pokaždé, když vidím nějaké zprávy o Americe, je to něco jako: ‚Trump zabil 10 štěňátek a mezitím byl Mamdani spatřen, jak pomáhá starším lidem přejít přes ulici a pořádá party s balónky, aby oslavil, že je sobota‘.“ Tento příklad je sice vymyšlený a trochu přitažený za vlasy, ale realitu trefuje naprosto přesně.
Mladý starosta vlastně ukazuje, že není nemožné vést politiku jinak. Nevymlouvá se na zdlouhavost či náročnost jednotlivých změn a prostě je dělá. Nesoustředí se přitom jen na vysokou politiku, ale na běžné věci, které usnadní život obyčejným lidem. Pojem sociální politika si přebírá doslova a nenápadně si tak přihrává důležité politické body.
Jeho činy za něj mluví jasně. Od ledna už stihl zajistit financování knihoven tak, jak to žádný jiný starosta nedokázal. Spolupracuje s guvernérem státu New York na rozšíření bezplatné péče o děti. A v květnu prohlásil, že splní svůj volební slib a otevře městské obchody s levnějšími potravinami, přičemž první z nich by měl být otevřen příští rok v Bronxu.
I hrdina někdy narazí
Samozřejmě nikdo není dokonalý a i Mamdani čelí neúspěchům. Některé jeho ambice totiž byly, zdá se, opravdu až moc odvážné a ani jemu se nepodařily prosadit. Jedním z jeho předvolebních slibů byla snaha zvýšit daně pro bohaté. To je ale zatím opravdu tak velkým sci-fi, že se to nepodařilo prosadit ani „zázračnému“ Mamdanimu. Zlevnění jízdného pro některé skupiny obyvatel také předcházelo úsilí zavést bezplatné používání městských autobusů, ale i v tomto případě musel starosta vystřízlivět.
Vysloužil si také kritiku za to, že nainstaloval bariéry před synagogami obléhanými demonstranty, zrušil některé dopravní pruhy a nechal rozpočet města narůst na rekordních 126 miliard dolarů. Zatím se mu také svou záhadnou magickou hůlkou nepodařilo vyřešit nezaměstnanost a některým lidem vadí i jeho snaha o navýšení počtu policistů.
Podle průzkumu Siena College z června se ale i přes menší neúspěchy Mamdaniho oblíbenost neustále zvyšuje. Hned 58 procent obyvatel města jeho práci hodnotí kladně, zatímco pouze 26 % jeho výkon neschvaluje. Body od voličů a voliček mu nahrávají jednak zmíněné kroky, které podniká pro lepší život v New Yorku, tak i úplně miniaturní a zdánlivě bezvýznamná gesta, která však dotvářejí jeho image.
Mamdani nepůsobí jako naškrobený politik, který je v politice kvůli plnění si vlastních ideálů. Možná to tak je, ale minimálně to umí dobře skrývat. Sympatie publika si získal například tím, že nedávno díky postupu domácího týmu Knicks do finále NBA v den zápasu „oficiálně“ zrušil večerku pro děti ve městě. Šlo o velké politické gesto, které nebude mít vliv na fungování města do budoucna, či velkým způsobem změní ekonomiku metropole? Určitě ne. Ale sympatie lidí na celém světě si tím získal.
Jak náročná je politika?
Politikův talent také spočívá v nalezení rychlých a praktických způsobů, jak zlepšit kvalitu života. Během prvních deseti dnů od nástupu do funkce vyřešil notoricky známý problém s hrbolem na konci cyklistického pruhu na mostě Williamsburg, který cyklistům komplikoval dopravu. Jeho oprava byla sice plánována, ale jako součást širšího plánu. Mamdani jednoduše přišel a prohlásil, že na srovnání jednoho hrbolu není třeba čekat. A rázem se život pro více než 8 000 cyklistů, kteří tento most denně využívají, výrazně zlepšil.
Tento opět zdánlivě bezvýznamný krok a hrbol, vlastně perfektně znázorňují, v čem se Mamdani liší. Zatímco tradiční politici potřebují na opravu jednoho kusu asfaltu tři komise, pět tiskových konferencí a rok papírování, Mamdani jedná s mentalitou krizového manažera, který chápe, že lidé žijí tady a teď. Dokazuje, že systém často nekolabuje kvůli nedostatku peněz, ale kvůli absolutní ztrátě selského rozumu a neochotě starat se o věci, které nepřinesou politické body v médiích.
Současný starosta New Yorku tak představil nový typ vládnutí. Snaží se podnikat politická rozhodnutí, která lidem usnadní život a zároveň nemusí obětovat lidskou stránku. Ukazuje, že ekonomický populismus a solidarita s marginalizovanými komunitami nepředstavují dvě protichůdné linie, ale že lze jít jednou společnou cestou. Město může prosperovat a zároveň může být solidární s lidmi, kteří to potřebují.
Politici nás dlouhá léta přesvědčovali o tom, že nežijeme v utopii, že nelze vyhovět všem a že naše požadavky jsou směšné. Vládní kroky nelze podnikat ze dne na den a kompromis je takřka nevyhnutelný. Jenže Mamdani za pouhých šest měsíců své vlády všechny tyto řeči prakticky smetl ze stolu. Ano ani jeho vláda není bezchybná a všemocná, ukazuje ale, že změna je možná.
Změnu, kterou můžeme v politice nyní vnímat, jednoduše popsal i David Gate. „To, že se Zohran Mamdani stal starostou New Yorku, odhalilo, že celá ta složitost funkce je lež. A jakmile někdo začne něco dokazovat, všichni ti, kteří desítky let vysvětlovali, proč se nic nedá dokázat, mají najednou obrovský problém.“
Nástup Mamdaniho do funkce také přinesl zajímavý fenomén, který komentátorka z The Guardian Arwa Mahdawi popisuje jako Mamdani Mayoral Envy. Popisuje, že při čtení takřka jakýchkoliv zpráv ohledně správy v New Yorku cítí silnou závist vůči obyvatelům tohoto města. Jenže musíme ne Newyorčany jen slepě žárlit? Není právě toto znamení, že se něco musí změnit? Když jeden politik ukáže, jak lze vládnout, neměli bychom posunout naše standardy a mít vyšší nároky i na ostatní státníky?
Politika v globálním měřítku v posledních letech naráží na problém toho, že už po lidech ve funkcích nepožadujeme to, aby byli dobří, ale aby byli lepší. U voleb část obyvatelstva chodí volit pouze „menší zlo,“ jakékoliv politické přešlapy ospravedlňujeme tím, že ostatní jsou ale přeci ještě horší. Naše standardy padají kamsi hluboko do sklepa. Možná jsme tak potřebovali, aby přišel někdo jako Mamdani a laťku zvedl ze země.
Kde jsou naše standardy
Žijeme tak vlastně v době hlubokého politického cynismu. Průzkumy veřejného mínění napříč západním světem dlouhodobě ukazují, že mladá generace ztrácí víru v demokratické instituce a politiky vnímá spíše jako produkt marketingových agentur než jako lidi, kteří mají reálný zájem měnit věci k lepšímu. Volba „menšího zla“ se stala novým standardem a věty typu „tohle technicky nejde zařídit“ univerzální odpovědí na jakýkoliv požadavek veřejnosti.
Pro Millennials a Gen Z, kteří vyrostli ve světě, kterým každý rok otřásá nová krize, je Mamdaniho styl vládnutí naprostým zjevením. Mladá generace už dávno nežije v iluzi, že stát vyřeší všechny jejich problémy, naopak, kvůli drahému bydlení, inflaci a klimatické úzkosti často propadá pocitu, že na ně systém úplně zapomněl. Mamdani jim tak možná vrací pocit, že na jejich hlasu a potřebách záleží, a přetváří politiku z otravné povinnosti na prostor, kde má smysl se angažovat.
Stále je ale potřeba mít na paměti, že Mamdani není jakýmsi perfektním přízrakem, který dělá vše bezchybně. Najdeme ale u něj jakousi odpovědnost, snahu dělat věci jinak a lépe a ukazovat, že kdo chce, cestu si najde. Aby byl zvolen, nepolevil ve svých morálních zásadách. Nesnažil se najít nějaký schválený středový postoj, z něhož by vedl kampaň, ale zastával ambiciózní program pro lidi.
A namísto toho, aby se všech svých slibů zřekl hned po nástupu k moci, se Mamdani skutečně zdá, že se je snaží splnit. Ukazuje voličům a voličkám, že změna je možná. Zůstává tak jen otázka, dočkáme se někdy podobného politického prozření i u nás?
